Dostala štafetu v ten nejhorší možný okamžik. A tlak velké šance i sedmadvaceti tisíc fanoušků v zádech neustála. Právě při jízdě české biatlonistky Jitky Landové ztratila česká ženská štafeta naději na medaili z domácího mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Ač jí Gabriela Soukalová předávala na startu třetího úseku na prvním místě s dvanácti vteřinovým náskokem. „Snad už se to nikdy nebude opakovat,“ litovala Landová.
Jak moc bylo těžké v takovou chvíli přebírat štafetu a vědět, co vás čeká?
„Já už jsem to jednou takto přebírala. Ale teď to bylo daleko lepší, mezi domácími fanoušky. Navíc jsem si i docela na tu střelbu věřila, že to ustojím. Nepovedlo se mi to.“
Co se při té fatální střelbě vestoje dělo?
„Nezvládla jsem to nohama, začala se mi klepat pravá noha. Pak, jak jsem tam stála déle a začala být klidnější, se to uklidnilo a už jsem to dobíjela bez problémů.“
Čím to bylo? Projevila se na vás ta únava z rychlého běhu při hájení předních příček?
„Nevím, ani se mi nezdálo, že bych jela nějak rychle. To tempo mi nepřišlo kdovíjak závratné, že bych to nemusela ustát. Byla jsem vydýchaná a příprava na střelbu byla také standardní. Jenže přišel kiks.“
Do té doby to však musel být životní zážitek že?
„To určitě byl. Ti diváci, to byla hrozná podpora na trati i střelnici. Ale jak se člověk na střelnici netrefí, tak se to hučení dobře neposlouchá.“
A přichází deka.
„No, to jo.“
