Dlouhých 16 let trvala sportovní kariéra Romana Kreuzigera, jednoho z nejlepších českých cyklistů. Připsal si během nich 15 vítězství, ale také 5. místo v celkovém pořadí na Tour de France v roce 2013, které hned tak další Čech nepřekoná. Mezi největší vítězství a nejoblíbenější závody sám řadí Amstel Gold Race. I na něj se v budoucnu nejspíš ještě podívá ve své nové roli. Nastupuje totiž jako sportovní ředitel do letos poměrně úspěšného týmu Bahrain - Victorious. „Tam jdu i díky Sonymu Colbrellimu,“ prozradil Kreuziger. Jak se o to vítěz Paříž - Roubaix zasloužil?
Někdy už tělo řekne dost. V případě Romana Kreuzigera, jednoho z nejúspěšnějších českých cyklistických profesionálů, to udělalo letos. I proto přechází z kola do auta sportovních ředitelů. Jak ale vzpomíná na své cyklistické začátky, kdy ve vaně drhl odřená kolena? Jak ho ovlivnila aféra s biologickým pasem? A jak teď zvládá šprtání na zkoušky na sportovního ředitele?
Oznámil jste konec své kariéry profesionálního cyklisty. Kdy jste se definitivně rozhodl?
„Věděl jsem to už, když jsem se vracel po letním zranění, před závody Kolem Sicílie a Kolem Emilie. Už jsem měl pevně dané, že půjdu do Bahrajnu. Samozřejmě bylo lákavé, že jsem měl ještě nabídku na stole a mohl jsem pokračovat. Ale zranění a úsilí, které jsem do toho dával a které nepřinášelo výsledky, na něž jsem byl zvyklý, mě přivedly k tomu, že je na čase odejít.“
Dlouho jste mluvil o tom, že jste chtěl na OH, kam jste ale nebyl nominován. Cítil jste tam třeba i trochu křivdu?
„Ony výsledky tomu nenapovídaly. Pro trenéra Tomáše Konečného to určitě nebylo jednoduché, protože kdyby to bylo na něm, asi by mě tam vzal. Ale je komise, která rozhoduje, a asi neuznali, že bych se na to připravil. Sice pokaždé, když jsem řekl, že se na nějaký závod připravím, tak jsem to udělal a odvedl jsem tam maximum, které bylo možné. Ale to je minulost a maximálně to pomohlo k tomu, abych se rozhodl, jestli chci pokračovat. Olympiáda v Paříži je strašně daleko a MS, která budou, nejsou úplně pro mě. Takže jsem to vyhodnotil, že nabídka, která přišla od týmu Bahrain - Victorious, je skvělá a musím otočit list v životě.“
Je něco, co vám ve vaší kariéře výsledkově chybělo?
„Asi pódium na Grand Tour. Ale jinak myslím, že si nemůžu na nic stěžovat.“
Kdyby nepřišla nabídka z Bahrajnu, podepsal byste dál v Gazpromu – RusVelo, za který jste jezdil letos, nebo jste rozhazoval sítě i jinde a chtěl už dělat sportovního ředitele?
„V Gazpromu jsem měl nabídku na stole, abych závodil, ale byla tam i taková, abych přešel do managementu. Tam jsem to měl otevřené. Gazprom byl skvělý, že jsem měl možnost připravovat na olympiádu, zvažoval jsem, že bych zůstal. Ale chyběla mi tam trošku vítězná atmosféra, což myslím, že Bahrajn má.“
Povedete klasikářskou skupinu?
„Mluvili jsme o tom, že bych měl být hlavně v Belgii na klasikách, ať už kostkových, nebo v Ardenách. Ale ještě se o tom budeme bavit.“
To by teď se Sonym Colbrellim, vítězem Paříž - Roubaix, mohlo být dobré, že?
„Sony byl ten, od koho jsem se dozvěděl, že mají v Bahrajnu volné místo. Bavili jsme se o tom a byl rád, že tam půjdu. Máme k sobě blízko, i na Gardě bydlíme kousek. Uvidíme, jak to bude, ale sezonu, jakou měl letos (celkem osm výher), nebude vůbec jednoduché zopakovat.“
To ukáže budoucnost. Pojďme se ale na chvíli vrátit do minulosti, k vašim cyklistickým začátkům. Jaká je vaše nejintenzivnější vzpomínka z dětství spojená s kolem? Co se vám nejvíc vybaví?
„Asi pády. Když to člověk pak drhnul ve vaně kartáčkem, to nebyly příjemné okamžiky. A bylo jich hodně. To je asi jako když začínáte v autě a občas oťukáváte, tak na kole padáte. Když drhnete kolena a lokty, není to nic příjemného. Ale vydržel jsem u toho.“
Které momenty vás potom nejvíc ovlivnily během vaší silniční kariéry?
