Remco a unikátní double. Stresující chvíle v závěru, pak ikonická fotka
Toto je jeho sezona snů. Belgičan Remco Evenepoel, který dřív platil za rozmazleného hocha, dozrál a teď sbírá vavříny. Nejprve ustál premiéru na Tour de France, kde bral celkové třetí místo. A teď? Rovnou dvě olympijská zlata! Počin, který se ještě žádnému cyklistovi nepodařil. Nejprve pláchnul soupeřům, pak to celé okořenil defektem a nervózní výměnou kola pár kilometrů před cílem. A na závěr přidal další ikonickou fotku pařížských Her.
Americký cyklista Matteo Jorgenson, pomocník Jonase Vingegaarda na letošní Tour de France, před startem olympijského silničního závodu pronesl: „Jestli ho nevyhraje někdo z favoritů, bude to trapné.“
Olympijský závod sice nezřídka mívá překvapivého šampiona, ale tentokrát se vítěz letošního Paříž-Nice nespletl. Na startu byly ty největší hvězdy: mistr světa Mathieu van der Poel, jeho věčný rival Wout van Aert, vítěz časovky Remco Evenepoel, majitel zlata z cross country horských kol Thomas Pidcock, někdejší světoví šampioni Mads Pedersen a Julian Alaphilippe a řada dalších. Bylo by opravdu hodně divné, když by slavil někdo jiný.
O největší zábavu fanoušků, kteří obsypali trať hlavně na městském okruhu vedoucím mimo jiné přes slavný Montmartre, se také starala hvězdná jména. Nejprve Van der Poel, kterému fandili i někteří místní. Jeho dědeček Raymond Poulidor je totiž francouzskou cyklistickou legendou. Útoky ale vždy pokryl Van Aert.
Zato když se ve chvíli, kdy do cíle zbývalo 15 kilometrů, z pelotonu zvedl Evenepoel, nereagoval vůbec nikdo. Zdánlivě velmi snadno prchnul soupeřům a také velmi rychle dojel závodníky před sebou. Z nich byl nejodolnější domácí Valentin Madouas.
„Valentin byl nejsilnějším členem skupiny, kterou jsem dojel, a také to byl nejtěžší úkol jej pak odpárat a jet si sólo pro vítězství,“ popisoval pak Belgičan.
Jenže v závěrečných kilometrech měl ještě pořádné nervy. Ukázalo se totiž specifikum závodů, jako je mistrovství světa či olympiáda, kde cyklisté jedou, na rozdíl od zbytku roku, bez vysílaček. Ve chvíli, kdy píchnul zadní kolo (3,8 km do cíle), tak neměl tušení, že jeho náskok je minutu a čtvrt, a hodně se rozčiloval, když se nemohl dočkat náhradního kola.
„Byl to opravdu hodně stresující moment. Myslím, že zhruba kilometr před tímto incidentem mi doprovodná motorka ukazovala náskok 25 sekund. Proto jsem byl tak nervózní, myslel jsem, že mě Valentin a skupinka za ním ještě předjedou,“ vysvětloval Evenepoel své chování.
Když se záhy dozvěděl, že má k dobru stále minutu, značně si oddechl. „Výměnu jsme zvládli, jak nejlépe to šlo, ale bylo to extra koření na této výhře,“ pousmál se bývalý fotbalista.
Pak už mnohem víc v klidu dojel do cíle, kde se zastavil za čárou, opřel o sebe kolo a s Eiffelovou věží za zády vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. „Moct si užít tyto momenty v závěrečných metrech bylo něco speciálního. Věděl jsem, že je za mnou taková ‚malá budova‘, tak jsem si to chtěl pořádně vychutnat. A myslím, že fotka z cílové čáry bude možná jednou z těch nejkrásnějších vůbec.“
Poté přidal pro něj ještě další ikonický snímek, když se čtyřiadvacetiletý sportovec vyfotil hned se dvěma zlatými kovy. První získal před týdnem v časovce. Stal se tak jediným cyklistou v historii olympijských her, kterému se to povedlo.
„Mám teď opravdu unikátní fotku na svůj Instagram,“ žertoval na tiskové konferenci. „Pamatuju si fotku Michaela Phelpse, jak měl na krku všechny své medaile, tak mám teď něco podobného,“ vysvětlil ještě.
Jeho počin je opravdu jedinečný i přes to, že by mohli někteří namítat, že dlouhá léta se oba cyklistické závody pod pěti kruhy současně nekonaly. Silniční závod měl přestávku v letech 1900-1932, časovka zase 1936-1992. Evenepoel každopádně dokázal výjimečnou věc.
Z českého pohledu se povedla i Mathiasi Vackovi. V pouhých 22 letech skončil nejprve 11. v časovce a teď bral, po boku hvězd jako Van der Poel či Pidcock, 14. příčku. Vylepšil tak dosavadní nejlepší české umístění v hromadném závodu na olympijských hrách, které držel Roman Kreuziger 15. místem z Londýna 2012.
