Bruslení? Horší než hokej, říká nadějná Erbanová

A stejně jako ona bude závodit na olympiádě. Když si holky ve škole šly zahrát volejbal, ona zamířila s kluky na fotbal. Pořád mluvila o tom, jak by se jí líbilo hrát hokej, a tak jí učitel tělocviku zařídil tréninky. Podobně ji vyslal k rychlobruslení, když si přečetl výzvu trenéra Petra Nováka, který sháněl další dívku do týmu.

„Na atletických závodech naší školy mi oznámil, že pojedu na soustředění s partou Martiny Sáblíkové do Harrachova. Já byla proti, byla jsem v té době tvrdý hokejista,“ vzpomíná Ovšem neodolala. Během pár minut na ni kouč Novák vypálil, jaká dřina ji čeká. Ale taky, že odměnou bude olympiáda ve Vancouveru. „Bylo mi 14 let, říkala jsem si, že to nebudu brát moc vážně, nevěřila jsem tomu. A najednou jsem někde úplně jinde,“ líčí Erbanová.

Když jste tehdy do Harrachova vydala, co jste tehdy věděla o Martině Sáblíkové?
„Akorát to, že byla čtvrtá na olympiádě v Turíně, sledovala jsem doma s rodinou její závod. Ale neměla jsem ani šajn, jak vypadají brusle. Bylo to letní soustředění. Tým hrál fotbal, to mě dostalo.“

S Martinou se z vás téměř hned staly kamarádky. Na čem se však zaručeně neshodnete?
„Možná oblečení není naše silná společná stránka. Já si někdy ráda vezmu i sukni, Martina má zase radši kalhoty, sportovnější styl. Je tam trochu rozdíl.“

Vy si prý také víc než ona berete koučovu kritiku.
„Pravda. Udělala jsem v sezoně hodně chyb a trenér se mnou každou projednává. Říká, co nemám dělat, a já někdy si to beru dost osobně, mrzí mě to. Ale vím, že tu od toho je a myslí to dobře.“

Martina Sáblíková si vůči kouči dovolí jistou dávku drzosti. Co vy?
„Já mám co se týče Martiny a trenéra celkem respekt. Poslouchám. Drzost mě moc nezdobí.“

Přitom kouč prý čekal od dívky, která hrála hokej, opak. Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste poprvé stoupla na dlouhé nože s nízkou botou místo na hokejové kanady?
„To bylo na soustředění v Erfurtu. Trenér mě horko těžko převedl z levé strany na druhou, abych moc nepřekážela těm rychlejším. Řekl mi, že si mám zkoušet jezdit stovku tam a zpátky a pouze po pravé straně a nikam víc. Kotníky se mi vyvalovaly napravo, nalevo. Myslela jsem si, že to nepůjde. První sezonu jsem s tím bojovala. A někdy bojuju i teď.“

Co kdybyste si teď stoupla na klasické vysoké brusle?
„Už na ně nechodím. Není čas. A rychlobruslařská technika je od hokejové odlišná, takže se stavím jen na rychlobruslařské brusle.“

Přenesla jste si do nového sportu něco z hokeje?
„V hokeji jsou to pořád samé starty, hoňky za pukem. To ve mně určitě trochu zůstalo. Bylo dobré, že jsem hokej dělala. Ale bez trenéra a jeho pomoci ohledně techniky a trénování by to nikam nevedlo. A bez týmu taky ne, chtěla bych jim poděkovat.“

Ovšem první rok se vám po hokeji stýskalo, nemohla jste se dívat ani na přenosy. Co dnes?
„Předtím to bylo těžké kvůli tomu, že jsem trénovala, nevyjížděla a závodů nebylo tolik. Najednou to pro mě nic nepřinášelo. Ale druhý, třetí rok přišel obrat, trenér mi dal velkou šanci a začal mě vyvážet hodně do zahraničí. Já jsem tu šanci pevně uchopila a snažím se mu to vrátit. Takže teď už s hokejem nemám problém. Když přijedu, jdu se podívat na mladšího bráchu, moc mu fandím. Kouknu i na nároďák anebo tady ve Vrchlabí na dospělácký hokej.“

Ovšem oproti hokeji máte teď tréninky i třikrát nebo čtyřikrát denně. S tím jste nebojovala?
„Ze začátku. Letní příprava v hokeji taky byla tvrdší než potom sezona, ale nevyrovná se to čtyřem tréninkům za den v rychlobruslení. Ale je to pochopitelné. Hokej hraje víc hráčů, je tam potřeba víc taktiky. A hráči střídají. V rychlobruslení žádné střídání není. I když bych si to možná někdy přála.“

Věnovala jste se sjezdovému lyžování, pak hokeji, nyní rychlobruslení. Co je nedrsnější?
„Možná by všichni čekali hokej, ale musím podotknout, že za mou rychlobruslařskou kariéru se mi stalo víc úrazů než za čtyři roky v hokeji. Třikrát jsem si zlomila klíční kost, takže jsem pak musela na operaci. Nezdá se to, ovšem třeba inliny jsou někdy dost tvrdé. Ale nelituju.“