25. dubna 2021 • 12:50

Atentát na děti! Velká sonda, jak a proč stát likviduje malé sportovce

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Zima dohnal(a) Slavii, Trpišovského díl viny. Sparta má víc herní nadstavby
Verdikt odvolací komise: Rada stihne začátek příští sezony
VŠECHNA VIDEA ZDE

Pět písmen, která hýbou světem. Covid. Vir sčítající oběti a napadající i duši. Od začátku mnozí odborníci zdůrazňovali, že hlavní protizbraní je silná imunita, vystavěná na pohybu, zdravém životním stylu, pobytu v přírodě a na čerstvém vzduchu. Jak se k tomu postavil stát? Děti na rok zavřel doma. Vzal jim sport, vyžití, zábavu, a vlastně i školu. Tato sonda, plná pohledů odborníků, obsáhle popisuje, jak poslední rok vypadal. V týdnu už jste si na iSportu mohli přečíst, jak to komentují samotní trenéři i děti. Smutné děti.



Byl to symbolický moment. Středa, 7. dubna 2021. Den, kdy se měli zástupci českého sportu setkat s ministrem zdravotnictví a už KONEČNĚ ho přesvědčit, že současný stav je neudržitelný.

V rukávu spousta argumentů a vlastních návrhů, na kterých se podíleli experti z dlouhé řady oborů. Byla to piplačka, protože museli zohledňovat pravidla Protiepidemického systému (PES), který měnil podobu častěji než chameleon. Podklady zaktualizovali i o verzi číslo 20 (nebo 25?) a už se chystali zabušit na ministerská vrata.

Výsledek?

Šéf resortu přesně v ten den skončil. Ocitl se v soukolí mocenských hrátek a musel se poroučet. Už jako třetí za posledních šest a půl měsíce. Sorry jako, děti a mladí sportovci. Máte smůlu, schůzka padá. A vláda dál pokračuje v naprosto nepřehledném a nesrozumitelném přístupu k amatérskému a dětskému sportu.

Co následovalo okolo následujícího víkendu, máte nejspíš ještě v paměti. Český olympijský výbor (ČOV): „Na základě právních analýz se amatérský sport konečně otevírá!“ Národní sportovní agentura: „Komunikujeme s ministerstvem zdravotnictví a máme informace, že zřejmě dojde ke změnám, bohužel v neprospěch sportu.“

Pátek poledne a nový ministr zdravotnictví Petr Arenberger: „Dvacet lidí si může klidně zahrát fotbal, i když budou trošku ošizení o brankáře,“ zažertoval na podobné úrovni jako jeho podzimní předchůdce Roman Prymula, který u listopadového návratu žáků prvních stupňů do základních škol viděl jedinou překážku: výbuch jaderné elektrárny.

Odvolávám, co jsem odvolal

Uvnitř? Pořád nic. Tělocvičny, fitness centra i bazény jsou nadále pod zámkem. Arenberger navíc ruší protiepidemický systém. Zapomeňte, PES chcípnul.

Ale ještě je tu minulý pátek večer a vládní folklór. Odvolávám, co jsem odvolal: Venku jenom ve dvou! Tedy, pokud to vláda v pondělí schválí. Prosím?!

A jaký je současný stav? Kotrmelce pokračovaly dál. Nový šéf zdravotnictví šermoval s rozestupy, navenek to působilo, že údaje nazdařbůh tahá z klobouku... Mělo by to být tak, že na jednom venkovním hřišti bude od pondělí možné vytyčit více sportovišť s dvanáctičlennými skupinami. Haly? Žádná změna, pořád zavřeno.

V zemi, která ze všech států Evropské unie pustila během pandemie děti do školy na nejmenší počet dní a organizovaný sport jim zatrhnula úplně, roste chaos i napětí. A taky odpor a odboj.

Rodiče, trenéři i šéfové klubů už jsou zoufalí a vyčerpaní. Dětský a mládežnický sport trčí od loňské poloviny března ve zvláštním vakuu. Chvíli se něco smělo, pak zase ne, nejdřív ve dvou, navíc v rouškách, následně s testy, teď zase nic. A nikdo pořádně neví, co bude dál.

