Patřil k nejbližším spolupracovníkům Billa Gatese. Sedm let dokonce z ředitelského křesla vedl evropskou filiálku počítačového génia. Teď však už pár roků koučuje vrcholné manažery, umělce, sportovce, ale i rodiče a děti. Originálním způsobem jim pomáhá odemykat lidský potenciál. „Pokud lidé dělají to, k čemu mají talent, mohou být nejen produktivnější, úspěšnější, ale i šťastnější,“ vysvětluje Jan Mühlfeit, globální stratég, kouč, mentor a vizionář. V rozsáhlém rozhovoru mluví i Rogeru Federerovi, Jaromíru Jágrovi, sebevědomí a sebepoznání, talentu (nejen) u dětí, zakázaných otázkách, ideálním kouči či motivaci vs. inspiraci.
Nedávno se vrátil z Ameriky, kde přednášel na Harvardu. Ovšem žádaný je po celém světě. A jeho kniha Pozitivní leader se stala bestsellerem.
Proč?
Jan Mühlfeit bourá zaběhnuté mýty ve výchově a v životě vůbec. Sport nevyjímaje. Aby ne, když byl sám nadějným tenisovým hráčem a nyní spolupracuje s řadou sportovních hvězd. S olympijským vítězem v moderním pětiboji Davidem Svobodou pořádá i společné semináře.
Kdyby za vámi rodiče přišli s otázkou - chceme mít ze syna Jaromíra Jágra a z dcery Ester Ledeckou, jak na to? Co byste jim poradil?
„Nejdřív bych jim řekl, kdy lidi podávají optimální výkon. A v jakékoli činnosti. Může jít o sportovce, chirurga nebo zpěváka.“
Kdy to je?
„Když jsme ve flow. To je stav, ve kterém využíváme maximálně svůj přirozený talent, děláme, co nás baví a jsme tím úplně pohlceni. Když je dítě malé, má sto miliard mozkových buněk, kterým se říká neurony. Ty se propojují synapsemi, což jsou takové spojky. A propojují se tím rychleji, čím více dítě dělá to, na co má přirozený talent. Děti od přírody poznají, na co mají talent. S nějakou hračkou si hrajou tak, že je vůbec neslyšíte. Jinou hračku naopak vezmou, švihnou ji do kouta a začnou zlobit.“
Když jsme tedy ve flow, rychleji se učíme a podáváme top výkony.
„Obecně mají lidi ve flow o 500 procent lepší výkonnost. O 450 procent se rychleji učí. A o 400 procent jsou kreativnější. To jsou data z odborných studií, ne od Mühlfeita.“
Jak je to možné?
„Když děláme něco, co nás baví, a maximálně při tom využíváme náš talent, vypínáme dvě důležité funkce v přední části mozku. První funkcí je čas. Dítě neslyší, nevidí, prostě je tady a teď a dělá, co ho baví. Je jedno, jestli jde o stavebnici lego nebo o sport. Druhou vypnutou funkcí je opička.“
Opička?
„Opička říkám části mozku, která nám sice umožnila přežít, ale také nás neustále upozorňuje na to, kde můžeme selhat. Je to takový náš interní kritik, který skáče z jedné věci na druhou a permanentně varuje před možnými chybami. Ale když jsme ve flow, je opička vypnutá. Lidi si dlouhou dobu mysleli, že na to, aby člověk podával výborný výkon, musí jet mozek na rychlé obrátky. Opak je pravdou. Ve flow se zklidníme, protože vypínáme tyhle dvě funkce. Je tedy jasné, že lidi se do optimálního výkonu nedostanou prostřednictvím slabiny, ale talentu. A každé dítě má talent na něco.“
Jágr, talent a Federer ve flow
Co je pro vás talent?
