Dobře, že ses zranila. Dala jsi tím Charme Lookovi vyhrát Velkou pardubickou. I takové zprávy dostávala Barbora Miksánková, rozená Málková, když se dávala dohromady ze zlomeniny obratle. Sen o Velké se jí v roce 2016 rozmetal, Charme Look vyhrál s Janem Faltejskem. I tato příhoda vypovídá o tom, jak to mají ženy v překážkových dostizích těžké.
Koně a dostihy drží a pohánějí ženy, ale sport je to chlapský. K takovému poznání postupně došla Barbora Miksánková. Odjezdila 183 překážkových dostihů, osm jich vyhrála. Včetně prestižní Ceny Vltavy v roce 2015 s Charme Lookem. Poslední dostih jela v květnu 2017, pak se vdala a založila rodinu. Koním se věnuje dál jako pracovní jezdkyně a trenérka.
Zkušení žokejové bojují se zraněními, mladí nepřibývají. Otevírá se tím cesta pro ženy?
„Musím říct, že v dnešní době to mají holky o dost lepší. Když jsem jezdila já, nebo Štěpánka (Myšková) a další, tak bylo žokejů hrozně moc. Teď moc mladých není a staří odcházejí. Tím se otvírá větší šance pro holky. Na druhou stranu, odjet dvoje troje hirdy (proutěné překážky) je super, ale v krosech holky pořád moc nejsou.“
Proč?
„Dostihový sport je sám o sobě těžký a překážkový je fyzicky i psychicky ještě někde jinde. Málokterá holka ustojí, ani ne tu fyzičku. Když jste u koní odmalička, jste na dřinu zvyklí. Nejtěžší je psychický nátlak. Sama vím, jaké to bylo a to jsem hodně splachovací.“
Odkud tlak přichází? Od trenérů, majitelů, nebo když se vyrovnáváte s fatálními zraněními koní?
„Odevšad. Když jsem jezdila, tak Růža (jezdkyně a trenérka Martina Růžičková) říkala, že jsem nejlepší jezdec na debutanty. Protože jsem jim dala klid a dostihem jsem je převedla tak, aby si ho prošli dobře. A pak to bylo mnohdy tak, že dobrý, klidný začátek má kůň za sebou, tak se dá žokejovi. Ženská si to prostě musí vybojovat desetkrát víc než kluk. Ten když je relativně šikovný a není těžký, tak jezdí. Holka musí furt dokazovat, že je dobrá. V tom to je těžší.“
Co pohled široké veřejnosti?
„To je taky věc. Když jsem jezdila Charma, vyhrála s ním Vltavu a vypadalo to, že pojedu i Velkou, tak jsem dostávala hodně úžasných zpráv. Ale taky spoustu hejtů. Psali mi, když jsem se zranila, že to je dobře. Že jsem tím dala šanci koni Velkou vyhrát. To je fakt těžké. S odstupem času říkám, že koně a dostihy stojí na ženách, ale je to chlapský sport. Je skvělé, když do toho holky jdou, ale přece jenom - kluci mají vzadu v hlavě takovou tu krabičku s nápisem NIC. A tam všechno zavřou, když se stane nějaký průšvih. Ten zažije každý a kluci to umí do téhle krabičky zamknout.“
Vyrovnávají se, alespoň navenek, muži lépe s fatálními zraněními koní?
„Určitě. Musí. I my ženské s tím musíme počítat, ale je to vždycky hrozně těžké. Pro nás je to něco úplně jiného. Neříkám tím, že kluci to neprožívají. Pamatuji si, jak brečíval Honza Faltejsek, jak z toho byli kluci špatní. To jsou vždycky. Ale oni se přes to musí, a také umí, přenést.“
Jsou na sebe ženy opatrnější, i co se týká vlastních zranění a rizika?
„To si nemyslím. Holky, které už dostihy jezdí, musí být v tomto také naprostí bezmozci. Jasně, když zažijete velká zranění, tak se začnete bát. Ale když chcete do krosů, musíte se zraněními počítat. Musíte být blázen a šílenec, který to opravdu chce dělat. Jak se začnete bát, v tu chvíli je konec. Jasně, máte respekt, to je dobře. Ale strach, to už je pak na prd.“
Související články
