Razýmová: Wow si o své kariéře neříkám. Za roušky v autě jsem ráda

Před mistrovstvím světa (24. února až 6. března) měla spolu s ostatními běžkaři otestovat formu při Světovém poháru v Novém Městě na Moravě. Jenže přísné německé nařízení je vyhnalo z republiky a domácí podnik byl zrušený. Teď už vyhlíží start na vrcholné akci. „Mám určitě vyšší ambice než v minulé sezoně, ale zase na sebe nechci klást zbytečně velké nároky,“ vykládá přes ZOOM, usazená za stolem v rakouském Ramsau.

Mluvíme s vámi brzy ráno, napekla jste si něco na snídani? Je o vás známé, že vaření máte ráda.
„Obvykle si dávám vločky s jogurtem a nějakým ovocem. To už mám teď za sebou. Než jsem se připojila, tak jsem to do sebe naládovala. Jsem docela ranní ptáče. Ale tady fungujeme v normálním hotelovém režimu. Nic nepeču.“

To až potom doma?
„To jo. Když se vrátím domů, chci všechno spasit, takže obvykle začíná rodeo v kuchyni.“

Co patří k nejoblíbenějším pochutinám?
„Nepeču ani nevařím žádné speciality, spíš běžné věci pro fungování rodiny. Nakrmit manžela, sebe a ideálně zlikvidovat všechny možné zbytky, co se v lednici nachází. Takový zero waste vaření.“

A to ranní ptáče jste odmala?
„Ano. Ve sportu je to docela dobrá, asi lepší vlastnost, než když je člověk spáč. Časem jsem si říkala, že bych se ráda vyspala víc, ale už jsem naprogramovaná na nějakou hodinu.“

V kolik vstáváte?
„Kolem půl sedmé. Není to nic hroznýho, ale na sportovce je to spíš dřív než dýl.“

Dospíte to potom přes den?
„S tím nemám problém, po obědě vždycky zalehnu.“

I před odpoledním závodem?
„Taky. Naučila jsem se to na olympiádě. Moje tělo je zvyklé si jít lehnout. Aspoň na chvilku. Samozřejmě to musí být v nějaký rozumný čas, aby potom člověk nebyl ospalý. Ale režim je pořád stejný.“

Jak moc vás mrzí, že kvůli přísným covidovým opatřením v Německu se musel zrušit Světový pohár v Novém Městě na Moravě, který se měl běžet minulý víkend?
„To byla velká škoda. Naštěstí předešlé svěťáky se konaly. Byly kolem toho extrémní zmatky, ale ty by nenastaly, kdyby Německo nevydalo takové nařízení a kdyby vzápětí právě v něm nezačínalo mistrovství světa. Moc jsem se do Nového Města těšila. Myslím si, že byla šance, abychom zajeli velmi dobré výsledky.“

Věříte, že se tam závod uskuteční v březnu, jak se o tom mluví?
„Samozřejmě nedokážu odhadnout, jaké jsou možnosti, ale myslím si, že se to už u nás neuskuteční. Bohužel. Byla bych pochopitelně moc ráda, kdy se svazu povedlo vyjednat takové podmínky, aby se svěťák v Novém Městě mohl jet.“

Naposledy jste tam měla spoustu známých a příbuzných, sama jste říkala, že jsou to hujerovci. I tentokrát by se přijeli podívat aspoň za plot?
„Já jsem pro ně rozhodně nic neorganizovala. Předpokládám, že by všichni respektovali vládní nařízení a zůstali doma. Stejně by ze závodů nic neměli, navíc by ještě riskovali zbytečnou cestu tam a zpátky.“

Už jste si zvykla na závody bez fanoušků? Bývá ticho, že slyšíte i píchnutí hůlek…
„Musím říct, že mi to až takový problém nedělá, možná naopak. Jsem totiž poměrně velký nervák. Když tam nejsou lidi, určitá úroveň stresu před startem odpadá. Zvlášť když je jich tam fakt hodně, člověk je nedokáže vytěsnit a snaží se všechny pohyby dělat rychleji, celkově je víc nervózní. Takže abych řekla pravdu, lidi mi tam nějakým zvláštním způsobem nechybí. Je blbé to říct takhle napřímo, ráda bych fanoušky viděla, ale nemyslím si, že by to na výkon mělo vliv.“

