Když jsem dostal nabídku, jestli bych neudělal rozhovor pro Sport Magazín, volba pro mě nebyla těžká. Vybral jsem si plavce Arnošta Petráčka, paralympijského vítěze z Ria, naposledy v Tokiu získal stříbro. Shodou okolností jako já. Pro mě je Arny asi ten největší sportovní vzor, jaký si vůbec dovedu představit. Po tomhle povídání se mi to nejenom potvrdilo, ale ještě u mě víc stoupnul.
Naše interview nebylo pouze o sportu. Řeč přišla i na to, jak by se měl člověk vypořádat se situacemi, kdy mu osud nebyl zrovna nakloněný. O tom Arny dovede báječně vyprávět. Když ho slyšíte, uvědomíte si, co je v životě opravdu důležité.
Přeji vám inspirativní a věřím, že i poučné čtení. Děkuji moc Barče Seemanové a její trenérce Pétě Škábové za pomoc s hledáním nefrázovitých otázek a inspiraci. A pochopitelně Sport Magazínu, že se mnou do toho šel.
Lukáš Rohan: Přiznám se, že co se týče plavání, jsem velký laik, takže jsem se zeptal zkušených. Třeba Barči Seemanový nebo její trenérky Péti Škábový. Mám připravené i nějaké otázky od nich.
Arnošt Petráček: „Ty jo, pěkný. Hezká příprava!“
To víš, je to velká věc pro mě dělat takový rozhovor… My jsme se spolu potkávali během nouzového stavu na Strahově v bazénu, kde jsme se jako sportovci mohli připravovat. Tedy takhle to bylo – Arny plaval, já jsem se tam spíš topil, jako správný vodák plavu jenom rukama, moc mi to nejde.
„Ale prosim tě… Šlo ti to! (smích) Strahov byl jediné místo, kde jsme mohli trénovat na olympiádu, když bylo všechno zavřený. Jinak bylo dost složitý chystat se na vrcholnou akci. Potom jsme byli po všech čertech, využívali jsme každé možnosti, kde to šlo.“
No právě. Plavce covid zasáhl asi nejvíc, ne? Jak ses s tím vyrovnával?
„Nevěděli jsme, co bude. Ze dne na den vláda zavřela krám, a bylo vymalováno. Pro mě to bylo strašně psychicky náročný. Jako sportovci jsme zvyklí každý den rubat kilometry. Když to zavřou, máš prázdno. Bylo to těžký. První týden jsem si říkal, že si odpočinu, bude to OK. Jenže pak to byly týdny, měsíce… Věděli jsme, že musíme najít náhradní řešení. Cvičili jsme doma s přítelkyní na suchu, v létě jsme jezdili hodně na kole. Covid nám zrušil veškeré závody, soustředění, bylo to na nic.“
Takže nakonec bylo super, že povolili aspoň ten Strahov, ne?
„No jasně. Čtyřikrát v týdnu jsme tam měli dopoledne vyčleněné dvě hodiny. Byl jsem za to šťastný. Že se aspoň můžu hýbat ve vodě, i když ne úplně trénovat. Ale namočit se, uvolnit svaly. Jinak co ti mám povídat. Pro nás to byl náročný rok, stál za prd. Nejradši bych ho smáznul a dělal, že rok 2020 vůbec nebyl. Zaplaťpánbůh, že nám potom pustili už nějaké závody, i když s tím bezpečnostním candrbálem okolo.“
Bylo to těžký. Dostala se ti do hlavy během tý doby myšlenka, že bys se sportem praštil? Že už ti to nedávalo smysl a ztratil jsi cíle a motivaci?
