16. listopadu 2011 • 22:05

Krasobruslař Vincour trpí nevyléčitelnou nemocí: Sáhl jsem si na dno

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Pardubice - Plzeň 2:3. Zářil Šulc, v oslabení domácí sahali po bodu
Pardubice - Plzeň: Daněk se zaskvěl parádní střelou, Jedlička bez šance, 1:3
VŠECHNA VIDEA ZDE

ROZHOVOR - Na olympijských hrách ve Vancouveru obsadil český krasobruslař David Vincour spolu se svojí taneční partnerkou Kamilou Hájkovou jednadvacáté místo. Jen málokterý fanoušek však věděl, že už v té době bojoval dnes osmadvacetiletý český reprezentant přes čtyři roky s nevyléčitelnou Crohnovou chorobou.



„Nikdy mě nenapadlo, že bych se tomu poddal. Vždy musíte bojovat, život za to stojí,“ řekl sympatický krasobruslař v rozhovoru pro deník Sport.

Závodní kariéru jste přerušil, co v současné době děláte?
„Trénuji v zahraničí ve Frankfurtu, ve Švýcarsku připravuju děti na závody a pomáhám s trénováním dětí v Brně. Většinu času ale trávím přípravou a vystupováním v muzikálu na ledě “Popelka”.

S krasobruslením jste začal až ve dvanácti letech, proč tak pozdě?
„Na kurzy bruslení jsem začal chodit v pěti letech, vydržel jsem to asi do sedmi, ale pak jsem zlobil, kopal do mantinelu a rodiče mě stáhli a řekli, že to platit nebudou“ (se smíchem).

Kopal jste do mantinelu?
„Přesně tak, kopal vzteky (s úsměvem). Mě to tenkrát hrozně nebavilo, tak mě rodiče odtamtud odvedli. Ale taťka dělal choreografii krasobruslařům ve Vídni a já jsem tam s ním často jezdil. Nějak se mi to zalíbilo, chtěl jsem to zkusit znovu a vrátit se k tomu. Navíc hledali kluka pro jednu krasobruslařku, tak jsem se ve dvanácti rozhodl, že do toho znovu půjdu.“

Není to pozdě začínat s krasobruslením až ve dvanácti letech?
„Jak jsem řekl, nějaké základy jsem měl již dříve, ale i tak se dá říct, že jsem začínal vlastně úplně od nuly. Ale tance nejsou o skocích, jsou hlavně o čistotě bruslení a ladnosti, takže jsem se nemusel učit žádné skoky nebo těžké piruety. Hned jsem se začal věnovat tanečním párům.“ 

V kolika letech se s krasobruslením obvykle začíná?
Je to různé, ale třeba Michal Březina začal taky později, někdy v osmi, devíti letech, ale třeba Tomáš Verner určitě dříve.“

Proč jste si zvolil právě tance na ledě?
„Vlastně ani nevím, nějak mi to bylo bližší.“

Byly motivací i holky?
„Ano zaprvé jsou tam holky (smích), zadruhé nebyly tam skoky, ke kterým jsem asi neměl předpoklady, a navíc jsem k ním ani neměl blízko, protože jsem byl starší. Další věc byla, že jsem docela vysoký, a to není úplně ideální. Ale pamatuji si, že když jsem přinesl domů na druhém stupni na základce přihlášku na taneční konzervatoř, tak mi jí táta roztrhal.“

David Vincour stále návrat k aktivní kariéře nevyloučilFoto pan
Vy jste strávil poměrně velkou část kariéry v zahraničí...
„Ano, 5 let. Ve 12 letech jsem začínal v Rakousku a vydržel jsem tam až do sedmnácti. Táta tam pracoval a já tam začal i trénovat. Proto jsem později začal za Rakousko i závodit.“ 

Táta je ale Čech…
Ano, je Čech. V té době tam pomáhal trenérce Janě Hübler s choreografií. Právě ona mi poté sehnala partnerku do páru. Díky tomu jsem dostal v Rakousku trvalý pobyt a poté jsem mohl Rakousko i reprezentovat. Pokud má jeden z dvojice občanství dané země, může jeho partner za tuto zemi závodit, i když není jejím občanem. V takovém případě stačí, když máte jako cizinec trvalý pobyt. Pak můžete závodit na mezinárodních závodech kromě olympijských her.“  

