Je zpátky v sedle a znovu vítězí. Žokej David Liška, jeden z největších jezdeckých talentů novodobé éry, před dvěma roky ukončil kvůli problémům s váhou profesionální kariéru. V pouhých dvaceti letech. Vrátil se k fotbalu, který dřív také hrával. Jenže hned v prvním soutěžním utkání za Drahonice si „urval“ koleno. Po operaci si znovu našel cestu k dostihům, v neděli ho čeká 102. CPIPG České derby. Největší a nejprestižnější rovinový dostih na domácí scéně.
Žádný z československých jezdců nenasbíral prvních padesát vítězství tak rychle a tak brzy. David Liška na koních vyhrával doma i v zahraničí. Titul žokeje, k němuž je právě potřeba padesáti triumfů, si vysloužil za pouhé dva roky. Už ve svých osmnácti letech! Také však narostl přes 180 centimetrů a kvůli nekonečným hladovkám se kariéru rozhodl ve dvaceti ukončit. „Prostě už to dál nešlo,“ vysvětloval před dvěma lety v rozhovoru pro iSport.cz.
U koní Liška zůstal. Přes zimu působil v Dubaji jako pracovní jezdec u Johna Hydea ve stáji šejka Hamdana al Maktúma. Doma spolupracoval s trenérkou a žokejkou Martinou Havelkovou. „Pomáhal jsem jí na dostizích se sedláním, ve stáji jsem pracovně jezdil,“ popisuje Liška. „Pak jsem se zranil na fotbale, v okresním přeboru. Nemohl jsem odjet do Dubaje, zůstal jsem doma. Když jsem po operaci mohl zase chodit, vrátil jsem se k Martině.“
Chyběla mi atmosféra
Váha, se kterou Liška bojoval nejvíc, se držela. „Stál jsem na váze a koukal, že to je hodně dobrý. Přemýšlel jsem o návratu, ale nechtěl jsem to nějak moc říkat,“ popisuje. „Až těsně před sezonou jsem zkusil sundat ještě tři kila. Šlo to a nějak váha zatím drží. Je možné, že za dva měsíce se to zase šprajcne a váha bude lítat nahoru dolů, ale třeba to bude dál držet. Dokud drží, tak chci jezdit.“
Roli sehrál i stesk a nostalgie po dostihové atmosféře. „Když se po covidu zmírnily restrikce a na závodiště zase dorazili fanoušci, se ve mně něco pohnulo. Zjistil jsem, že mi dostihová atmosféra strašně chybí.“
V sezoně už Liška odjezdil 55 dostihů, jedenáct jich vyhrál. O minulém víkendu se hned třikrát radoval v Bratislavě. Znovu je ve špičkové formě. A šance má i v Derby, přestože s Ashatem (Lokotrans, trenér Luboš Urbánek) nebudou patřit k top favoritům.
„Já připravený jsem, ovšem Derby je často o štěstí,“ přemítá nad ambicemi. „Čím lépe budeme, tím víc budu rád. Hlavní je, aby byl po dostihu zdravý koník. Jasně, chtěl bych vyhrát, i když takhle bych to dopředu asi neřekl... Spíš je to opravdu o tom, abychom oba došli zdraví do cíle a potěšili trenéra i majitele.“
V šestnáctihlavém poli mají Ashat s Liškou předběžný kurz na vítězství 15:1. Podle sázkových kurzů je před nimi sedm koní. „Abych řekl pravdu, tohle vůbec nesleduju,“ mávnul rukou mladý žokej. „Derby je hodně o štěstí. Stalo se, že vyhrál úplný outsider, může vyhrát největší favorit. Vyhrát může kdokoliv, pořád je to teprve tříletý ročník. Jsou tam samozřejmě lepší a horší koně, ale tohle je Derby.“
Právě České derby v roce 2011 bylo pro Lišku klíčovou inspirací, která ho v dětství odvedla od hokeje a fotbalu ke koním. Tehdejší vítězství Jana Ráji s Roches Crossem ho v televizi tak strhlo, že začal cílevědomě pracovat na tom, aby se sám stal žokejem. To se mu povedlo, ale na vítězství v Derby zatím čeká. Z klasických dostihů vyhrál St. Leger s Nagano Goldem (2017), Velkou jarní cenu s Ignaciem Reillym (2019) a Oaks s Falcon Baby (2019).
Paradoxní je, že zpátky k dostihům Lišku svým způsobem nasměroval fotbal. „Přetrhnul jsem si křížový vaz v koleni, musel jsem na operaci,“ přitakává. „Panu Köhler, dostihový majitel a přítel Martiny Havelkové, mi dohodil fajn doktora. Dubaj mi sice utekla, ale díky nim jsem se dokázal rychle znovu vrátit do sedla.“
Koleno nápor nevydrželo
Co se mu ve fotbale stalo? S Drahonicemi, týmem okresního přeboru v Jihočeském kraji, Liška přes léto trénoval, aby se udržoval v kondici. V přípravě dal dva góly, jenže hned v prvním soutěžním duelu si pochroumal koleno.
„Sám jsem si to udělal,“ krčí rameny. „Sprintoval jsem, zastavil na místě v pohybu a koleno mi ruplo. Asi to byl nezvyklý pohyb pro moje tělo. Přece jenom, fotbal jsem hrával jako malý a pak jsem celý život běhal vlastně jenom rovně. Teď jsem udělal rychlou změnu směru a bylo... Bohužel. Sice jsem byl na fotbale jediný střízlík, ale nebylo to tak, že by mě někdo naremploval.“
Návratem do sedla na začátku sezony mnohé překvapil. I když kolegové rajťáci o jeho úvahách věděli. „Bavili jsme se o tom, jsme v kontaktu furt. Jsem spokojený, jak to jde. Zdraví a váha drží, je to fajn. Nedávám si žádné konkrétní cíle, kolik bych toho chtěl vyhrát, nebo co bych chtěl vyhrát. Spíš to beru jen tak, aby to nějak šlo. Když má někdo o mé služby zájem, tak jedu. A užívám si to, dokud to jde.“