„Zezačátku rozhodně jo. Přítelkyně byla ze mě dost nešťastná. Říkala mi: No dobře, tak si tady lehni na postel a lež! Na všechno se, s prominutím, vyser, jenom se tady válej, já tě budu krmit… Takže tyhle kecy mě nabudily, abych to nezabalil a něco se sebou dělal. Naštěstí věděla, jak na mě. Ale i doma to bylo divoký. Ona dělá v sociálních službách, jenže denní stacionář taky zavřeli, takže jsme byli neustále zavření doma, jako dvě mouchy na jednom lejně. Nikam jsme nemohli. Jsem rád, že jsme to nějak přežili a už to nebudou takhle zavírat. Protože to už bych se z toho zcvoknul.“
Arnošt Petráček (plavec) |
|
| Věk: | 30 (25. července 1991 v Písku) |
| Postižení: | narodil se s vrozenou vadou horních končetin (chybějící pažní kosti) i dolních končetin (luxace kolenního kloubu) |
| Největší úspěchy: | paralympijský vítěz z Ria (2016 – 50 m znak), stříbro na paralympiádě v Tokiu (2020 – 50 m znak). Celkem na paralympiádě reprezentoval 4x |
| Zájmy: | sjezdové lyžování, jízda na kole, řízení auta, filmy, hudba |
| Vzdělání: | Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, obor ekonomika podniku |
To doufáme všichni. Mohl bych tě poprosit, jestli bys nám nemohl představit tvůj plavecký styl? Na čem je založený? To, myslím, nezajímá jenom mě, ale i čtenáře.
„Jde o delfínové vlnění na břiše i zádech. Používám hlavu, trup, břicho, záda, nohy taky. Ale nejvíc potřebuju, abych měl zpevněné břicho a záda, to je základ. Jinak nedělám žádné kopy nohama. Ani kraulové ani znakové. Jenom se pořád vlním. Jako delfín.“
Radši plaveš na zádech, nebo na břiše?
„Na zádech. Znak je pohodlnější, nejdu do takové hloubky, více se dokážu natáhnout a zpevnit. Můžu mít hlavu na stranu. Je to stabilnější.“
Všiml jsem si, že moc nedýcháš. Kolikrát se při závodu na padesát metrů stihneš nadechnout?
„Poprvé poté, co patnáct metrů vyvlním pod vodou. To je podle pravidel povolená vzdálenost, pak se musím vynořit. Potom udělám jeden nádech, další na půlce, tedy na pětadvacítce. Následně mezi pětadvaceti a čtyřiceti metry, poslední zhruba sedm až deset metrů před koncem. Potom už nedýchám, snažím se hlavně hlídat techniku, víc se natáhnout. Protože vždycky, když udělám nádech, hodně se potopím, a zbrzdí mě to. Musím na vodě klouzat, pohybovat se dopředu. Ne dolů.“
Jak dech trénuješ? Abys víc vydržel?
„Mám takový speciální přístroj. Jmenuje se to power breath. Je to dechový trenažér. Nevím, jestli to znáš.“
Jo jo, taky jsem to používal.
„Mně to hodně pomáhá při tréninku, ale i před závody. Rozdýchávám se do něj, najedu si dechové tempo. Když si nás pozvou do call roomu, už dýchám bez toho, protože tam nemůžeme mít žádné pomůcky. Jenom ručník, brýle, maximálně sluchátka na uších. Tam už se snažím pravidelně sám dýchat. Dýchání je v plavání hrozně důležitý. Čím méně se nadechnu, tím líp.“
Kolik metrů uplaveš pod vodou? Zkoušíš to někdy?
„Rekord mám asi 35 metrů. S ploutvemi bych dal celou padesátku. Taky záleží, jak je člověk rozdýchaný a jestli je odpočinutý.“
A zkoušel jsi, kolik vydržíš pod vodou třeba ve vaně? Bez pohybu?
„U mě je v tom velký rozdíl. Když doma jenom strčím hlavu do vody, moc nevydržím. V bazéně mnohem víc. Je to jiný pohyb, navíc jde i o konzistenci vody. Jak je chlorovaná, jakou má hustotu. To všechno hraje roli.“
Také je to asi o tom, jak úsporně dokážeš pod vodou plavat, ne? S tím právě já mívám problém… Pojďme zpátky k tréninku. Hodně mě zajímá, na co se během něj zaměřuješ. Máš nějaké věci, které mohou laika na první pohled překvapit?
