Hnilička: Zastavit sport by byla velká chyba. Je potřeba se hýbat! | iSport.cz
Miroslav Horák
24. září 2020 • 04:50

Hnilička: Zastavit sport by byla velká chyba. Je potřeba se hýbat!

Vstoupit do diskuse
5
TOP VIDEA
Fenin prozradil, kolik bral v Teplicích, a pak Německu: Nerozfrcal jsem to!
Vízek: Berbra žalovat nebudu, nejsem jako on. Čistého fotbalu se nejspíš nedožiju
VŠECHNA VIDEA ZDE

Odpovídá na otázky k budoucnosti sportu a jedním okem pošilhává na mobil. Na něj mu vlivné persony píšou a volají. Bez ustání. Poslední dny a konkrétně nástup nového šéfa zdravotnictví zvýraznily strach z vypnutí fotbalu a hokeje. To by znamenalo katastrofu pro řadu klubů. Mocní věří, že Milan Hnilička (47) pomůže kolaps odvrátit. „Je zásadní, aby se nepřestalo hrát a ideálně s diváky,“ tvrdí šéf Národní sportovní agentury.



Na jedné straně s klíčovými lidmi diskutuje tisícovky fanoušků v arénách, na té druhé řeší přísun miliard ze státní kasy. Obojí je zásadní, každé jinak. „Nemůžeme zastavit sport,“ tvrdí Milan Hnilička, bývalý úspěšný hokejový gólman, jenž se vypracoval v jednu z nejvlivnějších postav sportu. „Věřím, že stávající nařízení dovolí našim nejvyšším soutěžím její dohrání…“

Vypínáte si někdy telefon?
„Nevypínám. Jen si na noc ztlumím vyzvánění. Než jdu spát.“

A co o víkendu?
„Jeden den mám na půl pracovní, kdy navštěvuju sportovní soutěže, turnaje, bývá to spojené s předáváním cen. NSA (Národní sportovní agentura) podporuje řadu akcí finančně, některým dáváme záštitu, což dotyčným pomáhá ve vyjednávání s partnery. A jeden víkendový den věnuju rodině. To chci a musím, kluk je v první třídě, začíná s hokejem, fotbalem, tenisem. Bohužel s ním vše absolvovat nestíhám. Vím, že je to špatně. Problém dojíždění na tréninky, který zná spousta rodičů, vzniká z nedostatku stadionů. Pracující rodič nemá šanci v jednu hodinu po obědě vyzvednout dítě a odvézt ho na zimák. Některé školy, na půl sportovní, mají zabezpečený hromadný odvoz, ale toho je málo. Kdybychom měli stadionů jako ve Švédsku, kde žije podobné množství obyvatel, může být trénink v pozdějším odpoledni, rodiče tam vše stíhají. U nás to zatím nejde.“

Po konci hráčské kariéry jste si nepředstavoval, kde všude budete sedět a co vše zařizovat…
„To je pravda. Když jsem skončil s hokejem, šel jsem si zkusit, jaké to je na druhém břehu, na funkcionářském. Spousta sportovců má neochvějný pocit, že přesně ví, jak dělat sport, ale člověk zjistí, že tak snadné to není. Co mi ale došlo, bylo, že jsem workoholik.“

Jak jste si to uvědomil?
„Téměř celou kariéru jsem se těšil, až veškerá dřina skončí, pomine stres a já si pořádně užiju rodinu a některé koníčky, na které nebyl čas. Golf a podobně. Pak zjistíte, že vás to nenaplňuje, pokud vedle toho nemáte jiný cíl, za kterým se ženete. Drajv, nějakou vizi. Věděl jsem, že to potřebuju ke svému životu. Moje rodina to taky rychle pochopila.“

To tak bývá, že si i rodina těžko zvyká, že je bývalý profík najednou pořád doma.
„Tak hrozné to zase nebylo… (směje se) My jsme spolu rádi, ale doma vědí, že jsem nervózní, pokud nemám před sebou nějaký stimul. Na druhou stranu, nedokázal jsem si představit, kolik práce obnáší nastavení sportu a všech souvisejících věcí. Je to nesmírně široká oblast. Pokud to chcete dělat poctivě a nikoho nevynechat, musíte se tomu poddat úplně celý. A do toho všeho přichází aspekt politiky. Je třeba počítat s tím, že ne všechno, co je věcně správně a není o tom pochyb, musí na klíčových místech projít.“

Příklad?
„Třeba při projednávání zákona o státní podpoře sportu v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Někteří senátoři mě i osobně obvinili, nebáli se mě nazvat zprostředkovatelem něčeho, co podle nich nebude fungovat. Nedělal jsem si z toho velkou hlavu, ale politické věci bohužel nejsou zanedbatelným doprovodným jevem. Zarazilo mě i hlasování Kuby Jandy, bývalého skokana na lyžích, sporťáka každým coulem. Na pracovní úrovni jsme spolu projednali spoustu pozměňovacích návrhů, řadu jeho námitek jsme zakomponovali, prodiskutovali jsme to zleva, zprava, ale ve finále stejně nehlasoval pro. To je něco, na co jsem z minulosti nebyl zvyklý. Ale patří to k politice, k jejím hrám, musíte se to naučit. Kubovi to ani nevyčítám.“

Momentálně znovu panují velké obavy o vyhnání diváků ze stadionů. Má se vrcholový sport, především pak fotbal a hokej, bát kroků nového ministra zdravotnictví Romana Prymuly?
„Nevím, zda je strach správným slovem. Jsem ve velmi úzkém kontaktu s profesorem Prymulou a hlavní hygieničkou paní Rážovou, oba jsou pro sportovní prostředí hlavní gestoři, nastavují klíčová opatření. Občas si k tomu napíšu s panem premiérem, jenž se o sport hodně zajímá.“

Takže?
„Covid nás zavlekl do situace, která se dál velmi těžko plánuje. Těžko se nastavují pravidla po celém světě, křivka nákazy se neustále mění, to samé barvy na semaforu po Evropě. NSA například poskytovala klíčová vyjádření pro účast zahraničních sportovců na tenisových turnajích v Praze nebo na závodu RunCzech. Byla to agenda o zhruba pěti stech žádostech během jednoho měsíce. A bylo hrozně fajn, že se tu pořádaly mezinárodní akce, které jinde v cizině nedokázali zorganizovat. My to umíme, z nějakého důvodu jsme skvělí pořadatelé. Jenže jakmile dostanete červenou na evropském semaforu, nikoho zvenčí sem nedostanete. Chci tím říci, že v tomto stavu nastavovat pravidla pro konání našich domácích ligových soutěží je velmi složité.“

Jaký tedy očekáváte vývoj? Zůstanou lidi na stadionech? A bude se vůbec hrát?
„Pokud by se vůbec nehrálo, ekonomické dopady by byly strašně silné a budoucnost některých klubů by to velmi silně postihlo. Z toho obavy částečně mám. Přestože jsme vytvořili manuál fungování, jenž není z nejpřísnějších, ale je dostatečně přísný na to, aby si to kluby nemohly nastavit podle svého. Tak, aby celé týmy nemusely při nákaze jednotlivce do karantény. Jenže nyní přicházejí velké nárůsty nakažených a je otázkou, zda bude ministerstvo zdravotnictví s daným manuálem souhlasit. Možná vznikne ústřední krizový štáb, ten může mít na věc také svůj názor.“

Jak se díváte na Prymulův krok nechat na stadionech venku maximálně 2000 lidí a uvnitř polovinu?
„Ukazuje se to, co jsem sám poznal, a sice že pan profesor Prymula je zastáncem sportování. Přítomnost diváků ministerstvo omezuje dočasně po dobu dvou týdnů, což jsme spolu i komunikovali. Je to v nastalé situaci pozitivní řešení.“

Co v tomto zmůže Národní sportovní agentura? Lobbujete, co to jde, aby zejména fotbal a hokej nepřišel o diváky a hrál dál?
„Ano, o to nám jde. My jsme ti, kdo sbírají z klubů a vůbec sportovního prostředí podněty, jsme komunikátorem, prostředníkem sportu vůči zdravotnictví. Nejde zdaleka jen o kolektivní sporty, ale i různé eventy, postižené dobou. Agentura za ně bojuje na úrovni ministerstva. Byť máme silné slovo, pořád jsme poradním orgánem. Finální rozhodnutí je na ministru zdravotnictví, potažmo na krizovém štábu. To musíme respektovat. Stejně jako to respektují ostatní ministerstva.“

Funguje to tak, že ministra zdravotnictví zajímá váš názor a zeptá se ve stylu: Milane, jak moc by kluby poškodilo, kdybychom jim sebrali diváky anebo rovnou zavřeli jejich ligy?
„Je to opačně. My přicházíme s podnětem ve smyslu, že v agentuře víme, co chystáte za opatření, a pojďme o tom diskutovat. Já nosím podněty a s nimi se snažím vejít do jejich opatření. Oni řeknou: Uvnitř musí lidé nosit roušky. A já na to: A kde všude? Patří tam i fitness centra a další různé druhy posiloven či tělocvičen? A co všechno je sportoviště. Je jím cyklostezka i les? To dávám jako příklad. Oni přesně vědí, co nás trápí, co potřebujeme zachovat z toho důvodu, aby to velké kluby a další oddíly nepoložilo.“

A věříte, že současný stav neustálého nárůstu infikovaných ponechá diváky na stadionech, byť omezeně? A máte v sobě pomyslnou hranici, kdy už sám uznáte, že to není reálné?
„Každý sport je jiný. Hokej má více nakažených než fotbal, což mě utvrzuje v názoru, že hokejisté se koronavirem dříve promoří. Zároveň není vyloučené, že daná opatření promoření nedovolí. Křivka nákazy jde nahoru, ale to může být dané tím, že se začalo chodit do školy, nákupní centra jsou otevřená, žijeme život. A do toho přichází celonárodní diskuze o viru jako takovém, jak je, nebo není nebezpečný.“

Pro vás?
„Jsem toho názoru, že je třeba respektovat názory epidemiologů, na druhou stranu musíme žít normální život. Relativně normální život. Věřím, že stávající nařízení dovolí našim nejvyšším soutěžím jejich dohrání. Jsem v očekávání vzniku a využití vakcíny, která průběh nákazy zpomalí a časem i vyřeší. Optimismem mě naplňuje i názor epidemiologů, kteří sami vědí a tvrdí, že je potřeba, aby se populace věnovala sportu a získávala co největší imunitu. Je potřeba se hýbat, nebýt zavřený. Děti, dospělí. Věřím, že i senioři to zvládnou při vzájemném respektu nás všech. S tím jde ruku v ruce i psychické nastavení nás všech. Známe čísla a víme, jakým způsobem během nouzového stavu stouply počty psychických onemocnění. Tomu všemu musíme věnovat extrémní pozornost. Zastavit sport by byla velká chyba. Nesčetněkrát bylo opakováno, že jedna koruna investovaná státem do sportu ušetří zdravotnictví čtyři koruny.“

Milan Hnilička v rámci tzv. Roadshow objíždí sportovní kluby po celé zemi
Milan Hnilička v rámci tzv. Roadshow objíždí sportovní kluby po celé zemi

Ještě k budoucnosti klubů. Ty hokejové se silně obávají, že zavřou krám v případě, že jim stát zakáže i část diváků. Pak řada z nich odmítne kvůli ekonomice v prázdné aréně hrát.
„Je to problém. Pro kluby i pro fanoušky. Navzájem se potřebují. Z mého pohledu je zásadní, aby se nepřestalo hrát a ideálně s přítomnými diváky. Není to jen o samotné extralize, o dívání se na ni, přestože to všechno milujeme. Je to o tom, že se chlapi potřebují na stadionu pohádat, probrat všechny věci kolem toho, nemluvě o sázení, které přináší další ekonomický efekt.“

Lze i proto čekat jistou shovívavost klíčových lidí na ministerstvu zdravotnictví?
„Já bych to nenazýval shovívavostí, spíš uvědoměním si a porovnáním rizik. Jaké dopady bude mít zamknutí sportu a na druhé straně riziko nákazy na akcích. My tohle rozhodnout nemůžeme.“

Ale je na vás udělat všechno proto, aby to pro konání sportu dopadlo dobře nebo co nejlépe.
„Ano, my zdravotnictví předáme veškeré údaje, podněty, argumenty, na základě kterých by měl sport fungovat dál. To jednoznačně. Naše agentura vznikla na popud sportovních organizací, plně si uvědomuju, jaké zájmy máme hájit.“

Souběžně s koronavirovými potížemi NSA řeší rozdělování státní dotace pro příští rok. Kolik miliard korun český sport dostane?
„V současnosti se bavíme zhruba o dvanácti miliardách korun. Řídíme se dokumentem Koncepce sportu 2020-25, který dává rámec a směřování českého sportu. V roce 2025 bychom se měli pohybovat na jednom procentu státního rozpočtu, což dělá asi 15 miliard korun do sportu.“

Jaký je klíč rozdělení?
„Víceméně je hotov. Jednání na ministerstvu financí jsou nyní velmi detailní, téměř všech se účastní i pan premiér, jehož jednoznačným cílem je, aby sport získal co nejvíc peněz. Nyní se nacházíme v procesu obhajování navrhovaných programů. Jdeme úplně od nejspodnější části pyramidy, kde máme program Kabina a kde i stát projevuje vůli obnovovat a stavět nové sportovní areály. Program Kabina na vylepšení zázemí postihne 5800 obcí do tří tisíc obyvatel, dostane se na 80 procent všech obcí v republice. Když vidíte, v jakém šíleném prostředí se musí připravovat vesnické děti a děti v malých obcích… Do regionů se vydávám často a ten stav sportovišť je mnohdy tristní. Jsem rád, že tímto programem napravíme nezájem jiných z minulosti. Chceme, aby sportoviště odpovídala současným nárokům. Průměrné stáří sportovišť je padesát let. To se naštěstí změní.“

Vejde se český sport suše do 12 miliard? Anebo potřebuje mnohem víc?
„Utratili bychom i více, ale celé to je o postupném nárůstu. Výrazná skoková změna v systému není nikdy ideální, třebaže český sport je hluboce podfinancován. Částečně jde i o kapacitu tohoto úřadu. Veškeré žádosti potřebujeme administrovat co nejdříve, aby dotace klubům nepřicházely až koncem daného roku. Zároveň si musí obce dobře připravit své projekty. Na mnoha místech je vhodným řešením, aby se dvě obce domluvily, a pokud to jejich vzdálenost dovolí, postavily sportovní halu pro obě a vejdou se do ní všichni sportovci.“

Z jakých důvodů je klíčové, aby z Národní sportovní agentury vzniklo Ministerstvo sportu?
„Zatím to není na pořadu dne. Pro sport jako takový je systémově správně délka funkčního období předsedy NSA. Je nastavená na šest let, což bylo požadavkem parlamentního, tak i senátního podvýboru pro sport. V minulosti na MŠMT byl ministr měněn velmi často, s nástupem každého nového ministra a jeho náměstků se měnil i pohled na sportovní problematiku. Sportovní organizace vlály za nově nastavenou metodikou, která se střídala. A to nebylo dobré. Je důležité, že máme ústřední správní orgán. Mít ministra ve vládě by díky jeho vlivu bylo určitě fajn, negativnější stránkou je délka jeho životnosti. Ta bývá hodně s otazníkem. Z toho důvodu nevím, zda bychom si tím úplně pomohli, zda by z toho sport měl větší prospěch, než má nyní.“

V poradním orgánu NSA figurují kapacity Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd, Radek Štěpánek či Barbora Špotáková. Chápu nedávnou velkolepou prezentaci, ale jak se ikony skutečně zapojí?
„Zapojují se, to se nebojte. A je to s nimi úplně jiná diskuze než s klasickými sportovními funkcionáři, zástupci svazů, kteří jsou také v poradním orgánu. Chtěl jsem mít k sobě sportovce, kteří dobře vědí, jak to funguje ve světě, kde nabrali obrovské zkušenosti. Jsou to hodně zajímavé a důležité postřehy i z hlediska toho, jaké zázemí je potřeba vytvořit, aby se naši mladí sportovci co nejlépe rozvíjeli a byli úspěšní. Zajímá mě jejich názor na úroveň akademií, resortů jako Dukla či Olymp. Záležitosti kolem přímého nastavení podmínek už pak více řeším se zástupci svazů.“

Jakými informacemi či inspirací vám pomáhá například Pavel Nedvěd?
„Zrovna Pavel mi nastínil fungující metodiku akademií v Juventusu a u jeho nejbližších konkurentů. Účinnou metodou je například poskytování vyškolených trenérů do menších klubů v jejich regionu, kde se pracuje podle not velkých klubů. Je toho samozřejmě víc. Se zástupci našeho fotbalu hodně řešíme, zda mít krajské akademie nebo je umístit do konkrétního města, jak to má hokej. Pavel rovněž disponuje perfektními informacemi o fungování UEFA, musím říct, že ta má vše zorganizované neskutečně. Inspirovat se můžeme například problematikou trenérských licencí nebo i tím, jak funguje UEFA v době koronaviru vůči svým členům. Když se bavíme dohromady s Jardou, Pavlem nebo Radkem, shodujeme se na tom, že bychom chtěli do jisté míry vrátit to, co fungovalo za nás, kdy veškeré postupy sportovního růstu měly návaznost. Tréninková střediska mládeže byla fungujícím modelem, který od nás okoukala spousta cizích zemí, a my se k nim v podobě akademií postupně vracíme.“

Pořád se ale bavíme spíš o špičce ledovce. Velké téma je tělocvik na základních školách, až na výjimky s velmi tristní úrovní, k níž vydatně pomáhají i rodiče a jejich omluvenky pro potomky. Mluví se o přidání jedné hodiny týdně, ale to asi nebude ta spása, že?
„Pokud jde o první stupeň, velice tam záleží na přístupu rodičů a jejich spolupráce se školou. Když vytváříte náborové programy, musíte cílit především na rodiče. Aby si uvědomili, jak je pro jejich děti sport důležitý. Malé děti se chtějí hýbat, cvičit, je to pro ně radost. Na druhou stranu, mají spoustu jiných lákadel. Proto pro ně hodina tělocviku musí být hlavně zábavná. Samozřejmě, do určitého věku. My je ovšem nepotřebujeme specializovat, natož známkovat, leda za snahu. Klíčové je, aby školy zařazovaly pohyb i v rámci družiny, tam se snažíme dostat. Stejně tak stojíme o to pomáhat s náplní hodin tělocviku skrz trenéry. Máme hromadu materiálů, které učitelům napoví, jak s žáky pracovat, aby je tělocvik bavil a nesabotovali to. Jsme pro, aby se trenér dostal i do hodiny a ukázal vše potřebné. Je to v mých očích lepší řešení než přidávat další stejnou hodinu tělocviku navíc.“

Tu je kolikrát do rozvrhu těžké vměstnat, už takhle děti tráví ve školách dost času.
„Navíc bývají i problémy s kapacitou tělocvičen. Za mě je ideálním řešením pomoci školám s náplní výuky tělocviku, sportovní svazy k tomu mají dostatek kvalitního personálu. Spolupráce s ministerstvem školství je naprosto stěžejní. Potřebujeme, aby děti měly kvalitní obecnou přípravu, vybudovaly si ke sportu vztah, protože pak směřují do našich oddílů.“

Dovedu si představit občasnou přednášku kvalitních trenérů v rámci hodin tělocviku na základních školách. I co se týká správné životosprávy v rámci sportu a podobně.
„U malých dětí ne, tam je potřeba mluvit k rodičům.“

Ale jak se k nim dostanete?
„Osvětou. O té je to jednoznačně. O předání informací skrze kluby a učitele rodičům. Ti musí svoje děti formovat. Na druhém stupni už je kolikrát pozdě, děti jsou nastavené a předělat je bývá těžké. Mnoha rodičům pak vadí, že se jejich dítě zpotí nebo je tam potenciál menšího zranění a tělocvik odmítají. Neuvědomují si, jakou budoucnost dítěti připravují. Mnohdy takovou, že jim v pětadvaceti začne brát prášky na obezitu a další nemoci. Přitom při správné osvětě by se tomu dalo zabránit. Nehledě na to, že sport formuje člověka, díky němu jsou soutěživí i ve své práci, která jinak nemá se sportem nic společného. Naučí vás respektovat druhé. Což mě osobně pomáhá i ve sněmovně. Nemít za sebou dlouhodobou sportovní průpravu, kolikrát bych se v parlamentu asi zachoval jinak.“ (usmívá se)

Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »

Vstoupit do diskuse
5
Články odjinud


Články odjinud