„Talent je v podstatě náš potenciál, s kterým se narodíme. Je dán geneticky. Ale je to jen potenciál! Aby se z něj stala silná stránka, stojí to úsilí. Jágr se narodil s talentem na hokej, ale musel do toho investovat. Trénink, posilovna, pozorování ostatních hráčů, vizualizace... Až pak se z jeho talentu stala silná stránka. Že máme talent, ještě nic neznamená. Vtip je ale v tom, že když děláme věci, na které máme talent, nejvíc nás to baví. Tím pádem do komputeru v mozku posíláme lepší data. A tím větší šanci má tenhle komputer držet tu opičku pod kontrolou. A tím víc je člověk ve flow. Opakováním se pak z talentu stane silná stránka. To už se jedná o schopnost nebo návyk. Výsledkem je, že jsem schopen danou činnost dělat i pod vysokou zátěží.“
Lidé se tak stávají imunní vůči tlaku.
„Výborný lékař Jan Pirk mi říkal, že když operuje, je u něj takové flow, že mu jdou ruce automaticky. Protože už toho odoperoval tolik, že se z toho vytvořil návyk. Kdyby nebyl ve flow, mohl by pacienta poškodit. Kdyby horolezci, když lezou na osmitisícovky, nebyli v posledních metrech ve flow, jsou mrtví. Musí být totiž stoprocentně soustředění. Proč Federer odvrátil v historii tenisu největší počet mečbolů? Protože on si i ty mečboly užívá. Mečbol je přitom největší zátěž na psychiku. Zkazíte míček a je konec. Jenže on mečboly hraje ve flow.“
Jak to, že to dokáže tak mistrovsky?
„Zase to souvisí s mozkem. První část je logická a přišla až s mluveným slovem. Takže je poměrně pomalá. Druhá je emoční. To je přesně ta opička. Pokud je opička hodně funkční, sportovec se nesoustředí a nemůže být ve flow. Jsou to stavy, kdy třeba lyžař stojí nahoře na startu a najednou si v duchu říká, jestli mu servisáci udělali dobře lyže, jestli ostatní nemají víc natrénováno. Přemýšlíme totiž v příbězích a opička spustí vyloženě ty negativní.“
U Federera to funguje jinak.
„Když má někdo na Federera mečbol, opička musí zkontrolovat, jestli je to nebezpečné, nebo ne. A tak se ptá komputeru, což je třetí část mozku, která je rychlejší než zbylé dvě. Komputer je vlastně podvědomí, ve kterém se ukládá všechno, co odmalička prožijete. Takže Federerova opička se při mečbolu ptá komputeru, co má dělat? Ten odpoví: Takových mečbolů jsi už odvrátil tisíce. Opičku to zklidní, Federer se může vrátit zpátky do flow a mečbol odvrátí. Proč má Federer o 25 procent rychlejší druhé podání než konkurenti a naběhá toho během utkání o jednu třetinu méně než jeho soupeři? Protože dělá opakovaně činnost, k níž má emoční pouto. Tímhle opakováním jakoby omotáváte synapse izolačkou a ty jsou poté pevnější. Člověk je pak schopen dělat úspěšně i činnost pod totálním mentálním tlakem.“
Dítě je jako houba
Co z toho vyplývá pro rodiče nebo trenéry?
„Především to, že je důležité, co dítě vidí a slyší doma nebo na tréninku. Dítě totiž nové poznatky nasává jako houba. Bruce Lipton, jeden z nejlepších genetiků na světě, říká, že dítě je do šestého roku života vlastně v hypnóze. Že si všechno, co se kolem něj děje, nahrává. Padesát procent synapsí se propojí v mozku do tří let. Do sedmi let věku je to 75 procent, pak se propojuje zbytek. A propojuje se to celý život. Takže i když my zjistíme, že máme na něco talent až později, furt se dá mozek přeprogramovat.“
Ale je lepší od mládí učit správné návyky.