Jak je to jinde v Evropě

V drtivé většině zemí se dětský amatérský sport dal při dodržování základních pravidel provozovat. Když už se zastavil, tak nikdy na tak dlouho jako v Česku. Děti navíc nikde nebyly tolik dní mimo školu. „V Evropě je sportování mládeže a dětí prioritní oblastí. Nepřistupují k němu jako k volnočasové a zbytné aktivitě, jako bohužel u nás. Je ostudou, že Česká republika, stát se sportovní historií, úspěšnými a světovými uznávanými osobnostmi sportu, takovým způsobem přistupuje ke sportu,“ reaguje Miroslav Jansta, šéf ČUS.

Pouze Slovensko je na tom podobně jako Česko. Třeba ve Francii jsou vnitřní sporty zakázané, ale plavci mohli do bazénu. Podobné je to i v zámoří, děti v Americe nepřišly o plavecké závody. Rodiče jim mohli fandit on-line. V severských zemích se mohl hrát neustále tenis. „Jsme jediná země, která ještě sport neotevřela,“ stěžuje si Milan Hnilička, předseda NSA.

Velkou snahu přiblížit se k normalitě vyvíjí především iniciativa Restart amatérského sportu, která v bodech popsala, jak se bezpečně vrátit k pohybovým aktivitám. Materiál připravili zástupci šesti sportovních svazů a podpořily ho všechny zastřešující sportovní organizace. Včetně ČOV a České unie sportu.

„Snad žádná jiná civilizovaná země nepostupovala způsobem, že na tak dlouho plošně zakázala aktivitu, která při správné kontrole není riziková, a naopak pomáhá pandemii zvládat. Trénink mládeže je pro zdraví národa zásadní činnost, která v naprosté většině normálních zemí funguje i v době, kdy platí tvrdá opatření,“ stojí v prohlášení, které podepsali Zdeněk Haník (volejbal), Michal Ježdík (basketbal), Slavomír Lener (hokej), Antonín Plachý (fotbal), Filip Šuman (florbal) a Gabriel Waage (softball).

Česká realita je vůči sportu v porovnání se světem skandálně nepřejícná. Stát začal testovat děti ve školách, tak proč si děti s negativním výsledkem nemohou v ten samý den jít kolektivně zasportovat? Proč tak dlouho trvalo, než vznikl alespoň nějaký kompromis? Jak se mají děti naučit plavat, když jsou zavřené bazény? Doženou to později? Podobných otázek přetrvává víc.

„My jsme dětem během posledních dvanácti měsíců jasně vzkázali, že už nemusejí vstát z postele. Že stačí, když budou ležet v pyžamu s počítačem na klíně a občas do obrazovky něco řeknou. To je doslova zločin na dětech,“ říká profesor Jan Pirk, světoznámý kardiochirurg a vášnivý sportovec, jenž i díky pravidelnému pohybu dokáže v 73 letech provádět desetihodinové operace srdce.

Sám covid prodělal. A když na tohle téma promluví, naježí se. Už kvůli vnoučatům. „Pokud jde o děti, tak na nich jsme se v posledním roce podepsali strašlivě. Je paradoxem, že každý živočišný druh jako první chrání svá mláďata. I s nasazením vlastního života. A naše mláďata to teď odskákala, když to řeknu slušně, nejvíc,“ dodává respektovaný lékař.

Sport zoceluje i ducha

Ponořme se na chvíli do světa amatérského dětského sportu. Do míst, z nichž mají růst noví reprezentanti, ale hlavně odolní a zdraví jedinci, lépe vyzbrojení do života. Sport zoceluje tělo i ducha. Věta, která při boji s virem z vládních míst nezazněla. A to ani od ministra školství, mládeže a tělovýchovy, protože mluví jenom o školství.

Sport učí děti zvládat stresové situace. Včas zjistí, že k životu patří i porážky, dokážou se přes těžkosti lépe přenést. Uvědomí si, že nedostanou nic zadarmo. Týmové zápolení přináší jistotu, že stojí za to si pomáhat. Posiluje se pocit zodpovědnosti. Sport dává do života neocenitelnou výbavu.

