Jako kluk snil o tom, že pojede Velkou pardubickou. Tahle touha se Jiřímu Pecháčkovi nenaplnila, dostihovému sportu se nakonec ani nevěnoval, ale u koní zůstal – a stal se legendou českého jezdectví. V sobotu převzal 73letý Pecháček na galavečeru na Žofíně z rukou Olgy Plaché Cenu prezidenta České jezdecké federace za mimořádný přínos jezdeckému sportu.
Co pro vás toto ocenění znamená?
„Když mi paní Plachá říkala, že bych měl tuto cenu dostat, tak jsem se jí ptal, jestli si ji vůbec zasloužím. Je fakt, že jsem celý život strávil u koní a asi jsem byl v kariéře docela úspěšný. Je to ocenění za to, co jsem pro koně nebo jezdecký sport udělal, tak doufám, že je ve správných rukou…“
Stal jste se devatenáctkrát mistrem republiky, zúčastnil se olympiády. Splnil jste si všechny sny, které jste měl, nebo některý zůstal nedostupný?
„Splnil jsem si všechny kromě jednoho. Jako mladej kluk jsem si přál jet Velkou pardubickou. To se mi nepodařilo, ale to je spíš úsměvný. Pak jsem také snil o tom, že vyhraju jezdecké mistrovství republiky, což se mi povedlo v devatenácti letech.“
Nakonec máte republikových titulů devatenáct…
„To je jedna z věcí, kterých si moc vážím. A pyšný jsem i na to, že jsem jediný z Česka nebo Československa, kdo dostal Zlatý odznak Mezinárodní jezdecké federace, měl jsem víc než padesát startů v Poháru národů.“
Nakonec jste se dostal i na olympiádu, Hry v Barceloně ale pro vás byly smolné, že?
„To mě mrzí, jak to tam dopadlo. Nejprve jsem měl čtyřicítky horečky, strávil jsem v Barceloně týden v nemocnici, hned druhý den jsem nastoupil do soutěže. To ještě nebylo tak hrozné. Ale kůň, co jsem tam měl, kulhal, takže jsem nemohl parkur dokončit. Asi pro mě byly olympiády zakleté.“
O starty v letech 1972 a 1980 jste totiž přišel. Proč?
„Do Mnichova jsme měli jet jako družstvo. Byli jsme už na závěrečném soustředění na Slovensku, když někdo najednou rozhodl, že nepojedeme, protože je to na Západě…“
O osm let později však startu v Moskvě nemělo nic bránit.
„To bylo trošku skandální. Měli jsme všechno vybavené, naplánovanou cestu. Pak jsme otevřeli noviny, viděli jsme nominaci – a zase jsme tam nebyli.“
Čím vám to vysvětlili?
„Nikdy nám to nikdo nezdůvodnil, dodneška nevím, proč jsme nejeli. Neřekli nám ani slovo, nikdo se s námi nebavil…“
Přitom tehdy jste byl na vrcholu.
„Je to škoda, měl jsem v té době vynikající výsledky. Vyhrál tam Polák Kowalczyk, kterého jsem rok předtím na Grand Prix v Bratislavě porazil a po olympiádě tam byl za ním druhý. V Moskvě jsem měl velkou šanci na medaili. Sice byla olympiáda tehdy kvůli bojkotu ochuzená, ale na to se historie neptá.“
Koním se věnujete odmalička. Co vám jezdectví dalo?
„To, že jsem byl celý život šťastný. Mohl jsem dělat, co mě baví i jako zaměstnání. U koní jsem dodneška, i když už ne jako jezdec, ale coby trenér. Po operaci obou očí už nejezdím, ale u koní jsem každý den včetně víkendů. Jsem tak šíleně zaměstnanej, že nestíhám.“
Co se vám na jezdectví líbí nejvíc?
„Ten kontakt se zvířetem. To je něco tak ojedinělého… Jednak jsou to krásná zvířata a jednak dokázat to, aby byla symbióza koně s jezdcem, to je to nejkrásnější.“
