Olympijský vítěz v moderním pětiboji David Svoboda (30) začal po téměř dvou letech opět závodit. Bránily mu v tom zdravotní potíže, jejichž léčba se protáhla na 22 měsíců. „Po tak dlouhé pauze jsem se bál, jestli se mi ještě podaří vrátit zpátky, jestli budu tak dobrý jako dřív,“ přiznává nejlepší český pětibojař. První závod mu ale obavy vyvrátil a nyní už pomýšlí na olympijské hry v Riu de Janeiru.
Po Hrách v Londýně, kde vybojoval olympijské zlato v moderním pětiboji, jsme mohli Davida Svobodu vídat v televizi, na různých sportovních i jiných akcích. V posledních téměř dvou letech ale ne na závodech. Nyní už opět pilně trénuje a především závodí.
O tomto víkendu ho čeká závod Světového poháru v Maďarsku. A pak mistrovství světa a Evropy. Tam se může kvalifikovat na olympijské hry v Riu de Janeiru, kde by měl obhajovat zlato. „Teď poprvé, jak se na to ptáte, tak mi ta obhajoba nepřijde jako úplný nesmysl,“ zamyslí se.
Před třemi týdny jste absolvoval první individuální závod po 22 měsících. Jak jste se v něm cítil?
„Závod měl dvě kola - kvalifikaci a pak finále. A mým největším úkolem byl postup do finále. Po tak dlouhé době jsem totiž nevěděl, co od sebe můžu čekat. Ze závodního rytmu jsem totiž dost vypadl, a ono je to dost často o psychice a takové závodní rutině, takže jsem nevěděl, jak to bude vypadat. Takže jsem šel se strachem do kvalifikace s tím, že musím šermovat a plavat co nejlíp, protože jsem nevěděl, jestli doběhnu. Nevěděl jsem, jestli to zdravotně vydržím, jestli mě to nebude bolet, a taky jestli na to vůbec budu mít, protože jsem nemohl moc trénovat.“
Takže jste se spíš bál, než že byste se těšil, že budete opět závodit?
„To ne. Stejně tak intenzivní pocit jako těch obav, byl i pocit, že jsem se po dlouhé době nemohl dočkat, že si zase zazávodím. No a teď jsem nastoupil do kvalifikace a tam mi to hrozně šlo. Protože já když jsem pod tlakem, tak závodím vždycky dobře. Což je na jednu stranu výhoda, má to ale i druhou stránku mince, a to tu, že to nejsem schopný opakovat příliš často.
Co to znamená?
„To znamená, že v minulosti jsem byl zvyklý kvalifikací projet tak na půl plynu a pak ve finále se zlepšit a podat ty nejlepší výkony. No a teď to bylo obráceně, z těch důvodů, co jsem říkal. Do závodu jsem nastoupil výborně, šerm, plavání, všechno bylo v pohodě. No ale tím jsem se částečně uspokojil a taky vyčerpal. Jeden z cílů toho závodu, kromě toho si to celé vyzkoušet a konečně odstartovat sezonu v individuálních závodech, bylo ověřit si, jak to, co dělám v tréninku, funguje v závodech. No a to jsem si ověřil už v kvalifikaci. Předvedl jsem tam nad mé očekávání dobrý výkon. No a pak ve finále jsem už takový ten strach neměl a vlastně jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl vytýčit cíl pro to finále. Jak jsem s tím tak úplně nepočítal, nebo nemohl počítat, tak jsem vnitřně závodil tak jakoby do nikam, což je pro mě hrozně složité. Takže jsem se nezkoncentroval tak, jak bych potřeboval. Vlastně jsem se sám zaskočil, že jsem postoupil do finále.“
Co vám tedy první Světový pohár přinesl?