„Během suché přípravy využívám speciální masážní válce, mám posilovací gumy a další pomůcky. Necvičím na strojích. Ale děláme takové věci, které se potom mohou aplikovat i ve vodě. Prolíná se to. Opřu si třeba nohy o židli, o lavičku. Záleží, co je k dispozici. Během covidu jsme vymýšleli různé vychytávky, abych byl zpevněný. Když je kvalitní suchá příprava, jsou pak i dobré výkony ve vodě.“
Takže jsi covidovou pauzu využil, abys vymyslel nové věci?
„Jasně. Bez toho to nejde. Vždycky je třeba hledat další možnosti, protože konkurence dělá to samé.“
Mám další otázku, kterou radši přečtu, abych ji přesně vystihl. Uvědomuješ si, že jsi pro mnoho lidí, včetně mě, vzorem v tom, že ať nám život připraví jakékoliv překážky, tak když sami chceme, dokážeme je překonat?
„Já to tak opravdu vnímám. Jsem moc rád, že veřejnost i vy sportovci nás podporujete, fandíte nám. Vidíte, že všechno jde, když se chce. Díky tomu, že můj paralympijský závod v Tokiu byl poprvé vysílaný živě v televizi, tak kamkoliv přijdu, lidi mě poznávají, gratulují mi. Jsem za to moc rád. Pro mě je moc milý, když mě někdo zastaví a sdílí s námi radost. Že jsme vnímáni jako normální lidi, kteří mají chuť sportovat. Naplňuje nás to. Stejně jako zdravé sportovce, není v tom rozdíl. Je to odměna za naši dlouhodobou práci. Máme radost sami ze sebe, z výsledků, ale i z toho, že to s námi někdo sdílí. To je pro nás ta největší odměna. Proto mi bylo líto, že v Tokiu nemohli být fanoušci, to bylo smutný, ale ty jsi asi měl stejnou zkušenost.“
Naprosto.
„Fakt bylo smutný, že tam nikdo nebyl. Ale věděli jsme, že v Česku nám fandí. Rodina, kamarádi, ale i fanoušci. Já jsem se pak těšil domů i proto, abych mohl se sportovní veřejností sdílet tu radost.“
Vybavíš si, jestli za tebou někdo přišel, kdo by řekl: Viděl jsem tě v Riu, jak jsi získal zlato na paralympiádě, a tvůj příběh mě tak inspiroval, že jsem taky začal sportovat. Stává se to? Že jsi motivací pro lidi, kterým život nachystal nějakou překážku?
„Určitě ano. Těch lidí je mnoho. Nemusí to být jenom ve sportu, ale i v osobním životě. Takové příběhy slýchám. Onemocnění, úrazy v rodině. Já na to vždycky reaguju: Stalo se, ale člověk musí jít dál, pojďte to zkusit. Jsem rád, když si řeknou, že to půjdou zkusit jako Arny… Já se snažím fungovat jako normální obyčejný zdravý kluk, i když mám hendikep, který je vidět. Takže se spoustou věcí potřebuju pomoct, ne všechno zvládnu sám. Ale když je vůle a někdo mi trošku pomůže, zvládnu všechno. Jsem rád, že i můj případ může posloužit ostatním.“
Na co se lidé nejvíc ptají?
„Často je to v souvislosti s nějakým zdravotním problémem v rodině, že mají hendikepované dítě, chtějí vědět, jak s ním pracovat. Já na to vždycky odpovídám: Hlavně nebuďte doma, vymýšlejte různé aktivity! Zkuste cokoliv, co dítě může zvládnout, i když je na vozíku. Handbike, nebo si zahrát obyčejné kuželky. Prostě cokoliv. Dětem pomáhá i plavání. Nejde vyloženě o pohyb jako takový, ale už jenom pobyt ve vodě prospěje psychice. Člověk kouká na svět pozitivněji. Těší mě, že lidi chodí, ptají se, zajímá mě to. Snažím se je nasměrovat tak, aby to pro ně bylo příjemné a finančně přijatelné.“
Je nějaká obecná rada?
