Zlomila si obě nohy nad kotníky, přišla o olympiádu. Na jaře si to ale snowboardkrosařka Eva Adamczyková vynahradila, když velmi dojemně a suverénně vyhrála mistrovství světa. Díky tomu v úterý převzala cenu za druhé místo v anketě Armádní sportovec roku. Na vyhlašování doběhla rovnou ze zkušebny taneční show StarDance a přiblížila, jak zvládá dvoufázové tréninky, proč už jednou účast odmítla a kdy zahájí další sezonu.
Když začala mluvit o taneční soutěži StarDance, úplně se rozzářila. Na Evě Adamczykové, která vždy měla tanec v oblibě, je vidět v televizi, ale i při rozhovorech, jak si svou účast užívá. Jak jí může snowboardcross pomoct při tančení? Je výhoda, že je v soutěži i její manžel? A proč je ráda, že dělá sport, který nehodnotí porotci?
V minulé sezoně jste se stala mistryní světa, už podruhé ve své kariéře. V čem se tento titul lišil od toho předchozího, s ohledem na těžké zranění, kterým jste si předtím prošla?
„Bylo to právě zraněním. Minulou sezonu jsem byla ráda, že vůbec můžu jezdit. Celé MS jsem prožila s velkou vděčností, že můžu závodit a před finále mi bylo jedno, jak to dopadne. Taky bylo dobře, že šampionát byl až v březnu, na začátku roku mi to ještě tolik nejezdilo.“
Teď ale ještě kvůli účasti ve StarDance vůbec netrénujete na sněhu. Kdy naskočíte do další sezony, která začne Světovým pohárem 1. prosince?
„V každém případě to bude až v lednu (25. ledna ve Sv. Mořici). Bude mi chybět příprava na ledovci na podzim, takže bude chvíli trvat, než se rozjezdím. Teď sice trénuju dvakrát denně, jednou v rámci mé letní přípravy, pak tanec. Ale na sněhu jsem ještě nebyla.“
Jak náročné jsou dvě fáze tréninku, kde každý pohyb je úplně jiný?
„Náročné to samozřejmě je, ale teď se to ještě daří. Jestli pak budeme pokračovat, tak myslím, že únava bude doléhat víc, ale zatím se mi to daří udržet. Na druhou stranu náš snowboardcrossový trénink, letní příprava, není tak časově náročná. Je to hodina, hodina a půl v posilovně nebo na atletickém oválu.“
A to takhle dvoufázově máte každý den?
„Od pondělí do pátku a v sobotu je přenos. V neděli je pak většinou volno, akorát teď, jak se třetí díl posunul na neděli, pojedeme v kuse dva týdny. Takže už se těším na neděli, jak budeme mít volno. Ale zatím se to daří. Jsem samozřejmě unavenější, ale základ byl najít si režim, potřebuju větší pauzu mezi svým ranním tréninkem a odpoledním tancováním, které mi začíná od dvou. Ale teď ještě pořád zvládáme, stačí nám čtyři až pět hodin na zkušebně. Asi čím se budeme posouvat dál, jestli se budeme posouvat, tak to bude delší. Už nám dochází připravené tance.“
Při vyhlašování Armádního sportovce roku vystupovala i Dasha s Martinem Kumžákem. Nepřipadala jste si tam chvílemi jako na StarDance?
(smích) „To jo, psala jsem i mýmu Markovi: Já se jich nezbavím, oni jsou zase tady! Ale ne, bylo to super, ráda jsem slyšela od Dashy i něco jiného, co je její šálek kávy než to, co my jí tam naservírujeme.“
Teď tedy máte svou letní přípravu a tancování. Která část tréninku je náročnější?
„Psychicky určitě tanec, protože na ten nejsem zvyklá. Ale teď po těch třech měsících mám pocit, že jsem najela do tanečního módu trochu víc. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se s tím víc sžila. Na své tréninky v posilovně jsem zvyklá. Ale i tam je to náročnější, mám nového kondičního trenéra, takže mě to o to víc baví, že člověk změní prostředí, trenéra, trošku přístup. To je super. Takže fyzicky je v tuto chvíli náročnější posilovna nebo atletika. Ale taneční trénink zase trvá čtyři hodiny a na to nejsem zvyklá, být zavřená vevnitř. Jsme buď na zkušebně, nebo v sobotu celý den na Výstavišti a člověk pak ani neví, jak to venku vypadá s počasím a podobně.“
Po sněhu se vám nestýská?
„Samozřejmě stýská. Sleduju naše kluky, jak jezdí, a oni zase sledují mě. V úterý jsem je potkala, byli jsme na tréninku, a jelikož se zrovna vrátili z tréninku na sněhu, tak jsme probrali, kde byli, jak se jezdilo. Až bude větší zima, tak to na mě dolehne asi ještě víc. Ale doufám, že si to zase vynahradím pak v zimě.“
Může vám tančení v něčem pomoct do vašeho sportu?
„Myslím, že obecně je to v učení. Člověk se učí nové věci a snaží se, aby bylo tělo flexibilnější. Učíte se přizpůsobovat. A snowboardcross je hodně o přizpůsobování, i díky tomu, že tam máte další tři lidi. I trať se mění, denní dobou a podobně, nejezdíme pořád na stejných tratích. A to myslím, že je největší přínos. Před pár lety jsem začala víc jezdit na kole traily a nějaké lehčí sjezdíky. Bylo to něco úplně nového a vůbec jsem nečekala, že mi to pomůže, a pak jak jsem přijela na sníh, tak jsem zjistila, že ano. A je to i psychické odreagování. Člověk takhle funguje deset patnáct let, sezonu máte pořád stejnou, takže najednou to něco naboří, což je příjemná změna.“
Je naopak něco ze snowboardcrossu, co můžete využít v tanci?
„Mám pocit, že skoro ne. Většinou mi ‚zlozvyky‘ ze snowboardcrossu vadí. Ale asi obecně fyzická připravenost je přínosná. Jenže občas se mi do toho pletou moje bolístky a zranění. Třeba Vávra Hradilek má z kajaku skvělé držení, hlavně ve standardu. To já pevný rám nemám, já se musím držet mého tanečníka. Naštěstí on má dobrý rám. A možná co mi pomáhá, je nějaký rytmus. Samozřejmě ve snowboardcrossu nejezdíme na hudbu, ale potřebujeme tam rytmus v trati, reliéfu. A tady se taky snažím přizpůsobovat nějakému rytmu. Ale je to hodně, hodně daleko od sebe.“
Už před Hrami v Soči, kde jste pak vyhrála, jste říkala, že byste si StarDance jednou chtěla vyzkoušet, jenže vaše kariéra tomu úplně nenahrává. Je to pro vás teď splněný sen?
„Ano, dala jsem si to za odměnu po mistrovství světa. Takovou lehkou naťukávací nabídku jsem dostala už rok nebo dva po Soči. To jsem si ale nemohla dovolit. Teď jsem si říkala, že po minulé sezoně, když tahle není tak nabitá, je to ‚jen‘ svěťákový ročník, si ty dva SP odpustím a dám si odměnu za to, že deset let tady jezdím.“
Jaký z toho máte zatím dojem?
„Hrozně si to užívám. Je to dřina, ale je to vtipné, že člověk na to kouká několik let a najednou tam stojí. Je to takový trošku bizár pocit. Ale je to úplně zvláštní prostředí v tom, že s těmi lidmi najednou žijete své životy. Ať už je to s tanečním partnerem, nebo i dalšími páry. Vídáme se každý den na zkušebnách, pak jsme spolu celý pátek a sobotu na Výstavišti. Je to taková intenzivní doba, ale je to krásné. Snažím se si to uvědomovat, abych si to dostatečně prožila. Takže jsem nadšená.“
Je to o to intenzivnější, že jste tam i s manželem?
„Určitě. Chtěla jsem tam být už i předtím, ale jsem ráda, že to vyšlo až teď, že se to takhle spojilo a jsme tam s Markem spolu. Samozřejmě můžeme se nějak porovnávat, ale jde hlavně o to, že čas sdílíme společně a že se díky tomu i víc vidíme a že ten druhý vám rozumí. Není to tak, že druhý sedí doma a vy jste pořád pryč.“
Liší se emoce ve sportu a tady?
„Ano. Já hlavně nedělám sport, který je hodnocený porotci, dělám objektivní sport, díky bohu. To najednou zažíváte, že vám tanec kamarádů přijde super, porotci to trochu zpraží komentářem, nebo komentáře jsou dobré a najednou známky tomu neodpovídají. Je to zvláštní na tohle čekat, na to nejsem zvyklá. Ale určitě je tam velká euforie v tom, že je to před lidmi. A hlavně to není něco, v čem bych si byla jistá. Ve snowboardu není tolik lidí, nemáte tam make-up, nemusíte tam nic hrát. Tady jste trochu v nějaké roli. A hlavně jak na to nejsem tolik zvyklá, tak se na sebe nemůžu spolehnout. U snowboardu, i když jsem nervózní, tak si řeknu: To zvládnu. Protože mám za sebou tolik závodů a vím, že to dám. Ale u tancování si říkám, že když se pokusím nechat to být, tak nevím, jestli tam ty kroky udělám, protože se to učím teprve tři měsíce.“
Jak si to užíváte v maskérně? Přeci jen knírek před závody namalujete celkem rychle.
„Oni jsou všichni fantastičtí, moc se nám věnují a konzultují s námi, co bychom chtěli. Třeba třetí díl pro mě byla rumba důležitá, i líčení a účes. Byl to pro mě významný tanec, taková srdcová záležitost tím tématem (ústředním motivem choreografie byla všechna zranění Adamczykové). Ale je to dlouhé. Skončíme generálku, chlapi jsou v pohodě, ti si jdou na chvíli lehnout, a my holky hned 15 minut po generálce jdeme do maskérny a hodinu jsme na make-upu a hodinu na česání. Najednou se musíte fotit, do kostýmů a v osm to začíná. To je pro mě náročné.“
Na místě dostáváte hodnocení od poroty. Co váš trenér Marek Jelínek, hodnotí vás i on?
„Zatím nedává nějaké profesionální hodnocení. Ale oni se dost často v sobotu vrací domů z ledovců, takže si to pouští buď společně v autě, nebo až večer po tom. Takže mi většinou až večer píše, jestli se mu to líbilo. Je to super, oni mě znají hrozně dobře. Takže první dva tance asi věděli, co ode mě čekat. A ten třetí je trochu překvapil. Já sama jsem ani nedoufala, že to takhle dobře dopadne. Uvědomuju si, že to technicky nebylo úplně skvělé, dělám tam furt hodně chyb, ale ta atmosféra tam byla.“
Překvapujete i sama sebe?
„Někdy asi ano, ale na druhou stranu na zkušebně se pořád díváme do zrcadla. Tři a půl měsíce pět hodin denně teď na sebe koukám do zrcadla, takže občas se překvapím mile, občas ne. Někdy si říkám: Ale vždyť tohle už jsem dělala líp, proč se mi to nepovedlo v přenosu? Hlavně je to ale velká zábava a jsem opravdu ráda, že si to můžu prožít. Sice soutěžíme, ale není to mé zaměstnání a můžu si to fakt užít. Je to super.“