„Určitě MS juniorů v roce 2004. Bylo ve Veroně, vznikal World Tour a tohle bylo společné MS s elitou, kde byli všichni manažeři. A i když jsem věděl, kam půjdu na třiadvacítku, tak tam se upeklo to, že jsem podepsal mého prvního manažera, potkal jsem lidi z Liquigasu, podepsal jsem tam dvouletou smlouvu. Takže jsem věděl, že po dvou letech ve třiadvacítkách budu moct nastoupit tam. To se pak změnilo a přešel jsem tam po roce. To byl ten první okamžik.“
A další?
„To byl rok 2008, kdy se mi povedlo vyhrát Kolem Švýcarska. A také rok 2013, který byl skvělý, ať už to byla vítězství na Amstel Gold Race nebo páté místo na Tour de France. A pak 2016, když se mi povedlo vrátit se do desítky na Tour.“
Připomenu i méně příjemnou část vaší kariéry, tedy potíže s biologickým pasem, kvůli kterým jste v roce 2014 nejel na Tour de France. To vás ovlivnilo jak?
„Bylo to nepříjemné, protože jsem měl sezonu dobře rozjetou a nemohl jsem tam nějakou kratší dobu závodit. Na druhou stranu jsem vyspěl jinak, poznal jsem lidi, kteří při mně stáli a pomohli mi, vyspěl jsem jako člověk, uvědomil si spoustu věcí. Vlastně mi to pomohlo i do té role, kterou budu teď zastávat, neviděl jsem to jen z té sportovní stránky, ale i z jiného úhlu, jak to funguje v managementu a podobně. To mi trošku otevřelo oči, a i když to byly nepříjemné chvíle, tak to nakonec nebyla špatná zkušenost.“
Kteří lidé měli největší vliv na vaši kariéru?
„Určitě rodiče, kteří mě v patnácti letech odvezli do Švýcarska, kde jsem jezdil v kadetech a juniorech. Myslím, že to byl dobrý start k tomu, abych se ukázal na mezinárodním poli. A následně i podpora Míši (manželky) i s holkama. Tam právě i v roce 2014 bylo skvělé, že jsem měl rozptýlení, protože se narodila Viktorka (starší ze dvou dcer), takže jsem se nemusel tolik trápit tím, co bylo a že jsem nebyl na závodech, protože mi to až tolik nechybělo. Měl jsem jiné věci na starosti.“
Který závod jste si za svou kariéru nejvíc oblíbil?
„Určitě Amstel Gold Race. Jsem z Plzně, mám rád pivo a Amstel je závod piva. (usměje se) Ale i trať. I když nevypadá, že by mi to mělo sedět, protože je to pořád nahoru dolů, nástupy za zatáčkami, tak v tomhle závodě mi to nevadilo.“
Jaký jste si za 16 let kariéry a deset účastí vybudoval vztah k Tour de France?
„Určitě pozitivní. Tour člověk nesnáší a zároveň miluje a vždycky se na ni těší. Takže bych se na ni v budoucnu určitě rád vrátil.“
Končí i další vaši vrstevníci. Tony Martin zmiňoval jako jeden z důvodů, že se necítí moc bezpečně a že se pro bezpečnost cyklistů v posledních letech moc neudělalo. Dan Martin a Nicolas Roche zase zmiňovali ztrátu motivace i kvůli tomu, že závody jsou teď hlavně o mladých, jsou dynamičtější a oni už se tam moc neprosazují. Má něco z toho vliv i na váš konec?
„Končí teď hodně kluků, kamarádů v mém věku, to je pravda. Co se týče bezpečnosti, když děláte cyklistiku, víte, že je to nebezpečné. Je to na otevřených silnicích, může tam nastat cokoliv. Myslím, že organizátoři dělají maximum v rámci možností, i když by mohli dělat i víc. Ale problém vzniká i kvůli tomu, že je tam hodně mladých závodníků, kteří nejsou zkušení, nerespektují se tolik, jako tomu bylo dřív, a to myslím, že je ten hlavní problém, proč je tolik pádů.“
A co vaše motivace, když vidíte mladé „vlčáky“?
