Chce být dalším vrcholovým sportovcem, který dokáže, že i s cukrovkou lze závodit s nejlepšími. Skeletonistka Anna Fernstädtová však v první sezoně s diabetem prvního typu zjistila, že ji čeká dlouhá cesta. „Za mě byla největší chyba, že jsem se nebrala jako nového člověka,“ vysvětluje po sezoně, v níž skončila šestá na mistrovství Evropy a celkově sedmá v pořadí Světového poháru.
Probudí se a čeká ji nový den, takový, jaký ještě nepoznala. Každé ráno přináší Anně Fernstädtové originální výzvu, život s cukrovkou stále poznává, učí se každým okamžikem. Už zjistila, co to je, když se její tělo dostane při poklesu cukru v krvi do stavu tzv. hypoglykemie. Stále hledá jeho ideální hladinu. A do toho naplno sportuje.
Jaká pro vás byla první kompletní sezona s cukrovkou?
„Složitější, než jsem si myslela. Měli jsme dobře vychytaný plán tréninku a závodů. Ale bylo to něco úplně jiného, než jsem čekala. Tréninky jsou jinačí v létě a v zimě, v Americe se do toho přidával časový posun. Pak se mi stalo, že mi den před závodem vypadl senzor. Strava v Americe a v Kanadě… Bylo hodně složité si to hlídat. Udělala jsem si sama na sebe tlak, že to chci mít pod kontrolou. Proto se mi asi nepovedlo se soustředit na závody, na což jste jako sportovec zvyklý. Já to neměla. Soustředím se na cukrovku, musím si to hlídat. Až pak musím udělat jízdu. To bylo pro mě to nejtěžší.“
Jakou vám tahle zima dala nejdůležitější poučení?
„Asi nejvíc, že jsem sama čekala, že můžu pokračovat, kde jsem skončila. Vlastně to byla moje největší chyba, že jsem se sama brala, jakou jsem byla před cukrovkou. Měla jsem očekávání, že to bude všechno nějak fungovat, to tak není. Cukrovka je taková, že každý den začínáte z nuly. Přes ten rok zažijete víc situací a doufáte, že některá z těch situací bude podobná. Ale každý den je znovu a musím doufat, že to vyjde.“
Bude pro vás výhodou, že už máte nějaké zkušenosti?
„To jsem se taky naučila, že to takhle nebudu moct nikdy brát. Cukrovka je, že nevíte. Můžete mít nějaké plány, daří se vám jeden den, řeknu si, že druhý den to udělám stejně, a je úplně jiný výsledek. Ponaučení je nenechat se z toho vystresovat. Nejde to mít pod kontrolou. Každý den začínám od nuly.“
Omezila vás nová situace přímo ve sportu?
„To spíš ne. V sezoně jsem vynechala jednu jízdu kvůli cukrovce, což je za mě dobrý. Trošku jsme si hráli s rozcvičením. Když jsem měla hodně vysoký (cukr), tak jsem prodloužila klus o deset minut, abych to snížila. Když jsem byla před rozcvičením hodně nízko, tak jsem se najedla a čekala. Nebo mezi jízdami, kde vám adrenalin cukr zvedne, tak se trochu přepíchnout, zase ne moc, aby to nekleslo… Na jednu jednotku inzulinu reaguje tělo jeden tak a druhý den úplně jinak.“
Zažila jste už těžší hypoglykemii, tedy stav, kdy poklesne hladina cukru v krvi?
„Jo, často…“
Jak se u vás hypoglykemie projevuje?
„Já se začnu potit. Je to, jako byste šli ráno na lačno dvě hodiny běhat, jste takový slabý… Je to taková vnitřní slabost, pak taková vnitřní klepačka. Nemůžu dobře myslet, pak nevím, co mám jíst. Takový zmatek… Pak se z toho dostáváte třeba půl hoďky, hoďku.“
Přihodilo se vám to i během závodu?
„To naštěstí ne. V tréninku jsem jednou měla situaci, že jsem měla nízký cukr, řekla jsem: Nechám to, je to riskantní. Je vždycky takové období, jak moc to hypo na sobě cítíte. Nějaká hypa cítíte hned, nějaká, když už máte cukr nižší. Když máte hypo, máte hypo, musíte něco sníst. Když to chytnete včas, tak to trvá třeba patnáct, dvacet minut, než začnete fungovat.“
Musela jste nějak změnit stravovací návyky?
„Ne, že bych musela, ale chci. Vím, co mi dělá dobře, co mi dělá špatně. Večer si nedávám moc sacharidů, protože pak blbě spím, tělo s tím furt pracuje. Před tréninkem si dám trochu víc a menší dávku inzulinu. Jsou to věci, které se naučíte. Vím, co mi dělá dobře, a co ne, podle toho se řídím.“
Musela jste upravovat váhu vašeho skeletonu, co za tím stojí?
„Jak jsme začali s inzulínem, lehce jsem přibrala. Doktorka mi řekla, že se to stane. Museli jsme zařídit nový skeleton, můj starý už nešel odlehčovat. Myslela jsem si, že to nebude až tak velký rozdíl, nakonec byl. Saně byly těžké 22 kilo, místo 27, 28 kilo. Já jsem byla o pět, šest kilo těžší.“
Je taková změna znát na dráze?
„Když tlačíte s větší váhou na lehčí váhu, tlaky v dráze se chovají jinak. Saně byly prostě lehčí. V zatáčkách na dráhách, kde nebylo moc tlaku, jsem na ledu hodně plavala. Síly, kterou jsem do toho dala, bylo moc. Třeba v Innsbrucku jsou takové zatáčky, ve Winterbergu, ve Svatém Mořici, na začátku dráhy v Siguldě. Hodně tam plavete, nemohla jsem řídit tak, jak bych chtěla, že bych měla skeleton pod kontrolou.“
Dá se s tím sžít?
„Problém je ten, že čím lehčí je skeleton a já jsem těžší, tak centrum gravitace je vyšší a skeleton nenabírá tolik rychlosti. I kvůli rychlosti bych chtěla jít na nižší váhu. Rychlost mi chyběla. Furt jsem plavala, když uděláte chybu, tak se nerozjedete, protože váha leží výš. Doufám, že to nějak zvládneme změnit.“
Jak sezonu celkově hodnotíte?
„Nějaké výsledky byly v pohodě, mistrovství Evropy bylo fajn, tam jsem ještě v top šest nebyla. Celkový Světový pohár, sedmé místo, taky dobré. Mistrovství světa moc dobré nebylo, ale stane se. Nějaké svěťáky byly v pořádku. Největší chyba, co jsem udělala, byla, že jsem čekala, že to bude, jako bych cukrovku neměla. Musím to brát, jako bych začala z nuly. Když někdo ve svěťáku začíná, taky nikdo neočekává, že bude na bedně nebo v top desíti. To očekávání měli všichni, i já. Za mě to byla největší chyba, že jsem se nebrala jako nového člověka.“
Před koncem sezony vás čeká ještě tréninkový pobyt v korejském Pchjongčchangu, co si od něj slibujete?
„V Koreji budeme hodně testovat. Budu s nimi společně trénovat, testovat, možná pojedu na konci nějaké závody, asijský šampionát. Doufám, že se povede, abych mohla nějaká kila dát do skeletonu.“
| MS Svatý Mořic | 17. |
| ME Altenberg | 6. |
| Celkové pořadí SP | 7. |
| Whistler | 4. |
| Altenberg | 7. a 9. |
| Lake Placid | 10. |
| Sigulda | 10. |
