Minulou sobotu mu šlo ve Velké mostecké steeplechase o život. Žokej Marcel Novák ležel v bezvědomí za překážkou a než se k němu dostala sanitka, prohnala se kolem něho pětice kolegů. Nevěděli o něm, se štěstím ho minuli. Novák, průběžně nejlepší překážkový žokej sezony, skončil s otřesem mozku v nemocnici. Přesto se týden poté znovu vyhoupnul do sedla. V Pardubicích se představil ve čtyřech dostizích, přičemž dva vyhrál. Včetně čtvrté kvalifikace na Velkou pardubickou s Talentem. "Asi potřebuju dostat ránu do hlavy, abych vyhrával," usmíval se Novák.
Přiznám se, nečekal jsem, že vás uvidíme po tak těžkém pádu znovu v sedle...
„To jste v uvozovkách už asi sto desátý, kdo mi to říká. (pousměje se) Z nemocnice mě pustili, cítil jsem se docela v pořádku. Měl jsem otřes mozku, když jsem začínal v úterý, ve středu jezdit na koni, tak to nebylo úplně stoprocentní. Zapojil jsem do tréninku ve čtvrtek běhání, mám svůj okruh jedenáct kilometrů a dal jsem sotva půlku. Ale vyspal jsem se pořádně, v pátek si byl znovu zaběhat a dal jsem to. Tak jsem si řekl paráda, jsem zpátky.“
Co to znamená, když žokej říká, že není úplně stoprocentní?
„Záleží na jednotlivci. Já jsem spíš takový, že hodně riskuju. Třeba se mi to nevyplatí, to nevím. Ale v tomto sportu, když člověk neriskuje, tak to není top. Jezdci, kteří moc přemýšlí, jestli mají, nemají... Já se cítím dobře, jdu do toho.“
Jak zpětně vnímáte události z Mostu?
„Byl to průser, tohle se stát nesmí. Šlo o život. I Foret měl v prvním dostihu průser (spadl v rovinovém dostihu a také tento dostih nebyl zastaven). Jeden háže vinu na druhého, podle mého hodně zanedbala Komise dostihu, měla to zastavit. Mluvil jsem s prezidentem Jockey clubu (Jiřím Charvátem) a řekli jsme si, co by se mohlo změnit. V Pardubicích to mají dobře zavedené, u skoro každé překážky mají zdravotníka a ten hned pomůže, když máte třeba zapadlý jazyk. Okamžitě volá sanitku a pomoc vysílačkou. Tímhle směrem by měli jít i na jiných závodištích.“
Vysvětlení předsedy komise, že by se k vám sanitka stejně nedostala dřív (dvě minuty po pádu), i kdyby se dostih zastavil, berete?
„To si nemyslím, byla by tam dřív. O to nejde, mohli na mě ve druhém kole šlápnout. Bylo tam dvojí riziko. Mohl jsem se dusit, mít zapadlý jazyk. To byl první průser. A druhý byl, že jeli druhé kolo ve stejné trati. Kluci o mně nevěděli, stačilo pár metrů a mohli na mě šlápnout. Bylo by to fatální.“
Vy jste po pádu vnímal, byl jste při vědomí?
„Nebyl, o ničem jsem nevěděl. Co si až vzpomínám, že když mě nakládali a udělali hop z lehátka do sanitky, pozvracel jsem se. V rámci možností to dopadlo relativně dobře, snad se ponaučí a bude se s tím něco dělat. Opravdu šlo o život.“
Právní kroky nezvažujete?
„Jako...ptal jsem se, ale zatím ne. Nechám to být, nechci to nějak hrotit. Myslím, že se sami ponaučili a určitě s tím něco budou do budoucna dělat.“
Týden po pádu a otřesu mozku jdete znovu do dostihů, co by hrozilo při dalším pádu?
„Beru to riziko na sebe. Vím, že je velké, kdybych znovu spadnul na hlavu. Ale...člověk doufá, že jede dál a nic se nestane.“