„Motivace mi nechyběla. Vždycky jsem se snažil dělat to na maximum, baví mě to. I ve čtvrtek jsem byl na trenažéru, který normálně nesnáším, ale i teď se na něj dokopu, protože mi kolo chybí. Takže na kole určitě jezdím, protože mě to baví a je to součást mého života. Ale když to děláte na profesionální úrovni a máte se už od neutrálního startu tlačit s někým o to, kde budete startovat… To před deseti lety nebylo. Byl mnohem větší respekt v pelotonu. Takže u mě to nebylo, že by mi chyběla motivace, ale co mi vadilo, že chybí respekt v pelotonu. Neříkám, že mladí musí být odstrkovaní, ale měli by se za určitou dobu propracovat k tomu, aby si získali respekt.“
Ono když ve 22 letech vyhrajete Tour de France…
„Tadej Pogačar je zrovna jeden z těch slušnějších.“
Jak často byste se chtěl teď dostat na kolo? Petr Vakoč mluvil o tom, že aby tělo nedostalo velký šok, mělo by se ubírat 20 procent za rok, což při 30 tisících kilometrů za rok je pořád nějakých 24 tisíc…
(směje se) „To asi nedám. V Bahrajnu jsem podepsal nějakých 140 dní, kdy budu s týmem na cestách, pak je k tomu nějaká práce. Ale určitě rozhodnutí skončit bylo proto, abych byl doma s rodinou. A to teď bude jiné v tom, že když budu doma, nebudu muset na pět hodin na kolo. Udělám nějakou práci a pak se budu věnovat holkám, a mezi tím se můžu svézt na kole.“
Mluvil jste i o běhání se sportovními řediteli z bahrajnského týmu. Takže začnete běhat?
„Určitě, protože s Alešem Kroužeckým (trenérem) jsme se bavili, že srdce z toho po mnoha letech velké zátěže nemůže vypadnout najednou. Takže když budu moct, budu se snažit být na kole. Nebo sportovní ředitelé a personál v Bahrajnu chodí běhat, protože to zabere méně času. Kecky už jsou na cestě, tak začnu postupně běhat. Tam vám stačí nějaká tři čtvrtě hodina, abyste se udržovali na určité váze a srdce pracovalo. Taky se těším na Vánoce na běžky, a že si budu moct zahrát hokej.“
Taky jste prozradil, že vám manželka říkala, ať jdete dělat sportovního ředitele, že doma by s vámi nebylo k vydržení. Uvažoval jste třeba i o tom, že byste chvíli nic nedělal a pak se k něčemu rozhodl?
„To ne. V roce 2014 jsem byl doma nějaké tři měsíce, kdy jsem nejezdil na závody, nebyl jsem s týmem, a strašně mi to chybělo. Navíc loni, kdy jsme byli kvůli koronaviru zavření doma, jsem si uvědomil, že jsem zvyklý cestovat a když jsem na místě, tak jsem z toho nervózní. A pak se mnou není úplně k vydržení. Takže myslím, že bude dobré, že budu hodně na cestách, budu psychicky zaměstnaný. Ale na druhou stranu budu i víc doma, a když tam budu, nebudu muset myslet na to, že musím na pět šest hodin na kolo, ale budu moct dělat aktivity s dětmi.“
Bavil jste se o roli sportovního ředitele třeba i s René Andrlem, který tuto funkci má v týmu Israel Start-Up Nation?
„Shodou okolností jsem s ním mluvil asi patnáct minut teď ráno. Ale bavil jsem se o tom hodně i s Francem Pellizottim, který je také v Bahrajnu jako sportovní ředitel. I s Enricem Gasparottem, který je od letoška sportovní ředitel v kontinentálním týmu. Právě s ním budu dělat i zkoušky. Takže ve finále skupina, co jsme společně jezdili na kole, se postupně posouvá dozadu do toho konvoje a parta je pořád pohromadě.“
Říkali vám, na co si dát třeba pozor, co může být zrádné?
„Říkali hlavně, že si to musí člověk vyzkoušet, že u každého je to jinak. Co je tam asi nejvíc náročné, že auta jsou opravdu hodně blízko za sebou a je tam hodně vjemů, musíte dávat pozor na závodníky, abyste jim dávali správné informace a zároveň nikoho nesrazili. Je toho opravdu hodně a myslím, že po prvních závodech budu usínat dřív než jezdci, protože to bude hodně náročné. I to, že nejsem zvyklý sedět pět hodin v autě a být plně koncentrovaný, bude těžší. Ale auto řídím rád, takže se na to těším. Nervózní před prvním závodem asi budu, ale čím dřív si zvyknu, tím líp.“
Teď šprtáte na zkoušky. Jak dlouho v kuse vydržíte sedět u učení?
„Teď jsem se učil většinou tři hodiny dopoledne a hodinu večer. Ale začal jsem v úterý, kdy mi to potvrdili, a toho času úplně moc není.“
Kdy děláte zkoušku?
„Ve Švýcarsku je to od 8. do 12. listopadu, čtyři dny bude nějaký seminář a 12. zkouška. Je toho nějakých 700 stránek v angličtině, tak jsem na to zvědavý.“
Témata:
cyklistika, kariéra, Roman Kreuziger, konec kariéry, sport, Tour de France, sportovní ředitel, Sony Colbrelli, Bahrain - Victorious, Sport na Heureka.cz
Související články
