Šťastná Sáblíková pokořila hlavní rivalku: Tohle zlato je o to cennější
PŘÍMO Z NIZOZEMSKA | Pár desítek diváků zatleskalo, jak při průjezdu cílem, tak potom při dekorování na stupních vítězů. Martina Sáblíková se za svůj nejnovější titul mistryně světa, tentokrát v závodě na 3000 metrů, dočkala v poloprázdné hale v nizozemském Heerenveenu nečekaně vlažného ohlasu. Radost jí to ale zkazit nemohlo. Zlato z tříkilometrové trati na mistrovství světa vybojovala po třech letech.
Poslední jízda závodu podle očekávání korunovala šampionku „trojky“ na světovém šampionátu. K údivu domácích fanoušků a tak trochu i vzdor papírových předpokladům se však neradovala domácí hvězda Ireen Wüstová, ale její česká rivalka Martina Sáblíková.
Zlato se od ní čeká na zítřejší pětikilometrové distanci. Že ho má už z trojky, to je velmi příjemný bonus do startu šampionátu. „Každá medaile je super. Když je zlatá, je to o to cennější,“ řekla šťastná vítězka.
A pojďme si zahrát se slovíčky dál: je tohle zlato ještě lepší vzhledem k tomu, že větší favoritka jste na delší trati?
„Nerozdělovala bych to. Ale je fakt, že z pětky mám medailí víc. Tahle mě těší hodně. Zejména když jsem si ji vyjela v přímém souboji s Ireen.“
Ani jednou vám neujela o něco málo přes jednu vteřinu. Kontrolovala jste si ji po celou dobu?
„Snažila jsem se, protože jsem věděla, že i když ji neporazím, tak pokud budu hodně blízko ní, bude to stačit na pódium. Z taktického hlediska to bylo hodně důležité. Ireen jela hodně dobře, dokonce už teď vím, že ve třetím nebo čtvrtém kole zrychlila, což mě překvapilo, že mi začala ujíždět. Vzalo mi dost sil dojet ji v předposledním kole.“
Toho aby se Wüstová začala bát, že? Většinou v předposledním kole zpečetíte její osud.
„Musím to tak zkoušet. Já nikdy nerozjedu závod tak rychle jako ona, pod dvacet vteřin první dvoustovku zkrátka nedám. Bohužel, já mám sice závěr silnější, ale začátek nemůžu jet rychleji.“
Jste spokojená i s náskokem jedné a půl vteřiny v cíli?
„No…. Nešlo ani tak o to, o kolik to bude, ale aby to vystačilo na placku. U zlata je jedno, jestli je to o setinu nebo o dvě.“
Kdy jste v zlato začala věřit?
„Když jsme najížděly do poslední rovinky, než nám zazvonili do posledního kola. Viděla jsem, že Ireen jela s jednou rukou, zatímco já jsem měla obě ruce na zádech. Cítila jsem, že jí o něco málo odjíždím. Tak jsem si říkala, teď už nakopnu malou zatáčku, snad tu velkou to pak vydržím. Protože s Ireen člověk nikdy neví.“