„Proto bychom měli nechat dětem vybrat, co je baví. Ať chodí na různé sportovní kroužky a my pozorujme, jaký sport je nejvíc vtáhne. No a v tom je pak podpořme. Není třeba šílet z toho, že syn nebo dcera chodí na pět sportů. Olympijský vítěz David Svoboda začal dělat moderní pětiboj až v sedmnácti. Nutit dítě do něčeho, co nechce dělat, je hloupost. I když si rodič často říká: On na to ten talent přece má.“
Jenže to ještě nic neznamená. Když kluk dá pár gólů za žáky, nebude z něj automaticky nový Jágr.
„Pokud klukovi, aniž by to on sám chtěl, řekneme: Budeš dělat hokej, jednou z tebe bude Jágr, v podstatě ho zničíme. My dospělí často projektujeme do dětí, co se nám samotným nepodařilo. Ale rozhoduje hlava. V tenise, který jsem závodně hrál, dělá sedmdesát procent úspěchu. Půjdete-li se podívat do Wimbledonu na rozehrávku holky z první desítky s holkou z druhé stovky a nebudete vědět, která je která, nepoznáte je od sebe. Techniku úderů budou mít podobnou. Až v zápase poznáte rozdíl. Šampion se nejenom dostane do flow, ale také se v něm udrží. Kdežto ta hráčka z druhé stovky ne. Flow je prostě sňatek úspěchu a štěstí.“
Co když rodič namítne: Dítě přece ještě nemá rozum, aby vědělo, co je pro něj dobře.
„Dítě má sice menší rozum než dospělý, ale moc dobře pozná, co je jeho přirozený talent. Ještě není ve svěrací kazajce různých pravidel. Proto 98 procent malých dětí vykazuje vysokou kreativitu. Když jim je deset, je to třicet procent. A v pětadvaceti, když jdou pracovat, jsou to jen dvě procenta.“
Jak to, že dítě rozpozná, na co má talent?
„Jednoduše. Pokud mu činnost dává energii, má pro ni talent. Pokud mu ji bere, je tomu naopak. Problém je v tom, že se neučíme poznávat sami sebe. Ale to se netýká jen Česka. Učím často v zahraničí, jednou za rok mám přednášku na Harvardu, ale ani ty nejlepší školy neučí, co je uvnitř člověka. My učíme, co je okolo nás. Ale pokud člověk, a začíná to už v dětství, nerozumí sám sobě, nemůže rozumět dobře ani ostatním.“
Sebevědomí je dobrá věc
Co s tím?
„Jde tedy o to co nejdřív umožnit dětem, aby měly dost vysoké sebeporozumění. V Česku se ale často tenhle pojem zneužívá a zaměňuje se s větou - ten má příliš vysoké sebevědomí.“
Omyl?
„Podle mě je to úplná kravina. Co se skrývá pod sebevědomím? Člověk, který si je vědom sám sebe. Tedy jedinec s poměrně vysokou úrovní sebepoznání. A to je něco naprosto jiného než arogance. Tvrzení - má příliš vysoké sebevědomí - je stejné jako říkat: On příliš zná sám sebe. Je to prostě nesmysl. Sebevědomí je dobrá věc.“
Jak to učit?
„Jednou jsem si v Brně udělal kulatý stůl se čtyřletými dětmi. Byly ze školky, která využila moji metodiku. Učitelky sledovaly, co jednotlivé děti nejvíc baví, a pak je to nechaly dělat. Já jsem se potom dětí ptal, co při tom prožívají. Opakovaly: Když tohle dělám, je to skvělé. Druhý poznatek: děti přesně poznaly, v čem jsou ostatní jiní. Viděly, že ostatní děti nemají takový talent na jejich činnost, ale mají talent zase na něco jiného. Takže se můžou navzájem doplňovat a od sebe se učit.“
Učí se nevědomky týmové souhře.
