Byl kometou minulé Rallye Dakar. Při svém debutu útočil na trofej pro nejlepšího nováčka a 23. místem byl i nejlepší z českých motorkářů. Během roku ale Martin Michek prožil drsné chvíle. Kvůli kolapsu jater skončil na přístrojích, šlo mu o život a hrozila mu transplantace. „Bojuju ale na trati i v životě,“ ujistil. A od soboty chce v nejtěžším závodě světa zase nahánět špičku. V prologu se nastartoval 24. místem, 40 sekund za obhájcem prvenství Ricky Brabcem.
S drobnými šrámy za ním nechoďte. Tenhle borec má náturu válečníka. V plné rychlosti se zase požene terénem na Rallye Dakar, etapu co etapu bude atakovat své hranice... „Já to ale jinak neumím. Nemám srdce závodníka nastavené na to jen dojet,“ vypráví Martin Michek. Osobní zázrak navíc už dokázal loni. Vykřesal se z kolapsu jater, na nějž mohl umřít.
S tím, co jste si v létě prožil, se tak zdá být Rallye Dakar jen slabší odvar, souhlasíte?
(zasměje se) „To je pravda, sáhnul jsem si doslova na život. A možná že si někteří říkají: To je ale blázen, hraje si se svým životem, má doma rodinu, tak proč u ní nezůstane... Já ale pro to mám jasné vysvětlení. Srdce sportovce se nedá jen tak vypnout. Ať už je to ve sportu nebo v práci, vždy máte nějaký cíl, který vás nabíjí. A já svůj život nechci prožívat, ale žít. Miluju svou manželku i syna a také nechci, aby se mi něco stalo, ale tohle nejde jen tak vypustit. Dost lidí to chápe, dost ne. Já se však snažím vzít si i z nezdarů to nejlepší a posunout se díky nim dál.“
Na druhou stranu, to, čím jste si v létě prošel, zase moc lidí nepotkává.
„Ano, tahle diagnóza je vzácná. Do roka se takovéto problémy stávají zhruba jen patnácti lidem a i doktoři říkali, že se neví, co je způsobuje. Můžete být hubený, při těle, mladý, starý, ale může to potkat kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv. I proto jsem byl po kolapsu převezen do IKEMu, kde je na to speciální oddělení, aby se vidělo, jakým směrem se bude stav mých jater odvíjet. Bojoval jsem o život, chvíli to vypadalo i na transplantaci, ale nakonec se to vyléčilo. Měl jsem štěstí, jsem za to rád a o to víc si vážím svého života. Nicméně chci dobývat své cíle. Bojuju v závodě i kdekoliv jinde.“
Kde se vám problémy s játry naplno projevily?
„Stalo se to v červnu během prvního závod MČR na mé domovské trati v Dalečíně. Jel jsem první rozjížďku a od druhé půlky si nic nepamatuju. Následně jsem se probudil v nemocnici na JIPce, kde jsem byl napíchaný na všechny přístroje, protože to byl prý kritický stav. Co mi pak ostatní říkali, jel jsem chvíli v protisměru nebo těsně před cílem upadl – přesto jsem to, i když jsem to nevnímal, dojel. Ta vůle tam tedy musela být velká. Za cílem už jsem ale zkolaboval, okamžitě za mnou přiběhli doktoři a letěl jsem vrtulníkem do jihlavské nemocnice. Když se mi pak udělalo opět zle v Budějovicích a přišli na tuto diagnózu, hned mě přesunuli do IKEMu.“
Nenapadla vás během rekonvalescence i myšlenka: Tak a Dakar je v háji?
„Ne. Já bojuju vždy do poslední chvíle a věřím. Navíc psychika je důležitý aspekt. Prostě jsem jen věřil, že se brzy vrátím a budu moci dělat dál fanouškům, svému týmu a jiným lidem radost.“
Jak to pak vypadalo dál?
„Když jsem se dozvěděl, že se tělo dá zase do pořádku, nastala fáze, kdy jsem musel upravit stravu, trochu víc relaxovat – někde vzadu v mysli ale bylo, že se budu chtít vrátit. Snažil jsem se nicméně poslouchat doktory, abych věděl, že jsem pro to udělal maximum. Každých 14 dní jsem dojížděl do IKEMu na testy, zkoumali jsme, jak játra reagují na zátěž a dělali různé krevní testy. Jakmile bylo vše v pořádku, zabředli jsme s mým trenérem v Budějovicích do tvrdého tréninku s tím, že uvidíme, jaká bude fyzička. Nedával jsem si žádné termíny, jestli stihnu Dakar nebo ne - chtěl jsem své tělo hlavně uklidnit a vrátit do jeho režimu. Když ale i poslední testy na ČVUT dopadly dobře, vrátil jsem se do plného tréninku a v posledním závodě ME v Itálii skončil třetí.“
Co jste tedy konkrétně upravil ve stravování?
(směje se) „No, každému člověku chutnají takové ty prasárny. A já jsem fakt milovník smažených věcí, jako jsou řízky, sýry nebo brambůrky. Tohle ale muselo jít stranou a byla zeleninka na páře či podobné dobroty. Upravili jsme vše, abych do sebe dostal vyvážnou stravu a byly tam i vitaminy, železo nebo zinek. Do toho jsem pak musel zmírnit cukry a tedy i mé oblíbené sladkosti.“
Jaké rady jste pak od doktorů ke svému návratu na motorku dostal? Na co si dávat pozor?
„Musím říct, že když jsme byli na výsledném odběru krve, řekli mi, že je už vše funkční jako dřív a játra mají objem, který mají mít. Snad už proto nehrozí, že by se to mělo vrátit.“
Rovněž je pozoruhodné, že svůj velký příběh s sebou veze na Dakar i váš kolega Libor Podmol, který si před rokem a půl zlámal obě nohy a má v nich 43 šroubů. Řešili jste to třeba spolu?
„Jo, Libor je taky dobrý týpek. Známe se už dlouhá léta, protože on také začínal ve stejné disciplíně a až později přešel na free style, zatímco já šel cestou motokrosu a superkrosu. Je proto paradoxní, že se sejdeme právě na Dakaru. Libor má za sebou také pěkný příběh, který píše život sportovce, a já doufám, že nás lidé neodsoudí. Prostě je to náš cíl a snažíme se za ním jít.“
Tak mě napadá, co na váš letošní start říkala vaše manželka?
„To bylo také těžké, jelikož jsem měl ke konci roku testování v Dubaji, ale sotva jsem sednul doma na letišti, přišla mi od ní zpráva, že byla pozitivně testovaná na COVID19. Tím, že mám i ročního prcka, nechal jsem jim celý barák a abych jim byl alespoň nablízku, vzal si karavan, v němž jinak trávím během roku také dost času a zaparkoval s ním takřka vedle dveří. Byl jsem smutný, že jsme sice nemohli prožít Vánoce napřímo a mávali si jen přes sklo, ale alespoň, že jsem s nimi byl v nějakém kontaktu. Na druhou stranu jsem nebyl jediný, kdo koronavirus řešil. Všem, kterých se to dotklo, tak přeji hlavně brzké uzdravení a setkání se svými blízkými.“
S čím vyrazíte do letošního Dakaru?
„Bude to složité, protože od chvíle, co jsem vloni sjel z cílové rampy, jsem dakarskou motorku moc neviděl. Zprvu tam byly zdravotní potíže, pak situace kolem covidu a to, v čem jsem si plánoval, že se posunu dál, nevyšlo. Měl jsem nachystané třeba navigační tréninky ve Španělsku, ale kvůli všemu, co se dělo, jsem nemohl svůj poslední úspěch kout, dokud byl žhavý, což mě mrzí. S jízdou na motorce nebude problém, jsem jezdec, jenž se dovede přizpůsobit, ale navigace ve 120 nebo 160 km/h bude asi problém. Něco takového by ale člověk už měl mít v sobě zafixované automaticky.“
Soupeři vás asi budou po loňském úspěchu víc registrovat, ne?
„Je to tak. Tím, jak jsem vloni zápasil o první patnáctku, kluci vědí, že nejsem pomalý. Jeden z mých kamarádů a sportovních soků je například Matthias Walkner, s nímž se známe, a připravil mě o šest bodů o titul mistra světa v motokrosu. A těch šest bodů mu nedokážu zapomenout. Třeba se mi povede mu to teď vrátit. Je ale třeba být svědomitý a musí vám vše vyjít. Navigace, tým, psychika a tak. Není to jen o rychlosti jezdce, ale i dalších doprovodných aspektech.“
Témata:
sport, Martin Michek, Itálie, Španělsko, České Budějovice, Dubaj, Libor Podmol, Rallye Dakar, České vysoké učení technické v Praze, trénink, Lékárenský komplex Jihlava, Dalečín, Sport na Heureka.cz
Související články