Zeptejte se lékařů, jimž se plní ordinace obézními dětmi. Nebo psychologů, kteří narážejí na teenagery v depresích, že se jim zbortil veškerý řád. Dětští terapeuti mají plný diář. Nechejte si vyprávět příběhy od učitelů a učitelek nejen na základních školách, jak z žáků skrz monitory cítí apatii a zmar.

Sport není jenom o výkonech, ale především o společných prožitcích, pozitivních emocích. O partě, kterou nenahradí žádný počítač. O tom získat k pohybu lásku a dál ji rozvíjet. Sociální kontakt chybí.

I lidé od sportu chápali a chápou, že strašák COVID-19 se nesmí podceňovat a je to vážný problém. Nějaká omezení musí být, respektovali je. Ovšem ve všeobecné hysterii se nebralo v potaz, že právě pohyb a zdravý životní styl je obranou, kterou si každý může zajistit sám.

„Covid není jen otázkou tělesného, ale i duševního zdraví,“ upozorňoval respektovaný profesor a fyzioterapeut Pavel Kolář.

„Chování státu vůči onemocnění by nemělo být pouze odpovědností epidemiologů. Na covid zemře určitý počet lidí, ale je potřeba zvážit i jiná onemocnění. Na nádorová zemře ročně 28 tisíc lidí, na kardiovaskulární 48 tisíc. Roste nám generace, která nebude mít z hlediska pohybových návyků prevenci. Dá se předpokládat, že se v budoucnu bude navyšovat počet zemřelých z pohledu kardiovaskulárních nebo  metabolických příčin. To bude nutné připočítat ke covidu. Je to takové trade off, něco za něco. Nemůžeme vyhrát 100:0.“ Výstižná slova od světoznámé kapacity. Ono je totiž potřeba žít i po covidu!

Obezita jako strašák

Postupně bylo stále zřetelnější, že koronavirus si rád hledá oběti u obézních lidí. Obezita, a z ní vyplývající další problémy, hraje velmi důležitou roli. Lékaři současně mluví o tom, že děti jenom během jarní vlny přibraly v průměru dva kilogramy. Ty, které váhu předtím držely zuby nehty pod kontrolou jenom díky tréninkům, na které je vyháněli rodiče, si mohly připsat i čtyři kila navíc.

V únoru vyšla v Reflexu reportáž s všeříkajícím názvem: Pandemie metráčků. Popisuje osudy těch, kteří se z těžké, leckdy až morbidní obezity léčí v Olivově dětské léčebně v Říčanech u Prahy. Svoje zkušenosti se nebojí popsat i jedenáctiletá Kristýna, která váží 190 kilogramů. Ročně se pětitýdenního léčebného programu hrazeného pojišťovnou účastní okolo 750 dětí.

Kdo ví, kolik jich bude za pár let, až se naplno projeví následky současného boje s covidem. Přitom právě pohyb je ochranný faktor. Ale u nás se vrchnost, která dává dohromady opatření, tváří, že to jsou jen bludy. Jasný a zřetelný apel chyběl. Nebo jste snad slyšeli, že by premiér nebo kterýkoli ministr motivoval lidi ke sportování? Veřejně vysvětlil sportovcům - profíkům i amatérům - po prodělaném covidu, jak se chovat po vyléčení v dalších dnech, týdnech, měsících?

Ne. Jen se šermovalo zákazy, restrikcemi, skrz média dunělo: Zůstaňte doma!

Národní sportovní agentura se snažila pohnout s profesionálním sportem. Ale dál nic. Ten mládežnický nerozpohybovala. Její šéf Milan Hnilička se nejvíc proslavil tím, že sám při teplické papalášské oslavě porušoval pravidla.

Zažíváme rok plný paradoxů. Zatímco zimní hory byly plné lidí, toužících vyrazit na čerstvý vzduch, vleky jezdit nesměly. Sjezdovky obsypaly desítky děti na pekáčích a bobech, mačkaly se na sebe, rodiče postávali u stánků, dávali si čaj na zahřátí, rozestupy leckde dostávaly na frak. Roušky nikde.

Ale že by se jedna vybraná sjezdovka mohla otevřít speciálně pro organizovaný trénink dětí? Ty by na vleku jezdily s rouškami, nepotkávaly by se, jejich počet by byl striktně omezený a nikdo jiný by tam nesměl? Tak, jak to fungovalo v okolních zemích?

Ne! To nepřichází v úvahu! Ať si jinde dělají, co chtějí. U nás to prostě nejde. A basta.

Některá dětská hřiště uvnitř sídlišť byla pod zámkem, jiná otevřená. Na ně si chodili kluci zahrát fotbálek nebo basketbal, aby ze sebe vyplavili energii a nebyli doma na přizabití, ale trenér u toho být nesměl. Stávalo se a stává, že skrytý aktivní spoluobčan zalarmoval městskou policii a pobyt na čerstvém vzduchu skončil. Zpátky domů k počítačům!

Selský rozum byl v autu. „Epidemie se ale nedá řídit selským rozumem, ten nám vítězství nad epidemiologickou situací nepřinese,“ reagoval ministr zdravotnictví Jan Blatný v jednom ze svých posledních prohlášení. Pak dodal, že sport bude milerád podporovat, ale až to situace dovolí. Víc mu premiér s prezidentem nedovolili, protože byl proti neschválené ruské vakcíně.

Strach a výčitky

Když už jsme u těch dvou. Andrej Babiš občas vyslal PR štěk, že je pro něj sport dětí pochopitelně největší priorita. A Miloš Zeman rozšafně prohlásil, že každé správné dítě je rádo, když nemusí chodit do školy - jako on, když byl chlapeček. Dětem vlastně vzkázal, že být peciválem je sexy. Tak mrkněte, pane prezidente, co si myslí ohledně školy třeba talentovaná krasobruslařka Viktorie Hüblová. Ve Sport Magazínu to bylo na dvoustraně 32 a 33 vlevo dole, to je vaše parketa... Jinak si to můžete přečíst i tady:

Nehrálo se na branky a koše, ale na city. Lidé žili v okovech strachu. Kdo se šel protáhnout ven, a třeba i dodržoval všechna opatření, často mu zkoumavé oči kolemjdoucích v respirátorech nahlodaly svědomí. Že to není správné... Že svým jednáním ohrožuje životy a jde proti všem zdravotníkům, kteří na hraně vyčerpání bojují se zákeřným virem… Přitom se šel jen proběhnout. Nikoho neohrožoval. Byl sám. Přesto neměl pocit, že pro své zdraví dělá to nejlepší.

On-line výuka přilepila děti k monitorům. Obrátil se jim zavedený režim. Když chodily do školy, už to, že do ní musely dojít, pro ně byl pohyb. Nebo běh na tramvaj. Řádění o přestávkách. Nemluvě o tělocviku, kroužcích, sportovních trénincích a sdílených zážitcích.

Školy on-line výuku tělesné výchovy většinou nepraktikují. Výjimkou jsou sportovní třídy. Jinak učitelé občas zadají dětem nějakou aktivitu, obvykle na bázi dobrovolnosti, nebo si s nimi na úvod hodiny pár desítek vteřin zahopsaji, protáhnou se. Ale hlavní náplní zůstává sezení u počítače.

„Z pohledu pohybového systému je to složitější v tom, že děti fixují očima relativně malý prostor, jen monitor. Navíc pořád ze stejné vzdálenosti. Do toho pracují s klávesnicí a myší, což je práce, která obvykle přichází až v mnohem pozdějším věku,“ upozorňuje fyzioterapeut Vladimír Brejcha, jenž má zkušenosti i z profesionálního sportu. Rozhovor s ním najdete tady:

Už na jaře zaznívaly názory odborníků, kteří upozorňovali, že současný stav je neudržitelný. Že není možné brát si děti neustále za rukojmí. Lékařská komise ČOV bila na poplach, stejně jako další kapacity. Ale je to marný, je to marný, je to marný... Leckdo může namítnout: Proč se z toho dělá takové haló, když jde jenom o rok? Copak to nepůjde rychle dohnat? No... Nepůjde.

Problém je daleko hlubší. Jak už bylo řečeno, pohyb v dětství hlavně probouzí lásku ke sportu. Co z dlouhodobého horizontu způsobuje absence aktivity? Nechme promluvit odborníka. Martin Matoulek je obezitolog, endokrinolog, tělovýchovný lékař a také člen lékařské komise ČOV. Jeho pohled má váhu.

