Jsou to necelé dvě minuty, které divákovi u televize utečou jako nic. Ale závodníkům během této chvilky proběhne hlavou obrovské množství myšlenek, někdy i obav. I tělo dostane pořádně zabrat. „V Kitzbühelu je to taková zvláštní kombinace, kdy srdce chce závodit a hlava vám říká: Bacha, můžeš se zabít. To nikde jinde není,“ přibližuje Ondřej Bank, který má s ikonickým sjezdem své zkušenosti, a ne vždy dobré. Jak to vypadá na startu a kdy nejvíc bolí nohy?
Větší ikona a legenda v alpském lyžování není. KITZBÜHEL. Pro závodníky to zní jako zaklínadlo, fanoušek se těší na velké emoce. Ty ale prožívají i samotní aktéři, byť se může zdát, že během takové chvilky na to ani není čas. Opak je pravdou.
Už když se sjezd na pověstném Streifu blíží, některým se ježí chlupy po celém těle. A je to poznat i na atmosféře v prostoru startu. Tu přirovná Ondřej Bank pro deník Sport a web iSport.cz téměř až k tichu v kostele.
„Na jiných závodech všichni vtipkují, povídají si, je to uvolněné. Kdežto v Kitzbühelu je daleko větší klid a ticho. Dokonce i Innerhofer, který je jinak ukecaný, mlčí a soustředí se. To je asi jeden z velkých rozdílů oproti jiným sjezdům,“ vypráví bývalý závodník, který v rakouském středisku slavil v roce 2015 třetí místo v kombinaci.
Někteří v souvislosti se slavným Hahnekammem mluví až o strachu nebo přinejmenším obrovském respektu.
„Já bych to nenazýval strachem. Ale respekt jsem z toho měl. Strach je většinou nepřítel, pak z toho vznikají chyby, člověk je pasivní a rozhodí ho věci, které by normálně zvládl,“ vysvětluje Bank, že s ničím se to nesmí přehánět.
Co se tedy odehrává v hlavách chlapíkům, kteří se postaví do startovní boudy nad velkým spádem? „Je to hlavně soustředěnost. Člověk si přehrává to, co si v tréninku projel, stopu, kterou si nachystal. A zároveň je tam zvláštní kombinace, kdy srdce chce závodit a hlava vám říká: Bacha, můžeš se zabít. Jsou to dva protiklady, je to hrozně zajímavé, nikde jinde to není. Jste na startu, chcete závodit, ale zároveň víte, že musíte být rozumní. Obzvlášť když jsem byl starší, věděl jsem, že to nesmím přehánět, nesmím blbnout, musím to zvolit přesně tak, jak jsem si to nachystal. A pak se člověk odrazí a jde to instinktivně.“
Velký stres to bývá pro závodníky, kteří jdou na start na Streifu, myšleno ten hlavní, když se nezkracuje trať, úplně poprvé. „Věděl jsem, že Kitzbühel je těžký, a měl jsem hodně velký respekt z konce, z Hausbergu. A na první prohlídce jsem se zasekl hned na úvodním skoku Mausefalle, kde jsem byl třeba tři čtvrtě hodiny. Ten je fakt nepříjemný,“ připomíná Bank hned první skok po tzv. Starthangu, ve kterém mohou závodníci letět vzduchem až 80 metrů!
Pro nováčky je zde také zajímavá výzva od jednoho z místních. Nutno však říci, že se do ní nikdo moc nepouští. Proč? „Sázka se týká toho, že kdo z nováčků se na startu odpíchne víc než dvakrát, dostane bednu šampáňa. Ale tam je to tak prudké a tak nepříjemný pocit, že to rozhodně neláká se odpíchávat co největší silou. Spíš je to jen o tom se překlopit a … áááá.“
Po pár sekundách se dostane sjezdař na Mausefalle. „Tam to musíte dobře trefit. Když to člověk ošetří a nejede naplno, je to v pohodě. Ale jakmile to tlačíte, je to ostrý a za pět vteřin člověk letí stovkou a šedesát metrů a už z toho nemůže vyskočit.“
Podle Banka na to myslí většina závodníků. „V Kitzbühelu jede na 110 procent, na které se jezdí ostatní sjezdy, třeba pět lidí z celého startovního pole. Já jsem to jezdil tak na 90 procent.“
Na Mausefalle přijíždí sjezdaři rychlostí zhruba 70 km/h, po skoku už ale nabírají na otáčkách a dostávají se k 120 km/h. Je v takové rychlosti vůbec čas nad něčím přemýšlet?
„Není moc prostor, ale zároveň myslíte na stopu, kde jste a kudy máte jet,“ říká Bank, který zažil světoznámý sjezd čtyřikrát ve své kariéře. V roce 2008 se na start nedostal kvůli pádu a zlomenině nohy už v tréninku.
„V Kitzbühelu máte takový stísněný pocit, že není místo na chyby, protože jinak jste do vteřiny v síti,“ upozorňuje bývalý lyžař. Přidává k dobru kousek Američana Bodeho Millera z roku 2008.
„Bylo to po výjezdu ze Steilhangu. Bode to přehnal a tam s tím nic nenaděláte. Je to fakt brutálně odkloněné, a když to přepísknete nebo tam uděláte pidi chybu, nemáte šanci. Už třeba deset metrů dopředu víte, že jdete do sítě, ale nejste schopní s tím nic udělat, protože jedete devadesát a nejde zabrzdit. On to vyřešil tím, že na síť lyžemi naskočil a projel několik metrů po ní,“ připomíná Bank, kterému se toto řešení později také hodilo.
„Zachránilo mi to zdraví. Dva roky po něm se mi stalo úplně to samé a v rychlosti mi probliklo hlavou jeho řešení, tak jsem se rozhodl, že to udělám taky, a nějak jsem to zvládl.“
Ačkoliv to v televizi není vidět a sjezdovka se může zdát skvěle upravená, přesto se musí lyžaři vypořádat s řadou nerovností a děr. Takže ani ve zdánlivě mírnějších pasážích si neodpočine tělo ani hlava. „Během celého závodu pořád hlava jede. Stále myslíte na to, že chcete být v určitém místě trati, v dobré stopě, bacha, jsou tady díry, musíš se tam udržet. To mi pořád šlo hlavou a během jízdy jsem se svým plánem, který jsem si předem vymyslel, posouval dál,“ přibližuje Čech, který dojel v Kitzbühelu při sjezdu nejlépe devatenáctý.
Z různých nerovností a velkého náporu v zatáčkách pak trpí i tělo. „Hodně jsem to cítil na Seidelalmsprungu, tam už začínají bolet nohy, pálit. Říkal jsem si: Né, takhle brzo ne. Protože je to zhruba polovina.“
A to ta nejtěžší pasáž teprve přijde. „Po technické části člověk ví, že už najíždí na Hausberg, který je velký peklo. Tak tu techniku sjedete a říkáte si: Dobrý, dobrý, dobrý. A teď se nadechnete a je to, jako když skočíte z mostu. Jde to ráz na ráz,“ popisuje Bank.
Když lyžař zvládne tuto pasáž, následuje už jen Zielsprung, tedy cílový skok a dojezd do ohromného kotle zaplněného víc než padesáti tisíci diváků.
„V cíli převládá pocit ze sjezdu jako takového, že to člověk zvládl, takže to ostatní moc nevnímá. A navíc Rakušáci jsou takoví, že jich tam je sice hodně, ale fandí jenom Rakušákům. Takže pro ostatní atmosféra není zas taková,“ přidává český lyžař zajímavý poznatek.
Vítěz pátečního prvního sjezdu Vincent Kriechmayr rozhodně velké ovace sklidil, i když v pátek nebývá diváků ještě tolik. Ale má u jména rakouskou vlaječku, a to je v Kitzbühelu hlavní.