„Hrozně mě to bavilo, finále jsem si užil, zase jsem se viděl se všema známýma. Ověřil jsem si, i když jsem nepodal úplně stoprocentní výkon, že na to mám. Sice jsem skončil 24., což na první pohled nevypadá úžasně, ale za těma nejlepšíma to nebylo vůbec daleko. Ujistil jsem se, že pětiboj v jednom dni ve finále po kvalifikaci jsem schopný zvládnout po zdravotní i po fyzické stránce, že jsem na to dostatečně připravený. Takže na tento Světový pohár jedu s tím, že už se nemusím bát toho, že bych tam nějak zuby nehty bojoval o postup do finále. Můžu se na to relativně dobře spolehnout, nemusím jet úplně naplno, a pak už se můžu soustředit na finálový závod. Už jsem nasměrovaný na to, že vím, na co mám, a už budu chtít být v první desítce.“
Když se vám líp závodí pod tlakem, má trenér za úkol ho na vás vyvíjet?
„Nemá to za úkol. Mluvili jsme o tom spolu už několikrát, a úplně nevíme, jak se tohle dá řešit. Navíc nejsme ani přesvědčení o tom, že se to nutně nějak řešit musí. Ono tam, kde to bude opravdu důležité, čili mistrovství světa, Evropy, olympijská kvalifikace, olympiáda, finále Světového poháru, všechny ty vrcholy, které v tom pětiboji jsou, tak tam to funguje. Takže jsme na to rezignovali.“
Jaké vrcholy vás čekají tuto sezonu?
Máme tam MS, které je už v červnu, což je extrémně brzo, v podstatě za dva měsíce. Je to tak akorát, co se ještě dá stihnout dopřipravit, ale bude to kvapík. Začal jsem trénovat kvůli zranění až někdy od listopadu, ale šlo to postupně, tak je na to docela málo času. Ale Evropa, ze které je letos největší příležitost se kvalifikova na OH do Ria, protože jede prvních osm, tak to je v srpnu. Na MS půjde o olympiádu taky, ale tam postupují první tři. Takže se na to spoléhat nemůžu, je dobré v to doufat, ale…“
Jakých bylo těch 22 měsíců, kdy jste nemohl závodit a pořádně ani trénovat?
„Po sportovní stránce to nebylo příjemné, protože to trvalo dýl, než by si kdokoliv přál. Po olympiádě jsem byl ze sportu hodně unavený. Bylo to pro mě psychicky náročné, vlastně celé čtyři roky už od Pekingu. Když jsem vyhrál v Londýně, tak první, co mě kromě těch euforických pocitů napadalo, bylo, že to nechci nějakou dobu ani vidět. Dokonce jsem v nějakém rozhovoru řekl, že si dám rok pauzu. Ale nakonec z toho byly roky dva. Ten první mi tolik nevadil. Absolvoval jsem nějaké světové poháry hned v roce 2013, a docela mi to šlo, nato, že jsem měl možná víc věcí kolem, než toho sportu.“
Pak ale přišlo zranění…
„To beru, že to nebyla náhoda. Kdyby nebyla ta pauza nucená, tak bych se asi zničil. Měl jsem toho strašně moc mimo sport, a ještě jsem chtěl dělat pětiboj. Když jsem řekl po olympiádě, že si potřebuju dát na rok volno, tak se stal přesně opak. Neměl jsem pořádně čas ani spát a jíst, ještě jsem do toho trénoval a bylo toho strašně moc. Nějak jsem se v tom včas nezorientoval, takže by mě to asi úplně zničilo.“
Během minulé sezony to ale vypadalo, že už byste se mohl vrátit. Co se stalo, že to neklaplo?
„Když už to vypadalo, že to bude dobrý, tak se to vrátilo zpátky. No a to bylo na psychiku dost náročné. To jsem zažil poprvé ve sportu, že jsem nemohl, když jsem chtěl. To je ještě horší, než když je to obráceně. Bál jsem se, jestli se mi ještě podaří vrátit zpátky, jestli budu tak dobrý, jako jsem byl předtím. Teď to vypadá, že ta pauza byla i dobrá. Kdyby byla kratší, tak by to bylo supr, bohužel byla delší, ale nedá se nic dělat. Ale já jsem se za ty dva roky strašně moc naučil.“
V jakém směru?