Proč jste se potom rozhodl jezdit za Česko?
„Hlavní důvod byl ten, že tady se cítím opravdu doma, navíc jsem neustále pendloval mezi Vídní a Brnem kvůli škole. Ve Vídni jsem chodil do školy přes týden a v Brně pak v pátek na zkoušky… Bylo to náročné.“  

Kdy jste se rozhodl vrátit domů?
"Vadilo mi, právě to neustálé cestování mezi Brnem a Vídní, navíc v Rakousku se časem vyskytly problémy jak s trenérkou, tak se svazem a už mě to nebavilo. Navíc přišla puberta (s úsměvem), a tak jsem se vrátil zpátky domů. Najednou jsem měl dost času na studium, podařilo se mi odmaturovat, začal jsem studovat i Masarykovu univerzitu v Brně – Fakultu sportovních studií se specializací na krasobruslení a hledal jsem si novou taneční partnerku u nás.“ 

Už jste studium ukončil?
„Ano, mám to úspěšně za sebou, získal jsem titul magistra s nejvyšší kvalifikací trenéra. Studium bylo hodně zaměřeno na anatomii, fyziologii, fyzioterapii, masáže a další důležité věci v životě sportovce. Teď se mi tyto znalosti  hodí.“

David Vincour se svojí partnerkou na olympijských hráchFoto ČTK
Kdybyste měl srovnat podmínky pro krasobruslení u nás a v Rakousku, jak by to dopadlo?
„V Čechách je rozhodně na vyšší úrovni. Hlavně máme bohatou historii, to v Rakousku sice taky, ale už  hodně vzdálenou. Ale všude je to hlavně o financích.“ 

Jak se díváte na budoucnost českého krasobruslení?
„Máme dva vynikající kluky, Tomáše Vernera a Michala Březinu, ti dva se s tím perou velmi dobře i na světovým poli. U holek trochu pokulháváme, ale přece jen je to stále hodně o financích. Ten, kdo není v první pětce v Evropě nebo na světě, tak nemůže žádat žádné dotace od sponzorů a potom se hůř trénuje a závodí.“

Na kolik vyjde krasobruslaře jedna sezona?
„My jsme to propočítávali s mojí partnerkou Kamčou (taneční partnerka Davida Vincoura Kamila Hájková), a ta poslední sezona vyšla na nějakých milion korun plus minus.“

Vaší taneční partnerkou je ,jak jste řekl, Kamila Hájková. Kromě ní jste v Rakousku měl i  zahraniční partnertnerky. Jaký je mezi nimi rozdíl?
„To se nedá takhle říct, s Rakušankami jsem začínal, ony mě táhly, já byl tenkrát ten slabší článek a ony mě zaučovaly v tancích na ledě, takže se nedá říct, kdo je lepší, nebo horší. S Kamčou jsme závodili 8 let, takže tam už to byl takový cit co jsme pro sebe měli a už to mělo nějaký systém. Přijeli jsme k choreografovi a nemuseli jsme se učit nic nového.“

Stíháte si s partnerkou během závodu něco říct, na něco se třeba vzájemně upozornit?
Rozhodně ne, při závodě se koncentrujeme každý na sebe a na výkon a na to, abychom se podpořili a aby se ty čtyři minuty zdárně ujely do konce. Vše si řekneme před závodem a po něm, během jízdy na to už není čas.“  

Býval jste před závody hodně nervózní?
Ano, nervozita patří ke sportu. Já jdu spíš ale hodně do sebe, sportem jsem se hlavně chtěl bavit. K eliminování nervozity je pro mě důležitá především dobrá příprava. Musel jsem si na závody koncentrovat svým stylem, který mi nejvíce vyhovoval, neměl jsem rád, když mi to kdokoliv narušoval. To jsem byl pak dost naštvaný.“

