Raška: O medaili jsem se dozvěděl při vyhlášení

„Já ani nevěděl, že se na olympiádě budou rozdávat medaile i za mistrovství světa,“ vzpomíná Jiří Raška. „O medaili jsem se dozvěděl až při vyhlášení, když jsem k olympijskému zlatu dostal i druhé za mistrovství světa. A pak už se o tom samozřejmě moc nemluvilo, protože olympiáda je olympiáda.“

Jak je možné, že jste nevěděl, že se v Grenoblu bude bojovat i o medaile z mistrovství světa?
„Ani nevím, prostě nám to nikdo z funkcionářů neřekl. Já dělal sport a klíčové pro mě bylo, abych se co nejlépe připravil na olympiádu. Nic kolem mě nezajímalo.“

Byl to příjemný pocit dostat za jeden závod dvě zlaté medaile?
„Samozřejmě, bylo to milé překvapení. Medaile z šampionátu jsou dodnes vypodobněny jako sněhové vločky a já jsem měl z té své zlaté velkou radost. Už v roce 1966 v Oslo jsem medaili skoro hladil, byl jsem po prvním kole na velkém můstku druhý. Ale skončil jsem nakonec dvakrát čtvrtý.“

Velmi hektické mistrovství světa jste zažil v roce 1970 v Tatrách. Vzpomínáte?
„To bylo něco! Byli jsme velmi dobře připraveni, já před šampionátem vyhrál šest velkých závodů ve světě. Jenže po nařízení z vyšších míst jsme do Tater přijeli o čtrnáct dní dřív, abychom se jako na domácí šampionát opravdu dobře připravili. A to bylo děsivé. Tatry byly ohromně navštěvované, na Štrbském Plese to vypadalo jako na Václaváku. Davy turistů na ROH rekreacích. Všichni chodili, plácali nás po ramenou, že budeme mít medaile, že nám to skáče… Tlak byl velký.“

Podpořila ho nějak i srpnová okupace z roku 1968?
„Samozřejmě. Byla to hektická doba, nechtěli jsme fanoušky zklamat. A my propadli! Přestože jsme tehdy cvičili s celým světem, psychicky jsme to nevydrželi. Já byl v prvním závodě až osmý, i když jsem ve zkušebním kole skočil nejdál. V kotli bylo sto padesát tisíc diváků a nějak jsme se z toho sesypali. Na velkém můstku jsem pak s odřenýma ušima vyždímal alespoň stříbro.“

Na velkém můstku vás navíc porazil Rus Napalkov. To vám asi také nepřidalo na náladě, je to tak?
„Samozřejmě, my s nima nekamarádili, vůbec jsme se s nima nebavili. Sověti měli v týmu Gruzínce Sakadzeho, vůbec ho nebrali. A tak chodil všude s náma a nadával, zrovna jako my. Napalkov mezi favority nepatřil, lidi pískali. Ale musím uznat, že v ten daný den na tom byl prostě nejlépe. A možná jej i ten odpor obecenstva vyprovokoval. Uměl se zabejčit.“

Byl to váš nejintenzivnější zážitek ze světových šampionátů?
„Asi ano. Ovšem rád vzpomínám i na první mistrovství světa v letech, které bylo po olympiádě v Sapporu v roce 1972. Tam jsem skončil třetí. Do té doby byly lety jen taková atrakce pro diváky i závodníky, takže na to taky vzpomínám hodně rád.“