„Když máme semináře pro děti, moje spolupracovnice Katka Novotná jim předloží osm ozubených kol. Sdělí jim, jakým směrem se točí první, a položí jim otázku: Vymyslete různými způsoby, jak se bude točit to poslední? Nyní pozorujete talenty. Kdo je vizuální, kola si roztáčí. Kdo je logický, uvažuje - první se točí doprava, druhé doleva a spočítá si, jestli je to poslední sudé, nebo liché. Ve finále všechny děti odpoví správným způsobem, ale každé na to přišlo jiným stylem. A takhle by mělo jakékoli učení vypadat.“
Jenže tak nevypadá.
„Není to o tom, že učitelé mají ve třídách hodně dětí. Problém českého školství podle mě není povinná maturita z matematiky nebo z cizího jazyka. Problém je systém, který se nezměnil 300 let. Systém se musí změnit. Jde o to navázat na Komenského v 21. století. Že to funguje, vím z praxe. Dělal jsem to 22 let v Microsoftu a kvůli tomu jsem byl dobrý. Devadesát procent úspěchů, které jsem měl, bylo kvůli lidem, a deset procent díky mně.“
Češi nemají rádi úspěšné lidi
Nezdá se vám, že jsme v Česku málo sebevědomí? Ve sportu je nám nejlépe v pozici outsiderů, kteří můžou jen překvapit.
„Je to spojené s příslovími. Máme jich řadu dobrých, ale také řadu, s prominutím, debilních. Jedno z těch druhých je: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. My Češi umíme spoustu věcí, ale nejsme schopní ukázat ostatním, že je umíme. Nejen ve sportu jsme často vychováváni sloganem: Hraj to na jistotu. A pak, když někdo od toho ustřelí, jede hrát hokej do NHL. Zadruhé: Češi nemají rádi úspěšné lidi. Je to dané od Bílé Hory a čtyřicet let totality tomu taky moc nepomohlo. Proč Ester Ledecká dominovala na olympiádě ve dvou disciplínách? Protože vyrůstala v prostředí, které jí nepřipustilo takové myšlenky.“
A většinu času trávila a tráví v cizině.
„Hodně Čechů si obecně démonizuje lidi ze zahraničí. Kdybych si říkal, když jsem šel poprvé k Princi Charlesovi - já jsem kluk z české vesnice a on je Princ Charles - podělal bych se ještě v předsíni. To si nemůžete připustit! Když chce hrát první ligu, a pro každého je první liga něco jiného, musíte přemýšlet tak, že ji budete hrát. Když se to stane, většinu života ji hrajete. Občas můžete spadnout do druhé, ale mentální odolnost a myšlení první ligy vás vrátí zpátky nahoru. Zato když myslíte tak, že patříte do divize, skončíte v okresním přeboru. Jakmile mi sportovci, s nimiž jsem pracoval, říkali: Chceme udržet bronzovou medaili - zbyla na ně ta bramborová.“
Jan Mühlfeit |
|
Věk: 56 (8. ledna 1962 v Jihlavě)  Vzdělání: ČVÚT Praha Manažer, globální stratég, kouč a mentor. Téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let v nejužším vedení. Od roku 2007 zastával pozici prezidenta Microsoft Corporation pro Evropu (Chairman Europe). Je poradcem pro řadu vládních a mezinárodních organizací, jako AIESEC, Světové ekonomické fórum, Evropská komise, či OECD. Na základě nasbíraných globálních zkušeností vytvořil unikátní metodiku, jak najít osobní výjimečnost pro jednotlivce i týmy. Jeho kursy Odemykání lidského a týmového potenciálu jsou žádané po celém světě. S Kateřinou Novotnou je spoluautorem úspěšného semináře Odemykání dětského potenciálu.V oblasti koučování a mentoringu spolupracuje s INSEAD, Cambridge, Gallup, Imperial Colege, McLean Hospital, Harvard Medical School Affiliate. Koučuje vrcholové manažery, olympijské vítěze a umělce z mnoha zemí. |
Máme v povaze spíš to, že se snažíme výsledek ubránit.