Jaký byl váš největší sportovní zážitek?
Určitě olympijské hry ve Vancouveru, protože kvůli nim jsme dřeli víceméně celou kariéru. Ale hodně si vážím i juniorského mistrovství světa, které bylo spolu s Kamilou Hájkovou naší první velkou akcí a my skončili desátí. To byl velký úspěch, vůbec jsme to nečekali, porazili jsme tehdejší juniorské jedničky. Ale vrcholem byla určitě olympiáda. Atmosféra na hrách byla nepopsatelná. Když jsem se procházel v olympijské vesničce, potkal jsem například Jirku Šlégra, který už kariéru ukončil, a přebíral tam ocenění Triple Gold Clubu (za zisk Stanleyova poháru, titulu mistra světa a zlaté olympijské medaile – pozn. red.). Jirka se se mnou bavil, jako kdybychom byli kamarádi a roky se znali. Zkrátka bylo úžasně cítit, jak všichni táhneme za jeden provaz, hokejisti, lyžaři, kdokoliv. Bylo to fantastické. My jsme s Kamilou skončili jedenadvacátí, ale už to, že jsme se tam dostali, byl velký úspěch.“

Kamila Hájková se během olympijské jízdy pořezala. Co se stalo?
„Bylo to o její brusli, to se stává. Máme elementy, které musíme splnit, jako třeba zvedačky, kde partnerka vezme nůž a přitáhne si ho k hlavě. Pak vznikají tyhle zranění, kdy špatně uchopí nůž a už je to… Kamila si svého zranění ani nevšimla, až pak po jízdě viděla, že má na oblečení skvrny od krve.“

V sezoně 2006/2007 jste se kvůli zranění nemohl zúčastnit mistrovství světa v Tokiu.  Byla vám zjištěna Crohnova choroba. Jak na to s odstupem času vzpomínáte?
Stalo se to, že jsme byli na mistrovství Evropy, který proběhlo dobře. Pak následovala stáž v Dortmundu. Tam jsem už začínal mít křeče v břiše. Nevěděl jsem, o co jde. Myslel jsem si, že to je jen něco se svalem. Tak jsem si na to dal teplý zábal, abych tomu pomohl. On to ale byl zánět a ještě se to zhoršilo. V Dortmundu jsem zůstal dva dny, pak jsem jel do Brna, kde jsem měl tetu v nemocnici – pracovala tam jako ředitelka. Vyndali mi slepé střevo a já myslel, že je po všem. Když jsem ale přijel domů, následovaly další křeče a zvracení. Už jsem pomalu nevěděl, co mám se sebou dělat. Když jsem šel na trénink, ujel jsem kolečko a úplně jsem na tom ledě umřel. Trenér mě hned z ledu vyhodil a poslal do nemocnice. Pak se to několikrát opakovalo – zvracení, trénink,  vyčerpání, nemocnice. V Brně mi potom zjistili Crohnovu chorobu. Hned jsem šel na operaci tenkého i tlustého střeva.“

David Vincour se představil i na hrách ve VancouveruFoto pan
Jak moc vás Crohnova choroba  ovlivňuje v běžném životě?
V životě mě to tolik neovlivňuje, ale musím brát pravidelně prášky, chodit na kontroly. Musím si hlídat hlavně psychickou rovnováhu, ubližuje mi stres,  hned cítím, jak jsem slabej, pak přichází bolest...“

Musíte dodržovat v souvislosti s nemocí speciální dietní režim?
„Samozřejmě, je toho plno. Dávám si pozor, ale jídelní lístek jsem si už i sám rozšířil. Když je mi z něčeho špatně tak do toho nejdu, ale hlavní je být v psychické pohodě.“

Jak dlouhou dobu jste strávil v nemocnici?
„Tři a půl měsíce. Na operaci mi vzali dvacet centimetrů tenkého a dvacet centimetrů tlustého střeva. Pak jsem ležel na jednotce intenzivní péče, později navíc lékaři zjistili, že rána zahnisala. Takže jsem šel na další operaci, kde to museli vyčistit, pak jsem ležel s otevřenou ránou ve špitále. Každý večer za mnou chodili psychologové a připravovali mě na to, co přijde druhý den. Ráno vždy přišel doktor s malou lžičkou a z pooperační jizvy mi odebíral mrtvou tkáň, aby se to mohlo léčit. V té době jsem si sáhl až na dno. Měl jsem asi devětačtyřicet kilo, nemohl jsem chodit, protože jsem prakticky neměl břišní svaly, takže já jsem se vždycky akorát svalil z postele, v předklonu došel na záchod a zpátky. A to byla jediná moje činnost v nemocnici. A po tomhle tříměsíčním hororu jsem radši podepsal revers, že chci odejít, protože to už se nedalo.“

