Lidé mu často nevěří, že téměř nevidí. Chodí na ryby, jezdí v autě a závodí na kole. Při závěrečném závodě Mizuno RunTour se Marek Moflár v sobotu na pražské Ladronce postaví na start společně s tisícovkou zdravých běžců. Rád by zaběhl desetikilometrovou trať pod 40 minut.
„Můj starší brácha říkal mámě, nech ho bejt, ať se praští do hlavy, aspoň bude samostatnej. A máma ho poslechla,“ líčí, jak ho doma vychovávali k soběstačnosti. Jednou byl s bratrem na rybách a vraceli se domů o půlnoci. Jak? Marek jel na kole za bráchou a ten na něj mluvil, aby věděl, kudy má jet. „Vyrůstal jsem mezi kamarády, kteří viděli. Naučili mě všechno. I jezdit na skateboardu, na motorce, řídit auto, hrát fotbal… Všechno mi to trvalo déle, ale naučil jsem se to. Nikdy jsem neřekl sorry, já nemůžu.“
Před pár lety si Marek Moflár zvolil život bez rodiny, když se jeho nejbližší odstěhovali do Anglie za lepším životem. Veškeré úsilí vkládá do sportu. „Bylo to pro mě těžký, být najednou sám – a teď, Máro, běž a něco dělej…Ale bydlím sám, všechno si dělám sám. Bez toho bych byl ztracený.“
Dělal atletiku, reprezentoval v goalballu, vrcholově se věnuje cyklistice. Jediné, co mu nejde, je plavání. „Když přijedu za mámou do Anglie, trénuju i tam, chodím běhat, jezdím na kole.“
Jeho největším cílem bylo nominovat se na cyklistickém tandemu na paralympiádu do Londýna. To se nepovedlo, protože těsně před cílem spadl. „Představte si, že celý rok trénujete, vyhráváte všechny evropské poháry, obětujete tomu všechno…a pak přijde pád a je po všem. Docela mě to zlomilo.“
Jeho běžecký rekord na desetikilometrové trati je 35 minut. Kdyby se mu to povedlo i při RunTour v Praze, což bude jeho závodnická premiéra, útočil by se svým trasérem na umístění v nejlepší desítce celého startovního pole. „Jsem rád, že si to zkusím na závodě, který je určený všem běžcům, začínajícím i zkušeným. Já sice běhám denně, ale jen v rámci tréninku. Před svou závodní premiérou nechci mít přehnané cíle. Pokud zaběhnu trať pod 40 minut, budu spokojený,“ dodává čtyřiadvacetiletý atlet.
„Myslím si, že se má vyzkoušet všechno, že dokud člověk aspoň trochu vidí, že si to má užít. Protože potom už neuvidím nic.“