„A jsme opět u toho, že my Češi toho umíme hodně, ale neumíme to pořádně prodávat. Jsme skoro třicet let po revoluci a děti se u nás neučí rétoriku. Neumí se prezentovat. V Americe toho někteří lidé umí oproti nám relativně málo, ale zato se umí bezvadně prodat. Skandinávské země toho umějí hodně a umí to i prodávat. Češi by se měli pohnout směrem k nim.“
Nepřijde mi, že by se to dělo.
„U nás je marketing pořád sprosté slovo. Lidé mi hojně píší na Facebook: Vy jste samý marketing. No jo, ale dneska to bez něj nejde. Člověk musí být chytrý a musí být schopen to ostatním ukázat. Protože svět je překomunikovaný. Tohle nám do značné míry chybí. Často se mě lidé ptají, jestli musí mít stejné talenty, jako jsem měl já, aby mohli dělat šéfa velkého podniku. Není to vůbec tak. Je jedno, jestli jste extrovert, introvert, jestli máte lepší analytické schopnosti nebo ty strategické. Záleží jen na tom, jak moc během života zůstanete sám sebou. Be more of you are, tenhle slogan jsem používal v Microsoftu.“
A přesvědčil jste se, že zabírá.
„Umožníte-li lidem, aby byli sami sebou a využívali talentů, s kterými se narodili, dostanete z nich nejlepší výkony.“
Zakázaná otázka
I vyšší kreativitu, na jejíž nedostatek si stěžuje český fotbal nebo hokej?
„Základní otázka kreativity zní: Nejde to udělat jinak? Tu si dává každý člověk, který chce něco vylepšit. Ale tahle otázka je ve škole zakázaná. Když řekne Pepíček paní učitelce: Nešlo by to udělat jinak? Učitelka řekne: Sedni si a tady Mařenka ti poví, jak je to přesně v učebnici. A Pepíček už se potom na nic nezeptá.“
Mnoho trenérů také neuznává diskusi se svěřenci. Ctí heslo: Takhle to bude a ty to dělej.
„To je špatně. Jan Amos Komenský v díle Škola hrou říká: Když dětem jen něco řeknete, zapomenou na to. Když jim to řeknete a ukážete, možná si to zapamatují, protože je to o dvou smyslech. Ale pokud do toho zapojíte všechny smysly, pochopí to a stane se z toho dovednost. Na tomhle principu pracují všechny Montessori školy. Učí prostřednictvím dělání. Reinhold Messner, s kterým jsem spolupracoval, mi na otázku – co je nejlepší cesta na Mount Everest? – odpověděl: Nejlepší cestu má každý horolezec svoji vlastní. Záleží na jeho silných stránkách. Někdo má silnější nohy, jiný ruce. Takže stejná práce se dá dělat různým způsobem a různými talenty. Ve sportu je to stejné.“
V akademii fotbalové Barcelony trenéři pracovali s Lionelem Messim tak, že víc než jeho slabší pravačku ještě víc vylepšovali už tehdy jeho geniální levačku. To se vám asi líbí.
„Jasně, rozvíjeli silnou stránku. Já jsem měl v tenise velmi slušný bekhend a zabijácký forhend. Takže dokud mi v zápase sloužily nohy, obíhal jsem to na forhend. Takhle to je i v životě. Inklinujete k tomu využívat to nejlepší, co ve vás je. Moje dcera měla v Německu učitelku, která byla na děti velmi přísná, ale ty ji bezmezně milovaly. Jednou jsem s ní šel na večeři a ptám se jí: Proč tě děti mají tak rády, když jsi na ně tak přísná? Odpověděla mi: Každé dítě je génius a ty musíš pouze zjistit v čem. Pak odešla do Dubaje a dneska tam má tři velké mezinárodní školy založené na principu pozitivního leadershipu.“
Opět inspirace pro trenéry i rodiče?
„Trenér hokejové reprezentace Josef Jandač na semináři, který jsem vedl, oslovil Josefa Karase, trenéra desetibojařů, s otázkou: Jak to děláte, když má někdo z deseti dvě slabší disciplíny? Karas řekl: Půl roku jsme se u kluků zkoušeli věnovat více slabinám. A víte, co se stalo? Oni se zanedbatelně zlepšili v slabších disciplínách, ale propadli na průměr až podprůměr, v čem byli dobří. Hodilo je to nazpátek.“
Slabiny se ovšem musí také odstraňovat, nebo ne?
„Slabina se musí vždycky nějak pokrýt. Golfista Tiger Woods není silný ve hře z bankrů. Ale protože švih je naopak jeho silnou stránkou, málokdy se dostane do bankru. Samozřejmě se však z bankrů umí dostat. Takže na určitý základ se i v nedostatcích musíme dostat.“
Ať si na to přijdou sami
Jak by se měl obecně chovat trenér, aby neubil talent?
„U trenéra je to podobné jako u rodičů nebo šéfů. Neměl by být jen mentorem, který předává zkušenosti. Správný kouč a rodič se vyptává otevřenými otázkami a pomáhá druhým, aby si k odpovědím došli sami. Mělo by to být ale hlavně o koučování: aby si děti nebo svěřenci přicházeli na různé věci sami. Je to míň informací pro sportovce nebo pro tým, ale daleko víc energeticky náročnější.“
Mohl byste to ukázat na příkladech?
„Použiju dva příklady. Můj táta, který už nežije, mi v roce 1981, kdy jsem měl už přihlášku na FTVS a chtěl jsem být tenisovým trenérem, řekl: Tebe ale baví i počítače. Nechtěl by sis to třeba ještě rozmyslet? Zachoval se jako kouč. Neřekl mi: Udělej to takhle. Já jsem si to opravdu po dvou dnech rozmyslel, dal jsem si přihlášku na ČVUT a skončil jsem až u Billa Gatese. Kdyby mi to nařídil, nikdy bych to neudělal. Ale protože se mě zeptal, změnil jsem rozhodnutí.“
A druhý příklad?
„Je z kolektivních sportů od mého kamaráda, hokejového trenéra Mariana Jelínka. Ten, když hráči dostanou v zápase gól, nechá je ten den být. Druhý den jim při tréninku řekne: Stoupněte si přesně tak, jak jste byli, když jsme inkasovali gól, a odehrajte tu situaci tak, abyste ho nedostali. Když koučuju šéfy velkých firem, dělám to stejně. Oni sami k něčemu dojdou a pak se mě zeptají: Jak bys to udělal ty? Máš velké zkušenosti.“
Jak reagujete?
„Nabídnu jim další možnosti. Všichni dobří kouči koučují podle metody GROW. G znamená, co je cílem sezení. R je reality, tedy realita, která mě obklopuje. O jsou options, možnosti, kterými daného cíle můžete dosáhnout. W je will, vůle. Touhle metodou můžete koučovat člověka správným způsobem, ale nemusí to být správná věc.“
To mi vysvětlete.
„Proto jsem ke GROW doplnil U, jako uniqueness, jedinečnost. V první fázi zkoumám, co člověka baví, jaké jsou jeho talenty, co ho dostává do flow. Zase příklad. Dítě doma řekne: Mě dostává do flow veslování. Rodič namítne: Ne, budeš dělat tenis, ve veslování nejsou žádné peníze. Dítě dá na rodiče s tím, že tomu líp rozumí a chce pro něj to nejlepší. A máme jednotlivce, který sice bude dělat sport, ale nebude ho naplňovat. Tohle je totiž o inspiraci. A inspirace není o penězích, ale o tom, že činnost milujete.“
Motivace vs. inspirace
Motivace nestačí?
„Motivace je o výsledcích, penězích. A to vážně nestačí. Když koučuju byznysmeny, mnohdy jim říkám: Šplháte rychle po vašem kariérním žebříku, ale ten žebřík je pravděpodobně opřen o špatnou zeď. Protože dělají něco, co je nebaví. Proč David Svoboda vyhrál olympiádu? Samozřejmě měl talent na moderní pětiboj, ale také docela dobře rozuměl sám sobě a byl vychováván jako olympijský vítěz. David má bráchu Tomáše, který je mistr světa v biatle (plavání a běh), teď učí v Břežanech na škole. Další Davidův brácha Pavel je šéfem velké IT firmy. Jejich maminka Dáša nám do knížky, kterou jsme psali s Katkou Novotnou, prozradila pilíře výchovy. Říkala: Když jsem s třemi kluky ještě chtěla něco udělat doma, musela jsem jim najít něco, co je bavilo. A zadruhé: Když se klukům něco nepodařilo, já jsem jim říkala: Nedaří se to z toho důvodu, že vás čeká ještě něco lepšího. Mimochodem Bill Gates mi říkal: Když nevíš, jestli máš něco udělat, tak se vrať do přítomného okamžiku a udělej to. Pak dodal: Vždycky můžeš prosit o odpuštění. V životě uspějí jednotlivci a týmy, kteří nepřijmou Ne jako finální odpověď. Každé Ne je začátkem Ano.“
Jenže povídejte tohle některým rodičům.
„Představte si první rodiče. Jejich dítě přijde domů z tenisového utkání a nadšeně křičí: Mami, tati, vyhrál jsem turnaj a mám tenhle diplom! Rodiče: Výborně a diplom připneme magnetkou rovnou na ledničku. Druzí rodiče ve stejné situaci synovi odvětí: Je dobré, že jsi vyhrál turnaj, a hned vyzvídají: Které údery ti šly a které ne? Co bys udělal příště jinak?“
B je podle mě lepší.
„Ano. První rodiče dávají dítěti velmi špatný signál. Co svým chováním vlastně říkají? Jediné, co mě zajímá, je výsledek. Nic jiného. A co se pak stane v hlavě dítěte? Začne se bát chyb a selhání. Často to dochází až k tomu, že dítě přestane soutěžit a i sportovat. Padesát procent dětí, které k nám chodí na semináře a mají talent pro soutěžení, nechtějí soutěžit, protože se bojí prohry, neboť výsledek je o motivaci. Ta je sice důležitá, ale není schopná vytvořit emoční vazbu. Inspirace ano.“
Takže trenéři a rodiče by měli inspirovat?
„Inspirovat lze nějakou vizí. A vize je obraz světa, který ještě neexistuje, ale vy mu uvěříte. Pokud trenérově vizi začnou věřit hráči, dají se udělat zázraky. V dějinách sportu je spousta příkladů, jak byl z dobrých hráčů vytvořen hvězdný tým.“
Hlinka hráče zblbnul svojí vizí
Třeba česká hokejová reprezentace na olympiádě v Naganu.
„Co předvedl Ivan Hlinka, bylo úžasné. Sestavil hráče tak, že jedna a jedna dávalo víc než dvě. A hráče zdravě zblbnul svojí vizí. Proto nakonec vyhráli, i když před turnajem nepočítali, že budou do pátého místa. Vykládal mi to Dominik Hašek.“
Co přesně vám říkal?
„Že od druhého zápasu hráči věřili v to, v co věřil Ivan Hlinka. Že můžou turnaj vyhrát. To je pozitivní leadership, který by měl mít ve své výzbroji ideální trenér. Ten v každém hráči vidí unikát, sází na jeho silné stránky, dovede hráče synergicky sladit k sobě a nejen je motivovat, ale také inspirovat. Tohle všechno Ivan Hlinka uměl. Dal kluky dohromady tak, že jejich silné stránky se vzájemně doplňovaly. Co nešlo jednomu, šlo druhému. A naopak. V pětkách byla synergie a všichni hráči zároveň cítili, že můžou být sami sebou. A základem byla láska k hokeji a k českému národnímu dresu. Hráči byli na toho lva hrdí.“
Emoční pouto dokáže divy?
„Kdykoli jsem něco prezentoval na velkých mezinárodních konferencích, byl jsem hrdý na to, že jsem Čech. Lev má totiž dvě vlastnosti – odvahu a sílu. A to potřebuje i ve sportu. Odvahu na to, abyste se mohli rychle rozhodnout. A sílu na to, abyste rozhodnutí byli schopni dotáhnout. Fascinují mě dokumenty o Emilu Zátopkovi. To je absolutní pecka! Když na ně koukám, vždycky mi tečou slzy. Když nemůžeš, tak přidej – přesně o tom to je. Ve flow jdeme nad naše limity. Když jsem hrál tenis a měl nás nebožtík Jarda Holík na fyzičku, připomínal nám: Když nemůžeš, jsi teprve na 75 procentech výkonu.“
Podpořila flow naganských hrdinů smršť povzbudivých faxů od fanoušků z celé republiky?
„Určitě. Ale tímhle už se ta rozjetá mašina jenom přikrmuje. Říká se tomu momentum. Jeden novinář se mě ptal, co bych označil za největší věc, která se mi podařila. Vylíčil jsem mu příhodu, která se mi stala na semináři v Bratislavě pro děti z dětských domovů. Po skončení jsme tam s Katkou Novotnou dostali pětiminutový potlesk. A to je pro mě velká věc. Šedesát až sedmdesát procent bezdomovců tvoří děti z dětských domovů a jeden z kluků poznamenal: Vy jste tady dneska změnili několik životů. A to je to momentum, to našlápnutí. V takovém flow jsem dlouho nebyl. Uronil jsem i slzičku, i když jsem jinak tvrdší člověk.“
Federer je mistr flow
Kdo je pro vás příkladný lídr v současném vrcholovém sportu?
„Jsem absolutně uchvácený Rogerem Federerem. Je nejstarší světovou jedničkou v dějinách tenisu a je to mistr flow. V patnácti letech se vztekal, ale postupně se z něj stal na kurtu gentleman. To ukazuje, že na tom makal a dokázal mozek předrátovat. Federer je nejpopulárnějším tenistou světa i mezi spoluhráči. Protože jeho talentem je také cit pro vztahy. Takže ostatním tenistům dobře rozumí. Navíc je to sportovec, který se umí vyjadřovat ke globálním problémům.“
Koho byste ještě zmínil?
„Cristiana Ronalda. Kluk z Madeiry, který také ovládá flow. Dále to byl Usain Bolt. O něm vždycky říkám, že jediná pochybnost, kterou měl, když závodil, byla, kdo skončí na druhém místě. Je to opět šampion, který makal na tréninku tak, že až zvracel. O Emilu Zátopkovi už jsem mluvil.“
Má flow vliv i na sportovní dlouhověkost?
„Stoprocentně. V dospělosti se ve flow vylučují do mozku chemikálie, jako jsou dopamin, serotonin, které člověku umožňují, že se cítí šťastný. Ale vylučuje se i endorfin a ten zabraňuje bolesti. Sportovci, kteří jsou schopní hrát většinu zápasů ve flow, necítí bolest. Proto hrál Jágr ještě v šestačtyřiceti NHL, Federer v šestatřiceti porazí daleko mladšího Čiliče v pětiseťáku. Tohle jsou věci, které jsou poměrně známé, ale my se jim moc nevěnujeme. Místo toho stále lpíme na tom - musíš udělat dobře tuhle kličku, musíš se dobře naučit bekhend a forhend - ale to není to nejpodstatnější. Proč Island dokáže na mistrovství Evropy ve fotbale porazit Anglii? Protože mužstvo hrálo srdcem, bylo inspirované a ve flow.“
