Cyklistika se dá užívat i bez čísla na zádech, vysvětluje Řepa konec kariéry
Zapracoval se do španělské druhodivizní formace, loni s ní odjel i Vueltu. Letos měl Vojtěch Řepa v tréninku takřka nejlepší čísla ve své dosavadní kariéře. I přes to se ale rozhodl ji ukončit, což v tomto týdnu šokovalo hodně lidí. „K mému překvapení jsem měl hodně reakcí nejen z Česka, ale i Polska a Španělska. Byl to hodně emotivní den,“ říká v rozhovoru pro web iSport.cz. Proč tedy k tomuto rozhodnutí dospěl?
Prošel si těžkostmi, když se v roce 2021 potýkal s obrnou lícního nervu. Přesto se Vojtěch Řepa k cyklistice vrátil a v minulém roce se jako jediný cizinec probojoval do sestavy svého týmu Kern Pharma na Vueltu a España. Letos v březnu však dvaadvacetiletý sportovec přímo při závodu oznámil sportovnímu řediteli: Chtěl bych skončit. „V cyklistice ale chci zůstat i dál.“
Jaké to teď je, když můžete, ale nemusíte na kolo?
„Je to super. Já jsem ve svém vyjádření psal, že nechci odcházet z cyklistiky, jen už nechci závodit s číslem na zádech. Takže se teď cítím nejzdravěji za posledních iks let, jezdím stále na kole, chodím běhat, do posilovny. Přeci jen sportuji od malička, nechci se toho vzdát. Takže je to pro mě možná z části osvobozující, že to teď můžu dělat pro sebe, pro své zdraví.“
To je ten paradox, který jste v prohlášení zmiňoval, že se cítíte skvěle, ale přesto jste ukončil kariéru?
„Paradox je v tom, že jsem končil pomalu v nejlepších tréninkových číslech. Nerozhodl jsem se proto, že bych netrénoval, měl zprotivenu cyklistiku, že bych se nějak složil. Naopak končím s tím, že jsem objevil krásu cyklistiky.“
V minulé sezoně se vám dařilo, zvládl jste dokončit svou první Grand Tour. Proč tedy teď tak náhlý konec?
(pousměje se) „On není náhlý. Pro mnoho lidí je to překvapivé tím, že jsem to oznámil během sezony. Ale pro mě to vlastně není žádné ukvapené rozhodnutí. Učinil jsem ho po dlouhé době rozmýšlení. Je to po hodně racionálním rozhodnutí.“
Souviselo to nějak s onemocněním, kterým jste si prošel v roce 2021, což byla Bellova obrna?
„Ne, s tím to nesouviselo. Nebudu lhát, že tohle rozhodnutí nesouviselo celkově se zdravím. Ale rozhodně jsem neměl žádné problémy, které by mě omezovaly v cyklistice. Spíš jsem se chtěl vydat zdravotně udržitelnou cestou a nechtěl jsem, aby nějaké zdravotní problémy byly případně rozvíjeny dál.“
V minulém roce jste říkal, že jste po nemoci změnil hodně věcí v osobním životě i kolem cyklistiky a že jste si kolo zase užíval. Na tom se něco změnilo?
„Pořád mě to baví, jen jsem už nechtěl pokračovat v profesionální kariéře. Po obrně jsem pochopil, že zdraví máme jenom jedno a že se cyklistikou a závoděním chci hlavně bavit. A to už jsem možná tolik necítil. Ono se říká: Žij tak, jako by byl tenhle den poslední. Takže o tomhle všem jsem přemýšlel, že bych chtěl něco v životě změnit.“
Dá se říct, kdy vás poprvé napadlo, že byste mohl skončit už takhle brzo?
„Přesné datum ani situaci nedokážu říct. Spíš to byl nějaký vývoj myšlenek.“
Bylo to třeba i tak, že když jste trpěl obrnou, nemohl jste jezdit na kole, tak jste si uvědomil, že to vlastně bez něj jde taky?
„Ne ne, tohle bych vůbec do souvislostí nedával. Onemocněl jsem z ničeho nic a tam jsem měl jediné myšlenky - na návrat. Chtěl jsem se zase dostat do formy. To je možná další paradox, že tam jsem vůbec neměl myšlenky na konec kariéry, tam jsem se chtěl vrátit do týmu a dokázat jim, proč si mě vybrali. A ani v minulé sezoně jsem konec neřešil, naopak jsem se chtěl naplno věnovat cyklistice, dostat se na Vueltu.“
Tenhle cíl jste si splnil. Mohly i díky tomu přijít myšlenky na konec kariéry?
„Nemyslím si, že by to bylo tak, že bych si řekl: Teď už mám něco splněno a jdeme dál. Vuelta mi otevřela oči, dala mi facku, ale v pozitivním slova smyslu. Bavila mě, fyzické utrpení a posouvání lidských možností taky. To je taky důvod, proč jsem ve svém prohlášení psal, že chci zůstat u cyklistiky. Jen jsem si uvědomil, že se dá užívat i bez startovního čísla na zádech.“
Jak zareagovali v týmu, když jste jim to řekl na závodech v Portugalsku?
„Řekl jsem jim to přímo v závodu, přímo při etapě. Zajel jsem do auta sportovního ředitele a zmínil jsem mu své myšlenky. A od té doby se to začalo řešit, vyvíjet, a hledala se ta nejideálnější cesta. Chtěl jsem to týmu říct proto, že jsem chtěl být férový. Nechtěl jsem jezdit na závody s nastavením, které není úplně ideální. Oni se ke mně vždycky chovali férově, tak jsem jim to chtěl oplatit. Nedává mi smysl být v nějakém týmu jenom kvůli penězům.“
Jak sportovní ředitel v autě v průběhu etapy zareagoval?
„Asi to byl šok, ale popravdě už si to ani nepamatuju. Ale určitě to nebral na lehkou váhu. Etapu jsem ještě dojel a až potom jsme o tom začali debatovat. Mám tam se všemi výborné vztahy a ty jsem si chtěl udržet. Třeba se v budoucnu ještě naše cesty protnou.“
Jaké byly reakce široké veřejnosti?
„Úterý, kdy jsem to oznámil, byl hodně emotivní den. Reakcí nejen z Česka, ale i z Polska a Španělska byla spousta. Poláci ke mně mají asi vztah proto, že jsem vyhrál závod Kolem Malopolska. Takže se to objevilo i na polských webech, byl i zájem o rozhovory. Hodně mě to překvapilo. Myslel jsem, že vydáme tiskovku a jde se dál. Ale že to bude mít takový dosah, jsem nečekal.“
V cyklistickém prostředí byste rád zůstal, tak jaké jsou vaše další plány?
„Jsou už poměrně jasné, už jsem v kontaktu s mým zaměstnavatelem. Budu na druhé straně barikády než ti, co vozí startovní čísla. Ale do trénování se nehrnu, vlastně vůbec ne do týmu. Chtěl bych pomáhat cyklistice všeobecně, ale víc si zatím nechám pro sebe. Chtěl bych třeba i pomáhat českým cyklistům dostat se do zahraničí, třeba i ve spolupráci s mými manažery, kteří mi také byli oporou. Chtěl bych něco cyklistice vrátit.“