Nároky na rodiče

„Nedostatek pohybu kromě metabolických změn ovlivňuje například také koordinaci pohybu. V dětském věku se koordinaci učíme, fixujeme pohybové vzorce. Dospělí, kteří byli v dětství od sportu osvobozeni, častěji padají, jsou zranění. Nedostatek pohybu se projeví po deseti, dvaceti letech. A tím, že si nebudou moct vzpomenout na příjemné prožitky, které v dětství nebo v adolescenci strávili s pohybem, těžko je budete přesvědčovat o tom, že pohyb je příjemný. To je jen tomu, kdo ho poznal v dětství, v mládí. Kdo ho neměl rád, toho už neprobudíme. Bojím se, že celé ročníky téhle generace, navyklé na počítače, budou mít horší prognózu, než jsme měli my.“

Nikdo netvrdí, že organizovaný sport je spásou a jedině on zajistí dětem pohyb. Tím hlavním, kdo je za svoje ratolesti zodpovědný, jsou rodiče. To bylo před covidem, bude i po něm. Právě máma s tátou jsou ti, kteří v dětech ještě předtím, než k nim promluví první trenéři, musí vypěstovat kladný vztah k pohybu. Klíčový je osobní příklad.

Zvlášť teď. Pokud děti doma viděly, že je sport běžnou součástí života, přijde jim samozřejmé popadnout mičudu a vyběhnout ven, nebo si jít zaposilovat na workoutové hřiště, sednout na kolo. Pokud je táta sportovec od televize, po práci posedává u piva a mastí karty, je to horší. Právě v těchto krizových momentech se ukáže nezastupitelná role rodiny.

„Jestli nám covid něco ukázal, pak to, že rodiče musejí nést osobní zodpovědnost za sportování dětí,“ upozorňuje Jiří Dostal, vedoucí Centra sportovní medicíny. A přidává i apel: „Byli jsme zvyklí, že třikrát týdně odvezeme děti třeba na atletiku, kde se o ně postarají, a my jako rodiče to nemusíme řešit. Zaprvé: teď žádný sport není a je to jen na nás, jestli s nimi půjdeme ven, nebo je pošleme s kamarády sportovat za barák tak, jak to dělaly předešlé generace. Zadruhé: až zase kroužky začnou fungovat, měli bychom si uvědomit, že opravdu nestačí odvoz na pár organizovaných tréninků, ale že bude na nás, na rodičích, jaký vztah ke sportu dětem vytvoříme. Mamataxi je jedna z nejhorších možností, jak jim nastavit pocit normálnosti, že se hýbou jen na tréninku.“

Zdivočelý sport

Pravdivá slova. Ovšem je třeba si uvědomit i to, v jaké pozici se v posledním roce ocitli rodiče. Mnozí suplují učitele, s dětmi tráví desítky minut učením, v paměti šmátrají po dávno zapomenutých vzorečcích a slovních druzích, řeší špatná připojení, kvapně dokupují techniku. Do toho většina z nich pracuje z domova, home office mixují s vařením i poslechem kulometu hlášek, které zlidověly.

Jé, mně spadla wifi!

Mami, mně nefunguje mikrofon! Tati, rychle, prosím, dones mi nabíječku, ale nevím, kde je!

Psychika dostává na frak. Mnozí rodiče řeší i existenční potíže, do nichž je dohnaly nekonečné restrikce. A do toho se ještě starat o dětské aktivity?

Když už se tedy kluci i holky odlepí od počítače, vydají se ven sami. Bravo! Ovšem má to i druhou stránku. To je právě to, co z epidemiologického hlediska není nejšťastnější. Proto iniciativa Restart amatérského sportu přichází s návrhy, jak díky pravidelnému testování zajistit bezpečné sportování.

Zapáskované hřiště Milana Studničku tak naštvalo, že ji strhnul. A pak se zasadil za jeho otevření...
Zapáskované hřiště Milana Studničku tak naštvalo, že ji strhnul. A pak se zasadil za jeho otevření...

„Musíme řešit zdivočelé aktivity skupin sportovců. Že je sport zakázaný, neznamená, že se nesportuje. Je to ale neřízený sport. Zapojení trenérů by celou věc usnadnilo,“ míní Jiří Welsch, někdejší hráč NBA a nyní předseda komise vrcholového basketbalu chlapců v české federaci.

Doteď jsme řešili to zásadní – že pohyb by měl být neodmyslitelnou součástí života. Zaměřme se i na vrcholový sport, v němž už jde o výkony. Poslední rok přinesl v tomto ohledu další negativa.

Švindlování a nerovné podmínky

Ne každý měl rovné podmínky. Záleželo na odvaze trenérů i šéfů jednotlivých klubů, jak nesmyslná omezení obejít a sportovat dál. Bylo veřejným tajemstvím, že někdo potajmu chodil do tělocvičny, když se znal se správcem. Hrály se „nelegální“ hokejové zápasy, tenisté se ukrývali do haly a trenéři si mezi sebou předávali informace, koho už policie vyhmátla, koho ne a kde se dá ještě hrát. Záleželo na lidové tvořivosti a odvaze.

Vzniklo nebezpečné podhoubí, které v dětech mohlo vyvolat dojem, že podvádět je správné. Každopádně se ještě víc rozevřou nůžky mezi jednotlivými mladými sportovci.

„To se stoprocentně stane, protože – jako v celé společnosti – se někde nařízení dodržovala více a někde méně. Je nutné, aby sportovní svazy a organizace, které jsou za to zodpovědné, netlačily na rychlé znovuotevření soutěží v mládežnických kategoriích, ale aby nechaly dětem nějaký čas na to, aby se připravovaly ve standardních podmínkách. Jinak se stane, že ti, kteří švindlovali, budou mít výhodu. To musí řešit každý svaz sám se zřetelem na specifiku svého sportu,“ upozorňuje Martin Doktor, dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice a dnes sportovní ředitel ČOV.

Ještě víc než v minulých letech rozhodovaly peníze a kontakty. V nejrůznějších sportech se dalo vyrazit do ciziny, ovšem rodinné rozpočty trpěly. Mohla si to dovolit jen hrstka vyvolených.

Pokud se někdo z mladých sportovců dostal ve svém oboru do špičky (třeba do reprezentace), rodiče se, logicky, snažili, aby jakýkoliv trénink potomkům zajistili. Protože obětovat celý rok, by byla katastrofa. Ne každý ale měl podobné možnosti, a tak leckteří talenti výkonnostně ztratí tolik, že už ty movitější možná ani nedoženou.

Motivace tedy může přijít vniveč. Hrozí, že skončí. Protože co mj. drží děti u sportu? Že jsou úspěšné, vidí, že to má smysl. Jakmile ho ztratí, praští s tím. A to je další neznámá. Kolik dětí covid od sportu odtáhne?

Mezinárodní srovnání

„Máme ze sportovních klubů velice špatné zprávy,“ říká Filip Šuman, předseda Českého florbalu. „Některé mluví s obavami o tom, že více než polovina dětí může s organizovaným sportem skončit. Asi si všichni dokážeme představit, jak drastický dopad by to mělo nejen na sport, ale také na zdraví celé společnosti. Pokud budeme otálet, také už nemusí být pro koho český mládežnický sport otevřít.“

Kluby se z marastu snažily dostat i fintou, že s dětmi podepisovaly profesionální smlouvy. Obzvlášť v posledních týdnech. Tím svoje tréninky zlegalizovali a dostali zelenou.

Ovšem ne každý rodič byl pro, aby se desetileté dítě stalo profíkem.

A jsme zase u toho: někdo sportoval, někdo ne.

Další podstatná věc. Většina okolních zemí organizovaný sport dětí umožňovala. Tamější vlády stanovily jasné podmínky, za jakých se trénovat mohlo. A co víc, leckde se mohlo i závodit. Takže se nabízí logické vyústění: čeští sportovci budou ve srovnání s mezinárodní konkurencí zaostávat.

V hokejovém prostředí se potichu mluví o tom, že při improvizovaných turnajích, které se odehrávaly v utajení, dětské kategorie prohrávaly s Poláky. Protože severní sousedi byli ke sportování dětí mnohem přívětivější. Téměř celou zimu na sjezdovkách mohly organizovaně trénovat oddíly, stejně jako pořádat závody. Nemluvě o alpských střediscích.

Z toho vyplývá, že v dlouhodobějším výhledu budou mít Češi problémy na vrcholných akcích typu olympiády. Rok je přece hrozně dlouhá doba. Nebo ne?

„To se uvidí. Záleží na tom, jak dlouho ještě bude trvat tento stav, kdy děti plnohodnotně nesportují,“ reaguje Doktor, sportovní šéf ČOV.

Sportovní prostředí netrpělivě čeká. Přetrvávají rozpaky, zloba, zoufalství a moře pochybností. Covid a vládní přístup ničí celou generaci. Snad se děti a mladí sportovci z tohoto zločinu, který na ně stát páchá, oklepou.

Držme jim palce.

Kejval: Neodhadnu, jakou paseku to udělá na dětech

„Celou dobu se angažujeme v tom, aby děti měly možnost tréninku. To, že nemohou sportovat, vnímáme jako katastrofu. Od začátku pandemie upozorňujeme na to, že pohyb a zdravý životní styl jsou přirozeným způsobem, jak si zlepšovat imunitu.

Prevence je efektivnější než řešení následků. Roční výpadek sportu se může fatálně podepsat na zdraví celé společnosti. To musí skončit. Proto jsme už loni na jaře věnovali mediální prostor, původně určený pro olympijskou kampaň, projektu Silnější pro život. Ten sice necílil na děti, ale naopak na starší či nesportující populaci. A myslíme si, že máme aspoň částečný podíl na tom, jak se zvedla vlna otužování.

Na dopady této situace na děti se zaměřila výzva Lékařské komise v čele s profesorem Pavlem Kolářem. Ta upozorňuje na to, že předškolní a školní věk je ní zcela zásadním obdobím, kdy si děti upevňují vztah k fyzické aktivitě a sportu. A pokud se v tomto období něco zanedbá, děti to poznamená na celý ná život.

Samozřejmě to může – a v této chvíli je to jediná cesta – kompenzovat rodina. Proto jsme ve spolupráci s Kateřinou Emmons a Bárou Špotákovou rozjeli téma Děti a pohyb, které je zaměřené na podporu rodičů. Jenže tam, kde se na děti nemyslí, můžou být důsledky fatální. I proto jsme absolvovali poustu hodin jednání, zapojili odborníky, apelujeme na uvolňování sportovních aktivit.

Netroufl bych si říct, že vláda tohle téma neřeší. Ale bohužel, s novou nemocí přišel strach z neznáma, který politici a zodpovědní činitelé logicky mají. Snaží se věci paušalizovat, bagatelizují oddělování zbytných věcí od nezbytných. My mezi ty nezbytné samozřejmě prakticky počítáme pohyb a zdravý životní styl.

Všichni vidí, že nadváha je jedním z důležitých faktorů toho, jak tato nemoc probíhá, takže nám přijde dost nepochopitelné, že se tady v zásadě na rok zavřela všechna sportoviště. Už loni na jaře podle zjištění lékařů přibraly děti průměrně dva kilogramy, a to byl lockdown dva a půl měsíce.

Teď jsme zavření prakticky od září, takže se vůbec neodvažujeme odhadovat, jakou paseku to zanechá nejen na dětech, ale na celé populaci. To je bez jakékoli diskuse parametr, který jde proti maximální odolnosti.

O kolik talentovaných dětí sport přijde? O tom se bavím s nejrůznějšími lidmi každý den. Obávám se, že daleko více než individuální to postihne kolektivní sporty. Většina oddílů nebo sportů téměř rok nefunguje. Děti ztratily návyky. Umím si představit, že po celém roce nicnedělání bude řada klubů začínat v mnohých kategoriích možná nanovo.

Když se vrátí polovina dětí do individuálního sportu, může trénink v zásadě pokračovat dál a trenéři budou mít možná víc prostoru se dětem věnovat. Ale když přijde jen polovina dětí na kolektivní sport, tak si nezahrají.

Je evidentní, že tahle situace nastane, takže se v tom snažíme něco dělat. Na Národní radě pro sport jsme se dohodli, že bychom chtěli, aby byl celonárodní projekt restartu sportu, který by měl začít s novým školním rokem a byl postavený na náboru dětí.“

Pohled Jiřího Kejvala, šéfa ČOV

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud