V lyžování to dotáhla na vrchol. Šárka Strachová, někdejší slalomářka, vyhrála titul mistryně světa, k tomu přidala i olympijskou medaili. Teď už šéfka kliniky celostní terapie a sportu VO2max sport svého srdce sleduje zpovzdálí. Ale právě k lyžím se vrací ve své pravidelné inspiraci pro iSportLife magazín. Mluví i o tom, jak v Reiteralmu testovala lyže, které vyvinul někdejší slavný lyžař Marcel Hirscher. „Jezdilo se mi na nich moc hezky,“ tvrdí ambasadorka Endorphin Republic.
Světová šampionka z roku 2007 už je dávno smířená s tím, že závodní kariéra je pasé. V sedmatřiceti letech má jiné priority. Úspěšně vede svou kliniku, vychovává dceru Emu, na svahy vyráží už jen pro radost. „Ale vadí mi, jak někteří jezdí nebezpečně,“ říká Šárka Strachová.
Jak se chystáte na zimu?
„Tak trošku i pracovně.“
Jak to myslíte?
„Jsem jedním z ambasadorů Endorphin Republic. To je síť prodejen mého manžela (Antonína Stracha), má výhradní zastoupení několika světových značek. Je to velkorysý projekt, který je zaměřený jak na letní, tak zimní sporty. Já pomáhám s lyžemi, Martin Koukal s běžkami a věcmi na běhání, pak je tam Pepa Dressler na věci spojené s cyklistikou. Takže když můžu, pomůžu.“
To musí mít manžel radost, ne?
„Dělám to ráda. Je to napůl práce, napůl zábava.“
S čím konkrétně pomáháte?
„S testováním, s propagací. Poradím, když někdo něco potřebuje. Manžel už rozjel šest obchodů po celé republice. Dají se tam pořídit kola, běžky, věci na skialpy, na lyže, na běh… Prostě mají široký záběr. Zakládají si na dokonalé péči o zákazníka. Pomáhají mu s výběrem, se servisem. Občas se věnuju testování. Mají výhradní práva na prodej značky lyží VAN DEER, kterou založil slavný rakouský lyžař Marcel Hirscher. Nebo lyží Bomber, které patří Američanovi Bode Millerovi, dalšímu velikánovi. Takže jinde než v prodejnách Endorphin Republic je lidi neseženou. Zrovna teď jsme v Reiteralmu a testujeme lyže VAN DEER. Jsme tady i s malou, takže spojíme příjemné s užitečným.“
Jak se vám na nich jezdí?
„Měla jsem zatím jenom slalomky, v dalších dnech vyzkouším asi i obřačky.“
A jaké to bylo?
„Moc fajn. Pochopitelně to nejsou úplně ty top závodní lyže, které má Henrik Kristoffersen, ale lyžovalo se mi na nich výborně.“
Hirscher dokázal rychle zlákat ke spolupráci elitního norského závodníka…
„Teprve loni vyšel ven se svojí značkou, a teď už na nich Henrik závodí. A hned už na nich byl třetí při obřím slalomu v Söldenu, což je super výsledek. Myslím si, že Marcel (Hirscher) má se značkou velké plány. Je to vlastně poprvé, kdy Red Bull svolil s tím, že svoje logo implementuje do jiného. Takže ten jeho jelen je spojený s Red Bullem. I to ukazuje, jak velké jméno má Marcel Hirscher ve světě lyžování.“
Co dalšího víte o jeho lyžích?
„Mají za sebou zajímavý příběh, navíc se na nich jezdí opravdu hezky. Myslím si, že mají před sebou velkou budoucnost. Tedy pokud jsou vyráběné s takovou precizností, s jakou Marcel přistupoval ke svému materiálu, když lyžoval. Dbal na jakýkoliv sebemenší detail. Ale i on poznal, že se do takového velkého projektu nemůže pustit sám, proto se spojil s proslulou značkou Red Bull. Určitě potřeboval pomoct se zázemím i financováním.“
Když jste jezdila na slalomkách, zkusila jste si to i v branách?
„Ne, ne, ne! (smích) To už bych si asi ublížila… Navíc jsem měla co dělat s kondicí, abych celý prudký kopec sjela na jeden zátah.“
Takže závodění vám pořád nechybí…
„To ne, mám to v sobě dávno uzavřené. Jezdím si volně, s dcerou, jen tak pro radost. Naopak když jsem tam viděla všechny závodníky, jak mají na zádech ty obří batohy, tak jsem si říkala, že toho bylo až dost.“ (smích)
Když se bavíme o Hirscherovi, jednomu z nejlepších lyžařů v historii, jak jste ho vnímala?
„Neměla jsem úplně možnost ho poznat. Tady v Reiteralmu jsme se určitě několikrát potkali při tréninku, protože on pochází z vedlejšího údolí. Často jsme se vídali, ale osobně se úplně neznáme. Každopádně vím, že to byl neskutečný profesionál.“
Jak se to projevovalo?
„Měl kolem sebe lidi, kteří se mu speciálně starali o materiál. Dbal na každý mini detail. Nejenom u lyží, ale i u bot. Kromě toho, že měl výbornou techniku, tak vynikal skvělou kondicí. Měl i zajímavé tréninkové metody. V tomhle byl opravdu machr. Ale zároveň obrovské množství času věnoval materiálu, testování. Věděl o každé vychytávce. Možná i proto se potom rozhodl, že si založí vlastní značku.“
Vás tahle myšlenka nikdy nenapadla?
„To tedy ne. (smích) To by bylo až moc velké sousto… Nejsem Marcel Hirscher, ani nepocházím z Rakouska, kolíbky lyžování. Takže to mě ani v životě nenapadlo. Marcel je legenda, má obrovské kontakty, bydlí přímo v horách.“
Jste překvapená, že se Hirscherovi hned tak rychle podařilo dotáhnout značku do Světového poháru?
„On samozřejmě těží ze všech možných svých kontaktů, které si vybudoval. Na druhou stranu Henrik (Kristoffersen) by na ty lyže nepřešel jenom kvůli tomu, že je Marcel dobrý kamarád. Určitě ho museli přesvědčit i tím, že jsou to kvalitní lyže, které ho opravdu mohou dostat k výborným výsledkům, které měl. Určitě ho taky museli zaplatit, nedělá to zadarmo… Ale co mě překvapilo, že do svěťáku vstoupili takhle rychle. Navíc na nich hned zajel pódiové umístění. To si myslím, že je raketový start.“
Na novou značku přešla i Ester Ledecká. Atomic vyměnila za Kästle, které vlastní český miliardář Tomáš Němec. Co na to říkáte?
„Každý přechod na novou značku souvisí s tím, že si lyžař musí projít trošku překlenovacím obdobím. Nejde o to, jestli jsou lyže lepší, nebo horší, ale prostě každá lyže reaguje trochu jinak. Pokud změnila i značku bot, musí se s tím Ester sžít. Je třeba se vyjezdit. Ale je jasné, že lyže hodně testovala a určitě by do toho nešla, kdyby si nebyla jistá, že jsou minimálně stejně dobré jako ty, na nichž jezdila předtím.“
Má to o to těžší, že ji provázejí zdravotní komplikace a nestihla start sezony?
„Bude to mít složitější, že se na nich nemohla pořádně vyjezdit. Vrací se po nepříjemném zranění, navíc na nových lyžích, takže pro ni sezona bude složitější než jindy. Myslím si, že se bude už maximálně soustředit na tu další.“
Co říkáte na to, že ji opustil uznávaný servisman Miloš Machytka, jehož služby jste také využívala?
„Nevím, jaké bylo pozadí, proč odešel. Jestli mu doběhla smlouva nebo Miloš chtěl změnu. Každopádně určitě odvedl Ester skvělé služby, měla s ním skvělé výsledky.“
Teď se přesunul do týmu elitní rakouské hvězdy Kathariny Liensbergerové.
„To je pro něj úžasný, je to další krok na jeho cestě. Je super, že může dělat servisáka pro nejlepší Rakušanku. Moc mu držím palce.“
Na Kästle přešla i nejlepší česká slalomářka Martina Dubovská. Myslíte si, že i ona s tím zatím trochu bojuje?
„Nedokážu říct, jestli už si zvykla. Když děláte jednu disciplínu, tak se před sezonou dá v branách najezdit poměrně hodně jízd. Takže co jsem zatím viděla, tak mi přišlo, že se s nimi celkem sžila. První závod v Levi jsem sledovala spíš na dálku, ten druhý v Killingtonu už jsem měla možnost spolukomentovat v televizi.“
Ve Finsku byla třináctá a osmnáctá, v Americe dvaadvacátá. Jak to hodnotíte?
„Myslím si, že pořád bojuje s tím, že nemá všechny části tratě stejně rychlé. Povedou si jí hlavně rovinky, ale potom ztrácí.“
Co by jí prospělo? Být agresivnější?
„Podle mě je důležité, aby se neuspokojila s tím, že je dobrý, když se umístí někde kolem patnáctého místa. V hlavě si to musí nastavit tak, že prostě chce zajet čas do elitní pětky. A to ostatní vlastně není dobrý… Je třeba být dravější, jít si za úspěchem. Po tom, co všechno už má za sebou, si musí stanovit jasné cíle. A už to nemůže být jenom to, že bude do patnáctky… Měla by chtít být do pětky.“
Dobře ji znáte, asi není snadné si přenastavit hlavu…
„Je to těžké, ale ve startovním poli jsou dravé holky, které vás převálcujou, když zůstanete stát.“
Takže je lepší zariskovat, být pátá, a třeba pak dvakrát nedojet. Než jezdit vzadu.
„To určitě ano, ale pro hlavu je to náročný. Protože když jednou vypadnete, už myslíte na to, že musíte dojet, protože potřebujete body pro pozice na dalších závodech. Ale jsou tam mladé holky, třeba Američanky, které to moc neřeší, prostě to dolů střelí. A buď to vyjde, nebo ne. Na to člověk musí mít povahu. Taková Martina není. A já jsem taky taková moc nebyla.“
Ale dravost jste postupně získala.
„To ano, ale musela jsem se do toho trochu nutit. Nikdy jsem to v sobě neměla přirozeně.“
Když si jdete teď jen tak pro radost zalyžovat, jaké to pro vás je?
„Užívám si to. Je super, že i malá (čtyř a půlletá dcera Ema) se rozjezdila.“
Jaký máte přístup k tomu, jak ji učíte? Necháváte to hodně na ní?
„Ona je pohybově hodně šikovná, lyžování je vlastně přirozený pohyb. Takže si na všechno přichází sama, já se snažím jezdit před ní, dělám ji prostor. Aby to mohla okoukat. Nasává to očima. Ona je beran, takže všechno ví nejlíp. (smích) Rozjezdila se celkem rychle. Pokud jsou děti pohybově nadané, přijde jim to přirozené. Akorát si musím dávat pozor na jinou věc.“
Na jakou?
„Je pro mě trochu nezvyk jezdit na sjezdovkách, které jsou plné lidí. Když jsem závodila, byly zavřené, nebo jsme jezdili dávno předtím, než přišli jiní lyžaři. Teď trošku bojuju s tím, že někdo jezdí tak, že to vůbec nemá pod kontrolou. Je rychlý, má pocit, že někde zastaví… Jenže nedokáže odhadnout svoje schopnosti, což je hodně nebezpečné. A když jsem na sjezdovce s malým dítětem, někdy je to děs. Mám obavy, aby Emu někdo nesrazil.“
Takže byste uvítala, kdyby lidé jezdili bezpečněji?
„Určitě musejí mít na paměti, co se může stát. Jsou nebezpeční sami sobě, ale i okolí. Když jedou lyžaři šedesát až osmdesát kilometrů v hodině, tak při srážce se potom ta rychlost sčítá a může z toho být velký průšvih. Ale aspoň jedna věc je pozitivní.“
Jaká?
„Že už málokdy narazíte na někoho, kdo jezdí bez helmy. Což je důležité. Opravdu už jsou velké výjimky, když někdo lyžuje bez ní. Na rozdíl od cyklistiky, kdy pár lidí bez helmy pořád potkáte.“
