Sáblíková o zlaté obhajobě: Chtělo se mi brečet, pak jsem měla prázdno
PŘÍMO ZE SOČI | Objala se s maminkou, s českou vlajkou obkroužila čestné kolečko, při kterém zdravila početné skupinky českých fanoušků. Pak rychlobruslařka Martina Sáblíková vyskočila na nejvyšší olympijský stupínek – už potřetí v kariéře. Zařadila se tak za největší postavy českého sportu Věru Čáslavskou a Emila Zátopka. „Necítím se jako legenda. Připadám si pořád stejně,“ prohlásila ale rezolutně Sáblíková, když po všem vypětí seděla zničeně na zemi.
„Po závodě mě nohy bolely hodně, ale jak přišla euforie, tak to bylo dobré. Ale teď s odstupem bolí brutálně. Naštěstí zítra nemusím trénovat, ale nejpozději v sobotu chci jít na led,“ vykládala pětinásobná olympijská medailistka.
Jak jste vnímala přítomnost blízkých v hledišti?
„Byla jsem ráda, že tu všichni byli. Máma se ke mně dostala, protože seděla na straně, kde nebylo plexisklo. Pak jsem šla na druhou stranu, kde byl ještě táta, brácha a tam to nešlo. Ale s mamkou to bylo skvělé. Mohli to vidět na vlastní oči, za to jsem ráda.“
Stačily jste si s maminkou něco říct?
„Nebylo co říkat. Obě jsme byly šťastné. Mamka brečela. Přišlo mi, že jsme u sebe byly strašně krátkou chvíli. Nenapadlo mě, co říct. Objetí mluvilo za vše.“
Od koho byl plyšák, který přistál na ploše?
„To byl ruský trenér. Pomáhá na dráze. Oni mi fandili, to hodně lidí. Proti nizozemské nadvládě, tři čtvrtě lidí si přálo, aby zlato neměli. Kohokoliv jsme potkali, tak mi říkali, abych vyhrála.“
Šlo tedy o splnění přání celého světa?
„Chtěla jsem vyhrát. Nejen proto, že ostatní nepřáli Nizozemkám, ale kvůli Petrovi Novákovi, který zastal obrovskou práci psychologa. Nemohla jsem ani spát. Po obědě jsem si šla lehnout k nim do pokoje na lehátko. Nebyla jsem schopná vypnout hlavu, abych se odreagovala a nemyslela na závod. V noci jsem ale spala. Vzala jsem si prášek na spaní patnáct minut před desátou a okamžitě zabrala.“
Čekala jste, že Wüstová pojede od začátku tak rychle?
„Dělá to tak vždy. Rozjede to a po třech kilometrech náskok doháním. Dnes to vypadalo podobně.“
V nejhorším okamžiku to bylo o dvě a půl vteřiny. Ani tehdy jste nebyla nervózní?
„Byla. I když taktika zněla jasně. Začít bojovat po pěti kolech. Abych jela druhou polovinu závodu. Když Petr (Novák) tleskal a zůstával v klidu, byla jsem i já.“
Zaplavily vás po závodě emoce?
„Chvíli se mi chtělo brečet, pak jsem mávala do hlediště. Pak jsem našla Nováka, který tam brečel, ještě než dojely poslední dvě kola. Pak jsem si říkala: no, a je po všem. Závod dobojovaný. Co jsem si chtěla užít, je pryč. Došlo mi to asi po dvou třech minutách. Pocit prázdna vystřídala euforie. Ale dvě minuty jsem fakt nevěděla, co se děje.“
Je pocit z obhajoby silnější, než první zlatá medaile?
„Bylo to zavazující. Obhájit je těžké. Ale jsou nastejno. Je to zlatá medaile.“
V počtu medailí je první Věra Čáslavská (12 – 7 zlatých, 5 stříbrných), pak Emil Zátopek (5 – 4 zlaté a 1 stříbrná), třetí Sáblíková (5 – 3 zlaté, 1 stříbrná a 1 bronzová). Jak vám to zní?
„Pěkně. To jsou jména, která u nás nezestárnou a do jejichž společnosti by se chtěl každý dostat. Já se k nim snad ani nemohu řadit.“
