Dvacet let závodění a dost. Snowboardista Černík bude jezdit pro zábavu
ROZHOVOR | Dvacet let a dost. Martin Černík, jeden z prvních profesionálních snowboardistů ze zemí postkomunistického bloku, po dvou dekádách nechává putování po soutěžích. Tedy jako člověk, který se postaví na start.
„Prkno na hřebík nevěším, akorát už mi stačilo objíždění závodů. Cíle, které jsem si chtěl v závodním snowboardingu splnit, jsem si splnil. Možná i víc, než jsem čekal, že by to mohlo jít,“ říká 36letý freestylista.
„V tuhle chvíli je řada na mladších, aby do toho šlápli. Já se budu spíš věnovat freeridingu, nějakým projektíkům, organizování akcí a hlavně trénování reprezentace,“ dodal.
Ale jako trenér přeci jen budete muset objíždět Světový pohár, ne?
„Určitě na závody jezdit budu, ale už v úplně jiné roli. Jako trenér můžu mladším závodníkům předat zkušenosti. A pro mě je zase nová výzva, že se můžu něco nového naučit, něco zdokonalit a jim můžu pomoct, aby nemuseli procházet chybami, které já jsem dělal. Aby si to mohli dát třeba trochu rychleji.“
Čemu byste si přál, aby se vaši nástupci vyhnuli?
„Spíš aby se nedostali do pasti v rámci nevhodně podepsaných smluv nebo aby nedělali špatná rozhodnutí, která by je mohla dovést k nějakému úrazu. Na závodech musí člověk dělat spoustu rychlých rozhodnutí na základě měnících se podmínek. Někdy mu to jde, jindy je unavený, ale musí vždycky správně vybrat nějakou taktiku. Trvá roky, než se v tom nasbírají zkušenosti. A když to někdo jako nezávislý pozorovatel vidí, může tomu člověku třeba říct: Hele, zkus jet tady z druhé strany nebo zkus ty triky udělat v jiném pořadí. Toho člověka samotného by to v tu chvíli třeba nenapadlo.“
Trénujete Šárku Pančochovou. Komu dalšímu budete v předolympijském roce předávat zkušenosti?
„V tuhle chvíli máme osm freestylistů, kteří budou jezdit převážně slopestyle a někteří z nich i rampu. Kromě Šárky je tam Kačka Vojáčková, která vyhrála loni Evropské poháry. Pro ni to bude první velká sezona na svěťákách. Má potenciál do budoucna. Má výhodu, že je sportovní typ, dělala gymnastiku, takže má dobrou koordinaci. Pak je tam Honza Nečas, Petr Horák, Matěj Novák, Martin Mykiska a další. Na tenhle rok jsme spojili síly s juniorským koučem Přemkem Vidou, budeme se o ně vlastně starat oba dva, protože v jednom se to fakt nedá. Je dobré, že po mně se tu prosadila Šárka a najednou jsou vidět další, kteří jsou motivovaní. Je fajn, že to nechcípe, ale že se to naopak spíš rozjíždí. Z toho mám velkou radost.“
Je pro vás náročnější být trenérem, protože někdy je složitější se na někoho dalšího dívat, než sám závodit?
„Ani ne, je to v pohodě. Spíš jsem rád, že mám změnu. Už to bylo delší dobu moc dokola. Samozřejmě perličky jako Aljašku by člověk mohl dělat donekonečna, ale na závodech už se pak přestane rozvíjet. Navíc nastoupí mladá generace, která do toho zase šlape trochu jinak. Je potřeba taky hledat nové výzvy v životě, než opakovat pořád to samé, co člověk dělá.“
Co pro vás bylo největším momentem za dvacet let kariéry?
„Byla jich celá řada. Právě tyhle momenty jsem shrnul do filmu. Jmenuje se Snow Way. Teď jedeme premiérovou tour. Čtenáře, které by zajímaly tyhle zlomové momenty, které tam jsou krásně vidět, bych rád pozval, aby se přišli podívat.“
Jaké to pro vás bylo ohlížet se za životem závodníka?
„Hodně náročné, protože dělat dokument o sobě není nic jednoduchého. Naštěstí jsem měl skvělou partu kluků, kteří dělají snowboardové filmy a jsou moc šikovní. Ti se toho chopili. Konzultovali jsme to a myslím si, že výsledek stojí za to. Jsem rád, že to takhle dopadlo, přestože jsme to dělali v doslova punkových podmínkách.“
Co to znamená?
„Do rozpočtu na takhle náročný projekt bychom potřebovali úplně jiné finance, než jaké jsme měli k dispozici. Na druhou stranu zase tím, že mi s tím fakt pomohli mladí nadšenci, kteří to dělali jako výzvu a ne jako práci, byla z toho cítit energie. Je fantastické, že svůj shrnující dokument dělám dost podobně jako ten první. Člověk tráví noci za počítačem a spíš si dělá radost, než že by dělal byznys.“
Pobavil jste se, když jste viděl třeba domácí videa z úplných začátků?
„Určitě je to hodně vtipný. Je tam dokonce i jízda z mého prvního závodu. Myslím si, že na filmu je zajímavé, že diváci můžou vidět nejen progres můj, ale i snowboardingu. Tehdejší U-rampa byla úplně něco jiného, než když člověk řekne halfpipe dneska. Se snowparky je to totéž. Bylo dost těžké různé materiály dohledat. Pracovali jsme na tom dokumentu rok a největší část zabralo právě hrabání se různými archivy, hledání a přepisování. Opravdu jsem rád, že už to mám za sebou.“
Nepřepadla vás nostalgie, že dlouhé závodění je za vámi a něco končí?
„Těším se, že si budu užívat snowboarding do pohody, pro zábavu, vlastně tak, jak ho člověk dělá, když má volno a čas. A kromě toho, že se budu věnovat zábavnému ježdění na snowboardu nebo na surfu, mám ještě dost zábavy s dcerou, která roste a je hrozně akční. Takže si myslím, že na nostalgii nebude moc času.“