Změnila vám nemoc pohled na život?
"Musíte se s tím smířit, je to neléčitelné, ale nemusí se na to umřít. Dá se s tím žít. Samozřejmě dávám na sebe víc pozor, změnilo mi to určitě pohled na život, vážím si věcí, kterých jsem si dřív nevážil a přistupuju k životu jinak, víc opatrně, hodně promýšlím věci než je udělám. Samozřejmě musím brát pravidelně léky, to taky není úplně báječný, ale dá se s tím žít. Myslím, že jsem se s tím popral celkem dobře.“

Je možné dělat s Crohnovou chorobou vrcholový sport?
„Co já vím, tak to jde, ale doktorům se to nelíbí. Já jsem musel mít podepsaný papír na Olympijský svaz, že jsem v pořádku a to byly velké tahanice, protože mi to doktoři nechtěli potvrdit. Sport je stres, člověk jde na start a je nervózní, na olympiádě jsem byl ve stresu čtrnáct dní, a to je pro tuto nemoc to nejhorší. Na druhou stranu právě sport mi pomohl se s Crohnovou chorobou vyrovnat, drží mě nad vodou. Když mi lékaři řekli, jakou nemoc mám, měl jsem vážně strach. Byl jsem skoro průhlednej, měl jsem necelých padesát kilo, nemohl jsem chodit a doktoři mi sport zakazovali. Navíc když jsem viděl z nějakých videoukázek jak se chovají lidi po Crohnovi (Crohnova choroba), že chodí jako smrtky do špitálu, tak jsem si říkal, že takhle skončit nechci. Bylo to hrozně těžký, musel jsem život začít úplně od začátku, jak s chůzí, tak cvičením, protože jsem neměl na sobě ani kilo svalu.“

Vincour skončil se svojí partnerkou na hrách ve Vancouveru na 21. místěFoto ČTK
Neriskoval jste příliš mnoho, když jste se rozhodl na vlastní žádost opustit nemocnici?
„Byl jsem tam strašně dlouho, od února do května. Pořád jsem z okna slyšel třeba zvuky tramvaje a už jsem se těšil, jak tam budu stát a držet se té tyče, prostě dělat i ty obyčejné věci, které nesnáším. Byl jsem šťastný z čehokoliv, že jsem mohl jít ven a viděl jsem třeba holuby venku. Tam jsem byl zavřenej v tom pokoji 4x4 metry a hotovo.“

Co ještě musíte kromě braní léků podstupovat?
„Naštěstí zatím nemusím na žádnou další operaci, ale každý půlrok mě čeká kontrola, vyšetření, odběry, ultrazvuk, a tak podobně. Je důležitý, abych se dozvěděl, že jsem v pořádku, protože pak  vím, že můžu půlroku někde skotačit a dělat blbosti… Zkrátka přežívám. Je důležité se k tomu postavit pozitivně, když člověk umí fungovat a pracovat, tak jde všechno.“

Takže máte vlastně od doktorů naordinováno, že musíte být  šťastný.
„Víceméně ano.“ (s úsměvem)

Momentálně jste závodní kariéru přerušil. Máte vystudovanou Masarykovu univerzitu, jaké jsou vaše plány do budoucna?
„V současné době vystupuji v muzikálu na ledě „Popelka“, během toho jezdím do Německa, Brna a Švýcarska kvůli tréninku a potom…? Těžko říct. Uvažuji o návratu k závodnímu krasobruslení kvůli olympijských hrách v Soči, ale to je ve hvězdách. Všechno je to tam o finančních prostředcích.“

Takže jste kariéru definitivně neuzavřel?
„Ne, na svazu máme s Kamilou Hájkovou oficiálně danou pauzu, přerušení kariéry. Nevím, jestli bych jezdil s Kamilou nebo s nějakou jinou partnerkou. Ale když to půjde, rád bych se na závodní led ještě vrátil.“

Kdy byste musel kvůli hrám začít trénovat?
„Určitě minimálně 2 roky před Soči, takže mám pomalu nejvyšší čas.“

Neměl byste kvůli lékům, které berete, problémy s dopingovými kontrolami v případě, kdybyste se ke kariéře vrátil?
„Já mám od doktorů speciální povolení. Na mezinárodní federaci se musí hlásit všechny léky, co se berou. Moje léky jsou naštěstí v té nedopingové části, takže je to všechno v pohodě.“

Vás ke krasobruslení přivedl otec. Je to ve sportu výhoda, nebo nevýhoda být v tak blízkém kontaktu s tátou?
„Táta nám dělal choreografie, když jsem jezdil v Rakousku, pak ještě první rok po návratu do Česka. A jestli je to výhoda, nebo nevýhoda? Je to prostě táta…(se smíchem).  Byly dny, kdy jsme byli na ostří nože, ale já si myslím, že s tátou vycházím velmi dobře, obecně mám oba rodiče hodně jako kamarády. Myslím, že máme super vztah. Nebýt rodičů, určitě bych tohle nedělal. Rodiče mě v tomhle strašně pomohli, jak po psychické stránce, tak hlavně po nemoci. Ale třeba i finančně. Bez rodičů bych rozhodně nedokázal to, co jsem dokázal.“

Česká krasobruslař bojuje s Crohnovou chorobouFoto pan
Jaké jsou vztahy v závodním krasobruslení?
„Jsou kamarádské, nenarazil jsem na nějaký problém. Na ledě se samozřejmě snaží být každý nejlepší, ale jak se zavřou mantinely a lidi se potkávají mezi sebou mimo led, tak jde všechno přátelskou formou. Určitě se ale vyskytuje zdravá rivalita, která k tomu sportu patří.“

Chtěl byste se po kariéře věnovat trenéřině?
„Určitě, sport je pro mě droga.“

V Česku?
„To se ještě uvidí, teď jsem si zvykl více na Švýcarsko a jsem tam moc spokojený. Vyhovuje mi i mentalita místních lidí, Češi jsou oproti tomu úplně jiný národ. Švýcarsko je pro mě stát ve státě se svýma pravidlama, nejsou nikým moc ovlivněni. Všechno berou s klidem. Když švýcarští rodiče třeba vidí, že jejich dítě nemá talent, tak ho prostě do toho sportu nenutí. Když to dítě chce, tak to dělá, když ne, tak zkusí něco jiného. Trenér tam může za rodiči klidně zajít a říci jim, že jeho potomek na vrcholový sport nemá... A rodiče v klidu řeknou, že chtějí, aby jejich dítě ten sport dělalo klidně jen jako koníček. Tady se člověk bojí, aby ty rodiče spíš neurazil, když jim řekne, že na to jejich dítko nestačí.“

Ŕíkal jste, že v současné době vystupuje v  muzikálu na ledě Popelka. Jak vás tato práce naplňuje?
„Popelka je úplně úžasná, já jsem unešenej, protože to je první opravdová velká show, kde můžu účinkovat a spolu se svojí partnerkou Annette Dytrt alternujeme ruský solový pár v hlavní roli. Po olympiádě ve Vancouveru jsem měl tu možnost jet  na dva měsíce do Paříže do cirkusu Bouglione. Tam se bruslařské číslo prokládalo vždy nějakým suchozemským číslem,  takový komický výstup, ale to je něco úplně jiného než profesionální sport. Člověk je taky nervózní, ale dělá to hlavně pro lidi. Nesleduju tolik, že udělám něco špatně. Pak jsme také s Kamilou Hájkovou vystupovali jako taneční pár při turné po ČR s Cirque de Glace. A teď se tedy angažuji v Popelce. Je to překrásný, dělají to skvělí lidé, člověk přijde do kontaktu se skvělými herci, je to super.“

S jakou největší hereckou osobností jste se během angažování v Popelce setkal?
„Vystupuje tam opravdu celá řada osobností jako Hanka Křížková, Dana Morávková, Vlastimil Harapes, Leona Machálková, sourozenci Gondíkovi, Martin Dejdar, Jirka Korn a řada dalších. Jsou to všechno skvělí a pohodoví lidé, skvěle se s nimi spolupracuje.“

S kým jste si nejvíce rozuměl?
"Určitě se sourozencemi Gondíkovými, S Daliborem Gondíkem jsme navíc narození ve stejný den, samozřejmě jsme každý jiný ročník narození. (s úsměvem). Ale hned jsme si padli do oka.“

Dá se srovnat psychické vypětí během závodění a show?
„Nedá, je to úplně jiné. Při závodu člověk sleduje, aby nepokazil elementy co má předvést, snaží se udělat dojem na rozhodčí. Když závodník a udělá chybu, automaticky si v hlavě odečítá body o který přišel, tenhle stres vám v muzikálu nehrozí.“

A po fyzické stránce?
„Je to úplně jiné, hlavně po stránce tréninku. Popelka trvá 2,5 hodiny. Kondička je tady samozřejmě taky hodně potřeba,  ale se závodním krasobruslením se to porovnat nedá. Popelku si člověk víc užívá.“

Jak velký je rozdíl v přípravě na závody a na muzikál?
„Velký. Před Popelkou trénuju tak dvě hodiny, člověk ví, co má dělat, umí bruslit, a tak se sem tam dá i něco ošidit (se smíchem). Navíc víte, kde můžete případně zvolnit. Ale muzikál je pro mě hlavně zábava. Na závody jsem se musel připravoval šest hodiny denně, šest dní v týdnu a vždy se stoprocentním nasazením.”

Vnímáte při představení publikum?
Vnímám, ale trvalo mi to, než tomu tak bylo. Nejdřív jsem byl koncentrovaný jen na sebe, ale teď to více sleduji a chci lidi bavit. Hrozně mě potěší, když  lidé na konci stojí a tleskají, to je pro mě ta největší výhra.“

Při závodech je to asi jinak...
„Není to tak, že by mi bylo publikum při závodech ukradený, ale tam jsem se koncentroval především sám na sebe, odjel si závod, sedl jsem si a modlil se, aby mi rozhodčí dali dobré body. A buď to klaplo, nebo ne.  Samozřejmě se mi líbí, když lidi tleskají, ale šlo hlavně o ty body a ne o pocit z  diváků. V show je to jiné.“

Jak hodně ovlivňuje národnost závodníka hodnocení rozhodčích?
„Určitě to hraje velkou roli, je důležité, jestli je člověk Američan nebo Kanaďan, či jestli za ním stojí známý trenér. Pak mu to může u rozhodčích pomoct. Nechci říkat, že to mají nějak jednodušší, ale třeba na šampionátu Ruska je dvacet párů a nejlepší ruský pár je hned nejlepší evropský pár. My tu máme jeden nebo dva páry, v Rakousku není žádný, v Německu dva. Pro mě je samozřejmě lepší být lepší ze dvou párů v Česku a jet na šampionát, než pátý z dvaceti jako v Rusku a zůstat doma. Stejné je to v Kanadě nebo Americe. Pak se to ale také podepíše u sudích na hodnocení.“

David Vincour
narozen: 14. 3. 1983 v Brně

profese: krasobruslař (tance na ledě)

taneční partnerky: Sabine Pichler (Rakousko), Barbara Herzog (Rakousko), Kamila Hájková (Česko)

výška/váha: 189 cm / váha 80 kg

největší úspěchy:

Juniorské mistrovství Rakouska 1998, 2000, 2001 - 1.místo

Mistrovství ČR juniorů 2005 - 1.místo

Mistrovství ČR 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 - 1.místo

P.Roman memorial, Olomouc 2005 - 1.místo

Juniorské mistrovství světa 2005 - 10.místo

NRW Trophy, Dortmund 2007 - 1.místo

P.Roman memorial, Olomouc 2007 - 1.místo
ZOH Vancouver 2010 - 21.místo

 

Co je to Crohnova choroba?
Crohnova choroba je chronické zánětlivé onemocnění, které se může projevit v jakékoli části trávicího ústrojí, nejčastěji však v počáteční části tlustého střeva. Zánět proniká celou stěnou, nezřídka je granulomatózní povahy. Onemocnění se vyskytuje častěji v průmyslově vyspělých zemích severní polokoule, v ČR se objevuje v počtu 4–9 nových nemocných na 100 000 obyvatel za rok.

Hlavní symptomy jsou bolesti v podbřišku, hubnutí, únava, zvýšená teplota a průjmy, většinou bez krve. Onemocnění může mít projevy i mimo trávicí ústrojí, např. kožní vyrážka, artritida a výskyt aft v dutině ústní.

Přestože příčina Crohnovy choroby není známa, všeobecně se usuzuje, že se jedná o nemoc autoimunního charakteru. Sklon k onemocnění je ovlivněn geneticky, nemoc mohou vyvolat u náchylné osoby vlivy okolního prostředí.

zdroj Wikipedie

David Vincour se představil i na hrách ve Vancouveru
David Vincour se představil i na hrách ve Vancouveru

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud