Poměrně často tvrdíte, že vám není příjemné, když vás lidé oslovují na ulici, jakmile se procházíte s rodinou. Před vstupem do Oktagonu jste to ovšem musel čekat, ne?
„Asi jsem s tím nějakým způsobem počítal, ale to, co člověk plánuje, a co pak přijde reálně v životě, jsou dvě rozdílné věci. Překonalo to má očekávání, i když jsem věděl, že Oktagon je jednička v Čechách, ale stejně mě překvapilo, jak velký zásah má a kolik lidí ho vnímá.“

Jste ve zlaté kleci? Sportovní úspěch v organizaci máte nesporný, ale neštvou vás věci kolem jako zájem fanoušků či médií?
„Samozřejmě si uvědomuji, že to patří k tomuto povolání. Snažím se s tím bojovat. Ale není to o tom, že bych byl na lidi nepříjemný, nebo jim nadával, ale vyhýbám se mimo mediálních povinností některým aktivitám venku, vybírám si, co za akce navštívím.“

O víkendu jdete do zápasu po prosincovém zranění očnice. Cítíte strach?
„To vyloženě ne, spíš takovou zvědavost, jestli to vydrží. Zároveň mám v hlavě nějaký plán, jak se prát, kdyby tam ten úder přišel. Jsou to nějaké obavy okolo, nechci kvůli tomu rozhodně prohrát. Asi největší obava je, že když tam úder