Na sobotním turnaji vás čeká odložená bitva s Chorvatem Vladem Šikićem, pak se rýsuje titulová odveta s Losenem Keitou. Je někde na konci cesty stále vidina UFC?
„Samozřejmě je to liga mistrů, největší organizace na světě, každý se tam chce dostat. Určitě mám takový sen, ale já nerad předbíhám. Jdu krok za krokem, dávám si cíle, u kterých dokážu v nějakém časovém horizontu určit, že je zvládnu. Takhle postupuju. UFC je pár kroků přede mnou, mám aktivní smlouvu s Oktagonem, navíc jsme podepisovali novou. O podmínkách nemůžu mluvit, ale UFC nevidím jako něco, čeho bych měl dosáhnout v blízké době.“

Proč myslíte?
„Ze svých začátků mám špatné skóre, zápasil jsem halabala. Kdekoliv, s těžkými soupeři, jezdil jsem po světě jako potrava, do Chorvatska, do Polska. MMA nebylo na takové úrovni jako teď, kdy má tolik fanoušků, každý řeší skóre. V době, kdy jsem měl šestnáct sedmnáct let, to byl underground, probíjel jsem se na vlastní pěst. Nejsem v pozici, kdy by si mě UFC vzalo hned, jak to bylo u Peňáze nebo jiných fighterů. Musím mít za sebou něco jako titul Oktagonu, nebo porazit top bojovníky mimo UFC. Aby si mě všimli.“

Mrzí vás zpětně, že jste za sebou neměl na startu kariéry manažera, který by vaše skóre pomáhal vybudovat?
„Ani ne. Zažil jsem si hodně věcí, které bych si bez toho neužil. Psychicky bych nebyl tak daleko jako teď. Hodně mě to naučilo, jsem za to vděčný, i když mě to na druhou stranu něco stálo.“

Dostal jste v minulosti nabídky ze zahraničí?
„Byl tam nějaký Bellator, ještě tuším něco… Nezhubnul bych tak rychle do váhy. A měl jsem aktivní smlouvu s Oktagonem. Pokud v ní máte šest zápasů, musíte je absolvovat. Pak můžete začít přemýšlet o přestupu.“

S nejvyšší úrovní ale přece jen nějaká srovnání máte. Zhruba před pěti lety jste absolvoval trénink s legendárním bojovníkem UFC Jonem Jonesem. Vaše vzpomínky?
„Wow! To byl zážitek. Stejně tak jsem v tréninku spároval s Jirkou Procházkou. Jsou to ti nejlepší z nejlepších, výjimeční lidé. Mají v sobě něco specifického, co se nedá jen tak popsat.“

Čím vynikali?
„Oba měli úplně jiný styl. Jones je brutálně technický, on mě snad ani jednou neudeřil, všechno si kontroloval. Jsem proti němu malinký, je obrovský chlap. Měl jsem taky nervy, protože jsem proti němu vyběhl, chtěl jsem ho aspoň jednou trefit, ale krásně si všechno hlídal. Na to, že má dva metry, dělal i velmi nízký takedown (strh). Říkal jsem si: Jak to zvládnul? Výborný wrestling i postoj. Budoval si svoji hru. Já jsem pro něj nebyl žádná výzva, i tak dělal všechno správně, snažil se něco si z toho vzít. Neflákal to. A to si od něj zase beru já. Je to o soustředěnosti v daný moment, abyste se uměli posunout. Je jedno, jakého sparing partnera pak máte.“

A srovnání s Procházkou?
„Na rozdíl od Jonese byl brutálně tvrdý. On je jak žula, jako když chytíte kámen. Byl také extrémně soustředěný. Ale nějak mě nešetřil, šel mě více méně ukončit. A taky se mu to podařilo push-kickem (přímý kop) ve druhé minutě. Jsou to velcí chlapi, já s nimi nemám co dělat.“

Vy ovšem k tréninku také přistupujete poctivě. Nepijete alkohol, i když v dospívání jste to měl jinak. Co se změnilo?
„Rozhodl jsem se, že to, co dělám, nebudu flákat. Nechtěl jsem mít výmluvu, proč nezvládnu trénink. Nechci v životě říct: Měl jsem těžký víkend, tak nemůžu trénovat. Přestal jsem s pitím. Na Záhorí (slovenský region Záhoří) žádný bojový sport není, nemohl jsem se najít, respektive našel jsem se až později. Když byla zábava, běhali jsme venku, pilo se. Rozhodl jsem se pak, že na alkohol není čas.“

Když se vrátíme k zahraniční cestě, je Oktagon už v takové pozici, že vás jiné organizace nelákají, protože podmínky jsou srovnatelné?
„Svým největším hvězdám se Oktagon určitě snaží zabezpečit ty nejlepší podmínky, aby neodcházely. Například Kincl. Ten má lepší podmínky doma, než kdyby šel do zahraničí.“

Jste i vy placený tak, jak byste si zasloužil?
„Na tu dřinu a na to, co všechno děláme, jsme podplacení. Nedostáváme tolik peněz jako třeba nějaký fotbalista. Ale na to, jak mladý sport MMA proti fotbalu nebo hokeji je, jsme placení normálně. Oktagon existuje sedm roků. Já jsem měl svůj první zápas na GCF v Brně, kde přišlo tisíc lidí, jedna z největších akcí, co tehdy byla. A teď? Třeba Procházka byl donedávna šampion největší organizace, sledují ho miliony lidí. U nás je na největších turnajích přímo v hale 20 tisíc fanoušků, další tisíce se dívají přes pay-per-view. Je to úplně někde jinde. Věřím, že takové tempo udržíme a za nějakých pět let budeme na úrovni hokeje. Pak budeme placení tak, jak si zasloužíme.“

Jak velkou část vašeho výdělku nyní tvoří oproti zápasové odměně sponzoři?
„Je to více méně jedna k jedné. Možná 60 procent zápas, 40 sponzoři. Ani bez jednoho bych fungovat nemohl. Měnilo se to, na začátku hráli větší roli právě sponzoři.“

O to důležitější pro vás může být nadcházející duel v Německu. Cítíte komerční potenciál nového trhu?
„Určitě tam možnosti jsou. Německo je strašně obrovský trh, takže když si udělám dobré jméno… Ale spíš si myslím, že Němci budou podporovat bojovníky, kteří mluví německy. To já neumím, takže si nemyslím, že taková možnost přijde. Ale kdyby ano, určitě by mě to potěšilo.“

Předloni už jste zápasil v Německu na akci organizace Super League MMA. Jaké tam je publikum oproti tomu česko-slovenskému?
„Určitě slabší. V roce 2021 to pro mě bylo zhruba podobné jako při prvním nebo druhém turnaji Oktagonu u nás, tedy v plenkách. Teď, když tam přišel Oktagon, tak věřím, že dorazí i spousta slovenských fanoušků a aréna v Mnichově bude plná.“

Čeká vás tam již zmíněný duel s Chorvatem Šikićem. Ten za posledních šest let vkročil do klece jen jednou. Omezuje to přípravu?
„Specifické je to v tom, že si nedokážu nastudovat jeho zápasy. Celkově moc nevím, co mě čeká, protože poslední zápas měl před rokem, kde ukázal dobrý, ale ne oslnivý výkon. Když si na mě věří, přijde určitě v lepší kondici než minule. Jinak příprava probíhá stejně. Měl jsem silově-kondiční blok, šel jsem do Ankosu (slavný polský gym), kde jsem udělal všechny sparingy, abych se cítil dobře. Poslední dva týdny jsem byl už doma s tím, že jsem ladil detaily na lapech. Teď stačí dodělat váhu. Soustředím se na sebe, věřím svým schopnostem a tomu, že vycítím, které věci mám dělat. S tím do toho jdu.“

Říkal jste o soupeři, že má nějaké famózní fintičky. Co tím myslíte?
„Dělá takové různé ‚špekulantské‘ věci, například dobré otočky, dokáže útočit neobyčejnými technikami. Na to si musím dávat pozor.“

Promotér Novotný už slíbil, že v případě vítězství vás čeká zápas o titul lehké váhy v odvetě s Losenem Keitou. Co si myslíte o tom, že takovou zprávu prozradil ještě před vaším nejbližším bojem?
„Dozvěděl jsem se to v pondělí od jiného novináře. Jsem rád, ale neznamená to, že to tak bude. Ještě jsem Šikiće neporazil. A je to sakra kvalitní soupeř, i když ho lidi podceňují, protože dlouho zápas neměl a v žebříčku Fightmatrix je někde jinde (Paradeiser: 188. místo, Šikić: 240. místo). Musím zamakat. Až ho porazím, potom si můžeme znovu zavolat a bavit se o Keitovi.“

Nevytváří na vás ovšem podobné vyjádření promotéra zbytečný tlak?
„Těžko se o tom mluví. Ale na druhou stranu, jsem dvojka žebříčku. Ostatní kluci kolem mě nezápasí v takovém tempu jako já. Myslím si, že bych si titul zasloužil už teď. Ale Šikićovi jsem zápas slíbil poté, co první plánovaný duel (na Oktagonu 37 v Ostravě) odmítnul kvůli zápalu plic. Dal mi hned návrh, kdy můžeme jít proti sobě, říkal jsem: Jasně, půjdu s tebou! Svoje slovo držím.“

Takže dřívější varianta s Keitou nepřipadala v úvahu?
„Když na konci roku vypadly nějaké titulové zápasy (na Oktagonu 38), nabídli mi Keitu. Vzal jsem ho okamžitě, protože předchozí duel s Maiou byl rychlý a zraněný jsem nebyl. Keitův tým to ale zrušil, což chápu, protože to bylo narychlo. Měli jsme nějaké slovní výměny, ale titulu jsem blízko. Kdybych na něj tlačil, asi mi ten zápas dají, ale Šikićovi jsem slíbil, že s ním půjdu.“

Neovlivní vás vidina titulového zápasu už teď v Mnichově?
„Ne, nastoupím tam s chladnou hlavou. Necítím to tak, že by mě to mělo ovlivnit, je mi to fuk. Když se Keita náhodou zraní, já budu stejně zápasit dál, nebudu na něj čekat. Chci teď hodně cestovat do Ankosu, takže potřebuji mít zápasy pravidelně, abych dokázal živit přípravu a držet se na vrcholu divize.“

Keitu v Mnichově čeká také boj, avšak v pérové divizi do 65,8 kilogramu. Hrál by ve vaší případné odvetě roli právě váhový rozdíl?
„Bude tam, on je na sedmdesátku malinký, hubne maximálně sedm kil. Já hubnu jednou tolik. Jeho největší přednost je ale rychlost, nepotkal jsem se ani na sparinzích s nikým, kdo by byl tak rychlý. Bude velmi těžké se připravit, ale nějaké možnosti mám. V přípravě bych hodně věcí změnil, protože je to sofistikovaný fighter, který nemá na evropském trhu konkurenci, je strašně dobrý. Já věřím, že jsem recept na něj našel, ale ještě jsem neporazil Šikiće.“

A co vaše úvahy o přestupu do těžší váhové kategorie?
„Časem to bude určitě nutné. Začínám být větší, ani jsem nečekal, že tak bude růst moje váha. Pořád mám víc a víc kil, i když na to netlačím. V sedm sedmičce vidím dobrou konkurenci, myslím si, že to tam bude mít grády jiného charakteru.“

Je pravdou, že velterová váha vypadá v současnosti atraktivněji než právě lehká, kde působíte.
„Sedmdesátka je momentálně taková… úplně mrtvá. Legierski je zraněný, Ryšavý taky. Bývalý titulový vyzyvatel Miro Štrbák už má po kariéře. Všechny sedmdesátky, které byly extrémně dobré, jsou mimo. Momentálně to držíme já, Keita a Buchinger, který je taky zraněný.“

I proto chcete výš?
„Ne, takhle to speciálně nemám. Kdybych dokázal bojovat v sedmdesátce, zůstanu v ní. Ale s váhou začínám mít problém. Musím přibrat, abych mohl jít výš. Kdyby Oktagon udělal meziváhu do 73, 74 kilo… Sedm kil mezi sedmdesátkou a sedm sedmičkou, to je strašně velký rozdíl. Divizi superlightweight do 73,5 kila mají třeba v asijské organizaci One Championship, myslím si, že jim to perfektně funguje.“

Když se bavíme o shazování, musíme připomenout váš poslední zápas v catchweight do 73 kilogramů v Ostravě. Soupeř Maia se na váhu sotva dobelhal. Jaký to byl pohled?
„Tu váhu o kilo a půl neudělal, měl velkou rezervu. Moc jsem mu nevěřil, že měl takové problémy, jak se tvářil. Přišlo mi to jako takové divadélko, ale to nedokážu posoudit, možná mu opravdu bylo tak zle. Ale myslím si, že když se někomu podívám do očí, zvládnu určit pravdu. U něj jsem to viděl trošku jinak. V zápase jsem pak předběhl své nejrychlejší KO (00:21), předtím jsem měl 27 sekund s Jaroslavem Poborským. Doufám, že to ještě někdy překonám.“

Premium

Oktagon

S hokejem skončil: Štvaly mě úplatky. Teď chce Lengál titul v Oktagonu

Oktagon

3. února 2023 • 18:14

Střet generací. Legendární Zawada se vrací: Poppeck ve mně vzbudil bojovníka