Ve vašem případě možná naopak? Že vás lidé vyhecují až moc.
„Většinou z toho mám až takové bušení. Zvlášť ve Skandinávii, kdy lidí bývá fakt hodně. Pak není slyšet ani to, že člověk dýchá, většinou tam všude hoří ohně, opékají se klobásy. Z toho jde zrovna takový smrad, který před závodem nechcete cítit… Je složitější se přes davy dostat na stadion, pak domů. Teď je to jednodušší i v tom, že si na startu můžeme nechat bundy a víme, že tam budou, až přijedeme.“

Sama říkáte, že nemáte ráda nejistotu. Trpíte v současné době o to víc?
„Je pravda, že mám ráda jasný plán. Abych věděla, co mě další den čeká. Musela jsem se naučit, že plán musím předělat, aby byl jenom krátkodobý. (smích) Už jsem se chystala do Nového Města, měla zabalenou tašku. Ale všechno bylo nakonec jinak a rychle jsme museli vycestovat z Česka, abychom mohli startovat na šampionátu v německém Oberstdorfu.“

Mezistanicí pro vás je rakouské Ramsau. Jaké jsou tam podmínky?
„Překvapivě špatné, sněhu málo. Méně než v Česku, když jsem odjížděla. Ale lyžovat se dá, to jsem si zas nemohla stěžovat. Magistrály jsou projeté, i když tu a tam někde vykukovala tráva. Co se týče nejrůznějších opatření, při výjezdu jsme museli mít negativní test, potom na hotelu už to bylo v pohodě. Hlavně díky tomu, že jsme na něm byli jako Češi sami.“

Neměla jste obavy, aby vás kvůli zhoršující se situaci vůbec pustili z Rakouska do Německa?
„To bylo ve hvězdách, může se to změnit ze dne na den. Nikdo neví.“

Hodně nepříjemná zátěž pro psychiku?
„Teď už je to víceméně jedno. Žiju život, na který jsme zvyklí. Jsme neustále sbalení v tašce a je nám jedno, kde se zrovna nacházíme. Hlavní je, abychom mohli někde spát a lyžovat. Z toho si hlavu nedělám.“

Minulá sezona pro vás byla životní. Bylo těžké na ni navázat?
„Bylo to jiné. Předtím jsem do zimy vstupovala s tím, že jsem neměla žádná očekávání, což se teď radikálně změnilo. Pochopitelně jsem na to chtěla navázat. Největší zklamání a nervozitu jsem zažila v Kuusamu, tam se jela desítka klasicky, což byl závod, který jsem v minulém ročníku jela jenom jednou právě tam (byla pátá, necelé tři sekundy od třetího místa). Teď to vůbec nevyšlo, výsledek asi ovlivnila i máza (27. místo). To jsem si říkala, že horší už to být nemůže. Pak se to naštěstí zlepšilo. Cítím, že očekávání jsou větší. Zároveň jsem se potom trošku uklidnila, protože další výsledky na minulou sezonu už navázaly.“

Jak se nervozita u vás projevuje? Má vliv i na techniku při jízdě?
„Určitě je člověk zbrklejší. Navíc takový napjatý i před závodem. Většinou přestávám mluvit, což je u mě docela zvláštní, protože jinak mluvím poměrně dost. Když se odstartuje, už je to lepší, ale celkově to ovlivňují ty věci předem. Poznám to na sobě.“

Kdy přestáváte mluvit?
„Zjistila jsem, že už je to den dopředu. Jsem prostě v tu chvíli taková asociální. (smích) Jsem ráda, když jsem sama se sebou. Snažím se tím nikoho neotravovat a nekazit mu náladu. Je to pro mě každopádně zvláštní zkušenost.“

Jinak vyhledáváte společnost? Zábavu, srandičky?
„To zase úplně ne, že bych musela mít kolem sebe davy lidí. Jsem spíš introvert. Když jsme s holkama na pokoji, přijde mi normální, že se bavíme, to jo. Ale nepotřebuju k tomu vyhledávat další lidi.“

Mění se nervozita až ve strach?
„Já se bojím! Vždycky si doma stěžuju, že