Charvátovou oslavovali i se světlicí. Medaile? Kousat do ní nebudu
PŘÍMO Z ANTERSELVY | Přebírala na slavnostním vyhlášení tvrdě vybojovanou medaili, když se z davu příznivců rozsvítila červená světlice. „Fanoušci? Fandí, jak mohou. A myslím, že i samotní mají radost. Tím, že máme druhou medaili na šampionátu, musí se i oni cítit v dobré kondici,“ smála se biatlonistka Lucie Charvátová, když se jí na krku houpala bronzová odměna za celoživotní dřinu.
Jaký dojem na vás ta medaile dělá? Už jste zkoušela, jestli je pravá?
(rozesměje se) „Sama nevím, jak na tohle reagovat. Je to medaile, není to nic neskutečného… má ji spousta sportovců. Jsem za ní šťastná, ale kousat do ní nebudu.“
Neříkejte, že to ale s vámi nic nedělá?
„Já nevím, jak se tohle prožívá. Nebrečím… asi to neprožívám úplně správně. Nedokážu se k tomu asi nějak otevřít.“
I když do ní však nekoušete, jsou to chvíle, na které budete vzpomínat do konce života, ne?
„Určitě na to nezapomenu. Doufám, že ne. Teď je ještě brzy soudit na to, kdy si na to budu vzpomínat, ale doufám, že sport není jediná věc v mém životě, která by mě bavila. A i po sportovní kariéře budu žít dál šťastně.“
Co jste si pak říkaly s Marte Röiselandovou? Rozebíraly jste třeba ty překvapivé výsledky?
„Ne, o tom jsme se nebavily. To byly jen takové útržky. Neměly jsme moc času, než jsme se dostaly sem – nic moc jsme nestihly, ani si pořádně přečíst zprávy… je to dost hektické.“
To byla další otázka, která nás napadla: Co vše jste tedy do ceremoniálu stihla?
„Stihla jsem hodně rozhovorů, odepsat maximálně svým nejbližším a také být na dopingu, kde musím říct, že jsem se vyčůrala na mililitr přesně – to jsem měla docela štěstí. (směje se) Zvládla jsem pak rychlou sprchu, rychlou večeři a hned jeli jsme sem.“
Našla jste si tedy sama pro sebe i chvíli, kdybyste si řekla: Jo, tak mi to konečně vyšlo?
„Ještě ne. A ani si nechci zvolávat nějaká vítězná gesta, že jsem dobrá, nebo že jsem něco dokázala. Beru to jako jeden z výjimečných dní, ale je to jen sport a je to pomíjivé. Ve sportu není nikdy nic jasného a člověk na tom nemůže stavět. Není to nic, co by mohlo do budoucna kdovíjak víc znamenat.“
