Jako Samková se proslavila, teď si fanoušci i soupeřky snowboardkrosařky Evy Adamczykové budou muset zvyknout na její nové příjmení. Sama jde po nedávné svatbě s Markem Adamczykem příkladem. Především tvrdě pracuje na tom, aby se po loňském vážném zranění obou kotníků mohla v zimě vrátit do sezony Světového poháru a v březnu startovat i na MS v gruzínském Bakuriani. Zároveň získala titul bakaláře.
Jak se sžíváte s novým příjmením?
„Jo, tak docela dobře. Asi jako všichni ostatní. Na kartičky už se podepisuju Adamczyková…“ (směje se)
Jaké zážitky z vašeho velkého dne vám zůstaly v paměti?
„Bylo to skvělé, měli jsme tam kámoše, rodinu. Byl to super den, všichni si to užili, byla to dobrá atmoška v Krkonoších.“
Už se vám ozvaly soupeřky s gratulacemi?
„Já jsem soupeřky ještě moc neviděla a zároveň jsem to moc neříkala. Nedávala jsem to ani nikam na sociální sítě. Samozřejmě, novinářům jsme to sdělili dopředu, protože se to tak dělá. Jedna soupeřka mi gratulovala a jeden týpek mi taky gratuloval. Bylo to na sociálních sítích svazu lyžařů, asi se to tam nějak dostane. Ale zatím nebyla možnost, aby na mě reagovaly.“
Nepřemýšlela jste o ponechání vašeho původního příjmení?
„Ne, nechtěla jsem. Měla jsem od začátku pocit, že je správně, že si vezmu Markovo příjmení. Nemám ráda, že bych se na svém příjmení zasekávala. Mám pocit, že věci, které jsem dokázala, jsem dokázala sama o sobě. Jsem takhle spokojená. Myslím, že je to správně, když už člověk začíná novou životní etapu.“
Po loňském zranění, kvůli kterému jste přišla o olympiádu v Pekingu, vás také čeká návrat k závodům, jak jste teď na tom?
„Proběhla rekonvalescence, připravovala jsem se na státnice a mám bakaláře. Potom jsem víc začala trénovat, zkoušela jsem, co to dá. Chodila jsem cvičit k fyzioterapeutce. V srpnu proběhla soustředění s týmem, byla jsem dvakrát na sněhu, jednou v Madridu v zimní hale a šest dní na Hintertuxu. Teď odjíždím na víc dní na Stelvio.“
Jak se daří vaším kotníkům?
„Normálně trénuju suchou přípravu jako vždycky. V běhu jsem trochu omezená, prvních deset minut, než se to trošku zahřeje, tak pokulhávám. Pak se to zlepší a běhám normálně. Neběhám dlouhé běhy, na druhou stranu, ty jsem nikdy neběhala. Můžu všechno, rozsah pohybu na levé noze je lehce omezený, ale dá se s tím pracovat. Když to zahřeju, tak se rozsah trošku zvětší. Když jsem osm hodin v posteli, tak je to ráno ztuhlé. Spolupracuju s fyzioterapeuty, cvičíme, dostávám do toho rázovku. Snažím se rozsah zvětšit, aby mě to tolik neomezovalo.“
Jaký pocit jste měla z ježdění na sněhu?
„Jezdím volně, zkouším, co to vydrží. Nedávno se na vyšetření ukázalo, že kosti jsou prohojené dobře, což je super.“
Co potřebujete, abyste získala jistotu jako dřív?
„Myslím, že když člověk získá jistotu v tréninku při ježdění v trati, pak může a měl by jít závodit. Pokud se člověk necítí, není si jistý ani v tréninku, tak podle mě není úplně bezpečné jít do závodu. Je pravda, že jsem zranění zažila dost. Pro mě bylo po všech zranění nepříjemné se vracet do tréninku. Ale pak člověk jezdí dva měsíce, nějak si na to zvykne a už to v závodě neřeší, protože se cítí dobře. Když má člověk omezený rozsah v pohybu, má to v hlavě. Ne, že by se bál, ale protože mu to tam prostě trošku vadí.“
Kdy byste se v trati mohla poprvé projet?
„Uvidí se, jestli nějaká trať bude. Teď na Stelviu bude start. Pokud se to povede a postaví něco na Pitztalu, přejedeme tam.“
Musela jste po zranění nějak měnit techniku?
„Já se zatím spíš snažím nacítit ježdění, co to dovolí, co ne. Velké debaty o tom nebyly. Řešíme speciální ortopedické vložky do bot, to by taky mohlo pomoct, ale je to v začátku. Zjišťuju, co mi vyhovuje, pak se potřebujeme domluvit. Byla jsem ani ne deset dní na sněhu. Je to ve fázi zjišťování. Tohle soustředění mi řekne víc.“
Zranění už máte za sebou spoustu, neměla jste teď v hlavě, jestli to má ještě cenu?
„Asi ne, myslím, že si na to člověk zvykne, že mu to nepřijde. Vnímám, že všichni říkají: Ty jsi měla hodně zranění, furt se vracíš. Já ramena neberu moc jako zranění. A hlavně jsem před tímhle zraněním byla čtyři roky zdravá. Taky to mělo vliv na to, že jsem před touhle sezonou byla v tak dobré formě. Já to beru tak, že se to zlepší a budu jezdit. Mám to tak nastavené. Samozřejmě, návraty jsou v téhle fázi už asi těžší. Člověk má bolístek víc. Když mě projedete rentgenem, tělo ve třiceti letech by tak asi vypadat nemělo. Ale zatím mě to nenapadlo. Furt mě to baví a chybí mi to, tím se snažím vrátit.“
Kdy naskočíte do sezony?
„První svěťák vynechám, je na konci října ve Francii. Ráda bych do Montafonu, na začátku prosince, mám před sebou skoro dva měsíce trénování.“
Jaké máte pro zimu ambice?
„Ambice je, aby se mi jezdilo dobře. Ambice jsou rozjezdit se a zjistit, jak mi to půjde, a zase získat dobrý pocit z ježdění. Když k tomu připadne nějaký dobrý výsledek, tak to bude super.“
Vloni jste se zranila poté, co jste do cíle předkopla prkno. Nebudete teď mít z takových manévrů obavy?
„To předkopávání prkna nebyl ten problém. Problém byl, že jsem se na to potom trochu vyprdla, řekla jsem si, že se rozkutálím do cíle, a že to bude v pohodě. Samozřejmě že to bylo z výchozí pozice, že se vzadu neopírám rukou. Ale myslím si, že už nebudu tolik předkopávat…“
