Květa Jeriová-Pecková: ostrá zpověď! Peklo s funkcionáři i slzy z trenéra

Narodila jsem se do rodiny soukromého zemědělce Karla Jerie, o kterém se dá říct, že býval nejchudší z chudých. Z podobného prostředí pocházela i moje maminka. Vyprávěla, že když byla malá, téměř zemřela hlady. Otec nejdřív dělal pasáka, pak čeledína na statku. Miloval koně, měl vztah k půdě a jeho snem bylo mít svou chalupu. To se mu podařilo až ve čtyřiceti letech, kdy získal v Zálesní Lhotě usedlost po odsunutých Němcích.

Když se zakládalo první družstvo, tak se ještě nerozorávaly meze. Pracovalo se na různých polích. Otec tam vstoupil, ale všiml si, že když lidé pracovali na svém, dělali pořádně. Když se přesunuli na pole, které nebylo jejich, už ta práce tak nevypadala. Tehdy se družstvo rozpadlo, pak se zakládalo nové. Tam už otec nevstoupil. Celá vesnice v něm byla - kromě našeho tatínka.

Měl to těžké. Bohužel, v požadavcích státu se pak pořád přitvrzovalo. Rodina musela odvádět, co vypěstovala, odevzdávat vejce. Když se narodilo tele, muselo se odevzdat.

Potřebovali mít stoprocentní účast v jednotných zemědělských družstvech, tak zemědělcům pořád utahovali šroub. Doba byla čím dál nepříjemnější a do toho se rodičům narodila čtvrtá dcera – já. Tatínek byl zklamaný, že zase nemá syna. Jen se na mě prý podíval do postýlky a šel do chléva.

Zákeřný spolužák

Odmala jsme všechna děvčata pracovala. Krmila jsem dobytek, sušila seno, kopala brambory. Zvykla jsem si rychle, stejně jako sestry, a byly jsme díky práci odolné. Pamatuji si, jak se hrozně prášilo z hlučné mlátičky. My nejslabší jsme házely snopy seshora na vůz, do mlátičky je dávala maminka, tatínek mlátičku obsluhoval. Neznám situaci, že bych přišla ze školy a neměla co dělat.

Ve škole jsem poznala, co je to šikana. Spolužák měl radost, když mi mohl vzít čepici, strčit mě do bláta, nafackovat nebo hodit sáňky do potoka. Byl takový jednoduchý. Ale jeho máma říkala, že je hodný a nic mi nedělá.

Nezbývalo mi, než se mu vždycky pokusit utéct. Běžela jsem od školy do půlky vesnice, abych měla jistotu, že za mnou nikdo není. To byl první trénink, ale zároveň stres, protože spolužák, co mi ubližoval, byl silný a zákeřný.

Květa Jeriová-Pecková na Tatranském poháru v roce 1984

• 
• 
• 
• 
• 12 zobrazit galerii

Nevěřili, že jsem vyhrála

V Zálesní Lhotě byla pobočka továrny, ve které se vyráběly lyže. První jsem dostala, když mi bylo pět. Někdy, když bylo hodně sněhu, jezdila jsem na nich do školy. Lyže tehdy měli skoro všichni, byly dostupné.

První závody jsem jela v osmi letech, dělal je místní Sokol. Nikdo nečekal, že přijde někdo tak urputný jako já. Vyhrála jsem, což bylo špatně. Moje starší spolužačky netušily, že se do toho umím tak obout. Jely jsme dvě kolečka kolem hřbitova a nařkly mě, že jsem jela jen jedno. Za vítězství jsem sice dostala čokoládovou medaili, ale kvůli pomluvě mi zhořkla.

Neodradilo mě to. Zlepšovala jsem se. Ale nebyla jsem členkou oddílu. Předseda říkal, ať přijdu na trénink, ale já jsem neměla čas. Pořád jsem musela doma pomáhat.

Když mi bylo třináct, otec zemřel. To byl šok. Maminka si vůbec nevěděla rady, všechno řešil on. Nakonec musela dát pryč krávy a nastoupila do družstva. Dostala tam na starost krmení býků, což pro ni bylo náročné. Zůstal jí záhumenek, jedna kráva, takže práce bylo pořád dost. Sestry byly na internátech a doma bylo najednou vzduchoprázdno.

Maminka zpečetila můj osud

V roce 1970 mě předseda oddílu vzal na závody, tam už byla vyšší úroveň. Já jsem byla absolutně nezkušená, jela jsem ve svetru, ani jsem neměla bundu. Říkali mi, že se mám snažit, abych neupadla. Vyrazila jsem jak zajíc z brázdy. Samozřejmě, že jsem dvakrát upadla. Přesto jsem vyhrála. Na podzim roku 1970 přišli předseda a trenér Sokola Studenec za maminkou a ptali se, jestli mě bude pouštět na tréninky. Souhlasila, a tím zpečetila můj osud.

Já jsem do té doby nevěděla, jaké to je trávit s partou kamarádů víkend na horách. Zalíbilo se mi to, tréninky mě začaly bavit. Dokonce jsem si mohla koupit oblečení na lyže, oddíl mi ho proplatil.

K překvapení všech jsem se dostala na přebor republiky, kde jsem byla asi osmnáctá. To nebylo špatné umístění. Tehdy se udělovaly výkonnostní třídy a já si hned na dorosteneckém mistrovství vybojovala první třídu. Dostala jsem se do štafety. Tehdy se jezdily. Byly tam dvě členky z Jilemnice, to byl silný oddíl. Já byla ta třetí. A my jsme na tom přeboru republiky skončily druhé, což byl úžasný výsledek, hodně jsem si ho považovala. To už jsem samozřejmě byla do lyžování úplně zblázněná.

Trenér nás doháněl k slzám

Začala jsem porážet většinu závodnic. Zvládla jsem maturitu a od roku 1974 jsem se stala členkou reprezentace.

Nás mladé přijaly ostatní s tím, že budeme na chvostu, ale já si už na prvním soustředění