„Když se něco stane, život jde dál, celá rodina musí najít způsob, jak žít komfortně. Jasně, stala se nějaká věc, ale pojďme to uchopit tak, aby rodiče mohli dál v klidu fungovat, stejně jako děti. Existují různé tábory a další akce. Když se o tom s nimi bavím, vždycky mluvím z vlastní zkušenosti. Povídám jim: Kamkoliv moji rodiče šli, vždycky jsem byl s nimi. Na dovolenou, vycházky, ale i různé pařby… Naši podnikali v Lipně nad Vltavou, a když byla nějaká akce večer, šel jsem s nimi, byl jsem taky na baru. Což bylo moc fajn. Byl jsem rád, že mě nenechali sedět doma, všechno jsem s nimi absolvoval. Tohle taky doporučuju. Nenechávejte děti doma, když to zvládnou, vezměte je všude s sebou. Ať si to užívají. Dovolená, jednodenní výlet, cokoliv. Oni se na to těšili, já taky, protože jsem věděl, že budu s nimi.“
Ale musejí být připravené někdy na zlé reakce, že?
„Jasně, že se vždycky najde nějaký trouba, který svému dítěti řekne: Nekoukej se tam! Nebo mu řekne, že je to fuj, odporný… Je důležité, aby se rodiče za své dítě nestyděli! Aby si po takových reakcích, které jistě zezačátku mohou mrzet, řekli: Můžeš mi, s prominutím, políbit prdel, ale my si jedeme to svoje. A jestli tě to trápí, tak se tím užírej. My si jedeme svůj život a užíváme si to.“
To jsi řekl velice hezky, protože lidi jsou různí. Tohle je jistě správná rada.
„Svět není plný jenom pozitivně naladěných lidí, ale i těch negativních. Když na mě nějaké děcko kouká kdekoliv na ulici, v obchoďáku nebo v bazénu, následují dva typy reakcí rodičů. Jedni mu poví: Nekoukej se tam, vždyť je to hnusný! Druhý typ je ve stylu: Pán má asi vrozenou radu, narodil se s tímhle hendikepem, ale podívej se, jak to zvládá, je šikovný, plave, z něj bychom si měli vzít příklad. Setkávám se s obojím.“
Mrzí to?
„Já to těm lidem nezazlívám. Je to prostě jejich nátura, tak se tím nenechám rozhodit. Myslím si svý, hodím to za hlavu a jdu dál. Jinak to nejde.“
Předpokládám, že sis už splnil několik snů, viděl jsem třeba video, jak jsi řídil autobus. Máš ještě nějaký?
„Hele, zrovna za chvíli po rozhovoru si jdu vyzkoušet pilotovat ultralight. Protože miluju letadla, přítelkyně mi to dala k narozeninám. Hodinový let. Za to jsem moc rád, o tom jsem vždycky snil. Jsem moc rád, že to vyšlo.“
Je super, že to vyšlo zrovna v den, kdy se spolu bavíme.
„K letadlům mám blízko, rád si hraju na simulátoru. Nebo se dívám na dokumentární filmy, jak se boeingy nebo airbusy vyrábějí, jak se pak skládají v hangárech. Sám pro sebe si navíc vždycky nachystám takový adrenalin, že když někam letím, koukám na dokumentární sérii o leteckých katastrofách. (smích) To je vždycky pěkný vzrůšo…“
Tak to máme podobný, já si to taky pouštím před letem.
„Mě to hrozně baví.“
Rád by sis vyzkoušel ještě nějaký jiný sport?
„Láká mě závodní cyklistika. Na silnici. Jenže když vidím, k jakým tam dochází kolizím a srážkám, trošku jsem se toho zaleknul a upustil jsem od toho. Když mám chuť, jdu si na kolo, ale jenom tak rekreačně, v zimě na lyže. Neláká mě vyloženě žádný další sport, na kterém bych se chtěl vyřádit. Jsem spokojený. Možná až skončím s plaváním, tak se do něčeho zblázním. V mládí jsem si občas zahrál fotbal, ale taky mě to nějak moc nechytilo.“
A co divoká voda? Pamatuješ si, jak jsme spolu jednou jeli?
„Jo, ale už je to dávno, co? Jinak mě to vůbec neláká. Já totiž nemám rád otevřenou vodu. Jsem vyloženě bazénový typ. Tam jsou dráhy, kterých se můžu chytit, nebo si zaplavu ke straně. Ale plavat sám někde v rybníce nebo v jezeře? To ne! Nebo se ocitnout někde uprostřed moře? A všude okolo jenom voda? To bych se zbláznil, z toho mám fobii. Co když chytnu křeč do nohy? Cokoliv by se mi stalo, tak jsem v háji.“
To mám taky. Nemám rád hloubku pod sebou, když ji nevidím. V bazénu, kde vidím na dno, je to v pohodě. Ale jinak ne.
„Přesně tak. Když nevidím, je to blbý.“
Stalo se ti někdy při tréninku, že ses tak vyšťavil, že jsi měl problémy se udržet na hladině?
„Jednou jsem sice jen tak tak doplaval, ale pak jsem hodil šavli do kanálu… Trenérka byla spokojená, říkala mi: Jo, to je v pořádku, takhle má vypadat trénink. Jinak když si párkrát loknu, můžu se chytnout dráhy, v tom máme výhodu, že jsou tam natažené. Stačí se lehce přidržet, nemusím hned na břeh. Stává se, že dostanu křeč do nohy, do prstů.“
Vybavíš si okolnosti tréninku, kdy jsi hodil tu šavli?
„Úkol byl jasný, musel jsem zaplavat padesátku nejhůř za 46 sekund, jinak bych musel dát další. V tu chvíli už jsem byl dost vyřízenej, ale vyhecoval jsem se, že to dám. Tak jsem to dal, ale pak jsem si malinko odhodil.“ (smích)
Dokážeš se ve vodě zpotit?
„Člověk by si řekl, že se to v bazénu nedá, ale dá… Pokud plavu rychlý věci, třeba čtyřiadvacet padesátek, to se zpotím pořádně, protože mezi tím není čas na odpočinek. Jsem totálně vyřízenej, úplně vařící.“
I já jsem byl hodně překvapený, že to opravdu jde. Zpotit se ve vodě… Taky to dobře znám. Teď mám nachystanou jednu otázku od Péti Škábový, trenérky od Barči Seemanový. Jak velkou roli hraje u tvých závodů start? Protože startovní pozice nejsou u všech plavců stejné.
„Je to obrovsky důležité. Snažíme se vymýšlet různé technické věci. Když startuju z vody znak, tak nevím, jestli sis toho všimnul, ale mám tam takový pás na nohy. Je pak lepší pokrčit nohy, víc se odrazím. Start je klíčový pro prvních patnáct metrů, protože tam naberu rychlost. Potom jde o to ji jenom udržovat. Nepovolovat. Když je skvělý start, je skvělý celý závod. A opačně. Když se nevydaří, je to v háji, protože padesátka je tak strašně krátká, že už to člověk potom nedožene.“
Můžeš si sám vybrat, kdo ti na startu pomáhá? Nebo ti někoho přidělí organizátoři?
„Většinou je to někdo z týmu, s kým to mám nacvičené. Celkově je to týmová práce. Ať už jde o trenéry, kondičáky nebo osobní koučku. Všechno konzultujeme, spojení mezi námi je důležité, snažíme si vzájemně pomáhat. Jsem rád, že to takhle funguje. Bez nich by medaile a žádné výsledky nebyly.“
Platí to i mezi plavci jako soupeři? Jsi s někým opravdu dobrý kamarád?
„Určitě ano. Když jsem plavával, byl to Juan Reyes. Pak ještě jeden další Mexičan, s kterým jsem se utkával, ale pak ho šoupli o třídu níž, do trojek, takže už s námi není. Ale pořád se spolu bavíme. Nevím, jak je to v jiných sportech, ale u nás to funguje tak, že jsme soupeři pouze ve vodě. Jinak ne. Jsme kamarádi, pogratulujeme si, přejeme si. V tomhle je to úžasný. Bez toho by sport nebyl takový… Jinde to možná tak nefunguje. Vím, že třeba u zdravých je rivalita, vezměte si hokej, jak se rvou hlava nehlava, ale u nás to tak není. Což je super.“
To rád slyším, u nás to funguje úplně stejně. Je vidět, že vodní sporty to tak mají.
„Vy to máte taky, jo?“
Ano. Jak říkáš. Zdravá rivalita k tomu patří. My to máme trošku jiný v tom, že nezávodíme proti sobě, ale proti času. Na startu si popřejeme hodně štěstí, po závodě si ťukneme u piva. A někdy se to i malinko protáhne…
„No jasně. To je dobře. Vodní sporty jsou v tomhle super.“
Teď bych na chvíli trochu odbočil. Nenapadá tě nějaká nejhorší otázka, kterou jsi kdy dostal? Jestli to náhodou nebylo teď.
„Ne, to ne. A myslíš při rozhovoru?“
Kdykoliv.
„Třeba při přednáškách nebo besedách ve škole občas něco zazní. Děti jsou hrozně upřímné, zeptají se na cokoliv. S ničím se nemazlí. Jeden borec asi ze čtvrté třídy se mě zeptal na jednu velmi intimní otázku, učitelka se za něj hrozně styděla… No prostě on se zeptal, jak si udělám dobře. Tak já jsem mu odpálil, že na to mám lidi.“ (smích)
Super odpověď!
„Jo jo. Nechci říct, že tohle byla nejhorší otázka, ale taková, kterou si člověk zapamatuje. Vybavuju si, jak byla učitelka celá orosená. Byla mladá, asi do třiceti, čerstvá po škole, plná elánu - a ten borec to takhle zabije. (smích) Ale pak jsme se smáli, šlo se dál. Byla to normální otázka. Děti to zajímá, proč se nezeptat.“
Jsou upřímné.
„No jasně, jsem rád, že se ptají.“
Co je ještě zajímá?
„Třeba osobní život. Jak se zvládnu oblíct, jestli si sám dám kalhoty, mikinu, tričko. Všechno zvládám. Jediné, s čím mám dlouhodobě problémy, jsou ponožky. Jinak je to v pohodě. Přinesu jim ukázat i pomůcky, které mi pomáhají, třeba takovou speciální tyčku na oblíkání nebo nejrůznější podavače. Zajímá je i to, jak se sbírám ze země, když spadnu. Nejdřív se přetočím na levé koleno. Nebo když je tam nějaká židle, opřu se a zvednu se. Pochopitelně je zajímá i sport.“
Jak to máš s řízením auta?
„S tím není žádný problém, hodně mě to baví. Mám automatickou převodovku. Akorát mám vypnutý airbag, protože jsem nalepený na skle.“
Jak často chodíš na přednášky a besedy do škol?
„Docela dost. Měl jsem nedávno i dvě v Brně, protože spolupracuju s nadačním fondem Emil, který mě dlouhodobě podporuje. Chodím za zdravými dětmi, ale i za postiženými. Je skvělé, že můžu předávat svoje zkušenosti. Jsem moc rád za každého, komu to může pomoct.“
Jak vlastně reaguješ, když ti někdo chce v běžném životě pomoct s nějakou praktickou věcí? Je ti to příjemné, nebo ne?
„Když potřebuju, tak si řeknu. Jsem rád, když se mě lidi zeptají. Já jím říkám: V pohodě, zvládnu to. Ale pak jsou někteří, kteří se vnucují. Což je mi pak nepříjemný. Protože vím, že si to udělám sám, navíc komfortněji, nebude mě to nijak silově vyčerpávat. Takže do určité míry je fajn, že se lidi zajímají, za to jsem rád. Ať je to na ulici nebo kdekoliv jinde. Nejhorší pro nás je, když se někdo ani nezeptá, a řekne: Pojď, já ti to udělám. To se pak člověk čertí, protože je to nepříjemný.“
Máš rád černý humor?
„No jasně, my si ze sebe dokážeme udělat srandu! Šijeme do sebe. Třeba moderátor na jedněch závodech vyhlásil: U bloku číslo tři se našla noha. Pokud ji někdo postrádá, ať si ji vyzvedne u hlasatele… To bylo milý, nevadí mi to. Šijeme do sebe. Jednonožka, bezrukej… Člověk to musí brát, jak to je. Není dobrý být negativní. Něco se stalo, ale pojďme si užívat každou minutu života, dokud to jde.“
Tohle by se mělo tesat do kamene. A přesně taková slova by měl každý slyšet, když v životě řeší nějakou malichernost…
„Je třeba na život koukat pozitivně, i když lidi dokážou být zlí. I s tím se člověk potkává.“
Třeba na sociálních sítích?
„Jo, hlavně tam. Protože tam se hodí do anonymu a vyblejou, co mají na srdci. Kdyby to měli říct v reálu, tak drží klapačku. S tím se potkává každý. Nedávno se mnou někde vyšel rozhovor a lidi tam psali, s prominutím, hovna.“
No jo, diskuse.
„To je očistec. Já to ani moc nečtu.“
Já se přiznám, že se na to občas mrknu, protože mě zajímá, co si lidi myslí.
„To já taky. Národní sportovní agentura nově srovnala odměny za medaile pro nás i pro zdravé. Což je super. Ale lidi tam píšou, že my bychom to v životě neměli dostat, že děláme prdlajs. Za co to prý dostáváme… Tak si říkám: Hele, tak já tě vykopnu v pět ráno z postele a makej do osmi do večera! To ale nikdo nevidí. Takovým věcem se člověk může akorát pousmát. Jinak jsem moc rád, že nás konečně berou jako zdravé.“
Vždyť jsme jedna sportovní rodina.
„No jasně, fandíme si navzájem, vůbec nerozlišujeme, jestli je někdo paralympik, nebo ne. Hele, musíme zas něco podniknout, zeptej se Jíři (Prskavce), jak je na tom. Něco vymyslíme, abychom se potkali. Jak se vůbec má?“
Jo, dobrý, odstěhoval se z Prahy, bydlí kousek u Brandýsa nad Labem. Má tam klid, což mu vyhovuje. Je docela samotářský. Když nemusí jezdit na akce, je rád doma s rodinou, což naprosto chápu. Nás tam pozve jedině, když potřebuje udělat něco na zahradě. (smích) Jinak už má dvě děti.
„To už tedy pořádně pokročil. Jsem za něj rád, za kluka ušatýho. Je super, že šel tímhle směrem. Ale býval to správnej poděs, co?“
No to jo. Ale trochu se změnil. Zfotrovatěl.
„Vždyť je to správný. Moc ho pozdravuj, určitě se budeme muset brzo vidět. I s Lukášem (Krpálkem). Jsem moc rád, že nám to všem takhle sportovně vyšlo a že na nás Česká republika může být hrdá.“
Snad někdy jo… Arny, moc ti děkuju, že jsi do toho se mnou šel! A držím ti palce, ať se ti daří. Jsi borec.
„Já taky. Byl to krásný rozhovor. Dobře se známe, je fajn, že jako sportovci držíme při sobě. Držím ti palce, ať se ti v tom daří i dál. Začátky jsou náročný, ale určitě ti to půjde.“
Kdo vedl rozhovor
Lukáš Rohan (26 let), kanoista (kategorie C1)
- stříbrný medailista z Tokia, vítěz závodu Světového poháru v Tróji 2021
- trénuje ho jeho otec Jiří Rohan, dvojnásobný olympijský medailista
- studuje žurnalistiku, jednou by rád dělal sportovního novináře, pravidelně píše blogy pro iSport.cz
- pro iSportLife už pořídil velký rozhovor s lezcem Adamem Ondrou, sám je vášnivý amatérský lezec