„Hlavně ve věcech okolo sportu, jako jsou reklama, marketing, všelijaké mediální aktivity, je toho hrozně moc. Naučil jsem se říkat ne, což jsem dřív neuměl. Vždycky jsem chtěl každýmu vyhovět, pak jsem zjistil, že vyhovuju všem, jenom ne sobě. Teď se cítím víc v klidu a je to dobrý.“
Co vám vlastně bylo, že léčba trvala tak dlouho?
„Byla to dlouhodobá, chronická věc. Začínala už od bederní páteře, pak se to projevovalo bolestí nejdřív obou nohou, pak jedné víc. Nějaké úplně tenké svaly tam byly v trvalé extenzi, nebyly schopné relaxovat, pořád se to nehojilo, bolelo to, nešlo to nějak moc jednoduše řešit. Ty problémy začaly někdy v březnu 2013, ale ještě mě nezastavily. Pak se to zhoršilo, vyvrcholilo to někdy na finále SP v červnu, kde jsem odstartoval, už mě to strašně bolelo, a pak jsem zjistil, že to takhle nejde. Takže jsme začali podnikat nějaké nápravné kroky, protože už to bylo horší, než je zdrávo. A doufali jsme, že se ještě připravím na ME a z toho nakonec sešlo. Začal jsem se léčit, no a to trvalo ty dva roky.“
Teď už je to v pořádku?
„Teď je to v takové fázi, že už se můžu připravovat v běhu a šermu zhruba na 60 až 70 procent a zbytek – plavání, jízda, střelba, to je v pohodě. Takže tam nějaká omezení jsou, občas mě to bolí, ale už mě to výrazně nelimituje v tréninku. Nebo jinak, ono mě to limituje, můžu si dovolit trénovat míň než dřív. Jenomže si myslím, že jsem dřív trénoval až zbytečně moc. Myslím si to teda až teď, když trénuju půlku a ono to vůbec není špatný. Ale to vůbec není podstatné, podstatné bude to, jak mi to půjde na závodech. A vypadá to, že by mi to mohlo jít dobře, i když mám nějaká ta omezení. Ale ty tam už budou asi vždycky, takové ty malé bolístky. To už je po třicítce asi běžný.“
Budete se letos šetřit, nebo půjdete všechny závody?
„Rozhodně se nesnažím jít maximum závodů, chci jich jít málo. Teď mám jeden SP za sebou, druhý mě čeká, pak bude určitě svět, Evropa, a možná ještě něco k tomu. Pravděpodobně nějaký přípravný závod, možná ve štafetě. Takže půjdu tak šest závodů. To je tak akorát."
Cílem pro tuto sezonu je zajistit si nominaci na OH?
„To by bylo skvělé, ale hlavním cílem to není. Ona se ta kvalifikace dá zajistit i příští rok. Když půjde všechno podle plánu, tak není důvod plašit už letos. Bylo by to pohodlný, ale na druhou stranu už jsem to zažil. Měl jsem olympiádu zajištěnou dva roky dopředu, ale stejně mi to ten klid nedodalo. Věděl jsem, že do té doby je ještě tolik času, že se to může ještě třikrát změnit. Takže cílem to není, přeju si to, budu strašně rád, když se to podaří. A vůbec nebudu nervózní, když se to nepovede, protože cílem pro mě letos je vrátit se do špičky, aspoň širší, když ne úzké. To pro mě znamená první desítku."
Nejde se u olympijského vítěze nezeptat: Jak to vidíte s obhajobou, i po těch problémech, které jste měl?
To je zajímavý, že poprvé, jak se mě na to teď ptáte, mi to nepřijde jako úplný nesmysl. Ještě donedávna, když mi někdo řekl: Tak co do Ria, jedeš? Vyhraješ znova? Tak jsem říkal: Prosím tě, vůbec na mě s tímhle nechoď. Já tady řeším úplně zničenou nohu, vůbec mi tady nemluv o nějaké obhajobě ani olympiádě. Vůbec nevím, jestli budu v pohodě chodit. A vy jste první, kdo se mě na to zeptal, a mě to nepřipadá jako úplný nesmysl. Takže nevím, ale jsem ve fázi, kdy věřím tomu, že se to může stát."
