Zdeněk Janda
22. září 2022 • 12:11

Cristovao o běhu, MMA, veganství i Ledecké: Už v mládí jezdila šusem

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Sparta - Hradec Králové 2:1. Letenští otočili v deseti i díky spornému gólu
SESTŘIH: Bohemians - Plzeň 1:1. Ztráta mistra, v závěru mohl rozhodnout Kovařík
VŠECHNA VIDEA ZDE

Nehodí se do žádné škatulky. Je svůj. Zpěvák, textař, ale i veleúspěšný sportovec. Mistr Evropy v brazilském jiu-jitsu, mistr republiky na snowboardu. Ben Cristovao (35) v obsáhlém rozhovoru pro iSportLife dělá to, co má dělat náš magazín. Inspirovat. Třeba v tom, že i když každý den polyká tvrdé tréninkové dávky, je vegan. „Není potřeba jíst zvířata,“ nabízí svůj pohled. Mluví i o Ester Ledecké nebo o vyčerpání po koncertech.



Je úspěšný na obou polích. Báječně kloubí sport i showbyznys. „Přijde mi, že kdybych dělal jenom jednu věc, pro život by to byla škoda,“ vysvětluje populární všeuměl, jenž se v poslední době hodně věnuje i běhání. Na konci rozhovoru poděkoval za otázky a vyrazil na další trénink.

Kolik už máte dneska naběháno?
„Ještě ne dost!“ (smích)

To znamená kolik?
„Na běh moc nejsem. Spíš ho dělám v době, když potřebuju natrénovat kardio, abych se dostal celkově do kondice. Běh je pro mě příprava na náročný koncert. Zatím běhám tak čtyři až pět kilometrů denně, ale potřebuju se dostat na nějakých deset ke konci měsíce.“

 Na co se chystáte?
„Na koncert v O2 areně, který bude prvního října. To je vlastně takový maraton, protože bude trvat dvě a půl až tři hodiny. Člověk musí celou dobu běhat, skákat, do toho držet tón, takže to bude náročný. Když si jdu v rámci přípravy zaběhat, tak si některé věci zpívám. Tím si vlastně trénuju alternativní rytmus dýchání. Protože při vystoupení se stává, že se člověk nemůže pořádně nadechnout. Musím počkat, než dozpívám nějakou sloku.“

Jak dlouho vám trvá, než na koncert natrénujete?
„Záleží, jak je dlouhý. Když mají standardně hodinu, třeba při festivalu, je to v pohodě. To moc trénovat nemusím. Pokud mám vlastní tour, je to delší, takže nějaké dva měsíce se musím chystat. Abych to fyzicky zvládnul a tělo do toho dostal. Protože pochopitelně chci, aby každý koncert byl co nejlepší.“

Takže když si jdete zaběhat, opravdu si při tom zpíváte?
„I to se děje.“

Nahlas?
„Když neběžím kolem lidí, tak určitě jo. Jinak ne. Tolik pozornosti zas nepotřebuju, aby si na mě každý ukazoval.“ (smích)

Kolik kalorií vás stojí takový téměř tříhodinový koncert?
„Abych řekl pravdu, to vůbec netuším. Protože celkově kaloriím moc nerozumím. Vlastně se dá říct, že obdivuju lidi, kteří ve fyzičnu dokážou najít matiku. Když někdo ví, kolik kalorií spálil a co ještě musí udělat, aby spálil další, vždycky si říkám: Ty bláho… Já všechno dělám vyloženě pocitově. Když se na něco chystám, rvu to víc. Tak, abych to zvládnul. Už svoje tělo znám. Jakmile se ocitnu na hraně, ještě si něco málo přidám. Pak si dám oddych, najím se. Po sportovním výkonu si většinou dám veganský protein nebo něco podobného.“

Ani počet kroků při vystoupení si nepočítáte?
„Vidíte, ani to ne. Když se o tom spolu bavíme, mohl bych si krokoměr někdy zapnout. Ale zase to není žádný údaj, který by mi něco ukázal. Jsou koncerty, kdy třeba stojíte na jednom místě, ale stejně ze sebe vydáte víc energie, než když po pódiu pobíháte.“

Jste velký sportovec. Jaký ale máte vztah k běhání?
„Beru to jako nutnost. Když už se dostanu do tempa a do zóny, tak mě to moc baví. Člověk je v rytmu, najednou neřeší, jak moc je unavený a kolik toho má ještě před sebou. V tu chvíli má radost z tempa i z rytmu dechu. Prostě si všechno sedne. Říká se tomu stav flow, který mě moc baví. Ale dostat se k němu? To už mě zas tolik nebaví.“ (smích)

Nejste zdaleka jediný…
„Navíc mi přijde, že je to docela drsný na klouby. Mám pocit, že co se týče kardia, tak další sporty jako plavání nebo kolo dokážou být šetrnější než konstantní nárazy. Třeba si dávat deset kilometrů každý den? To je podle mě hustý… Jsou lidi, kteří to dávají, a evidentně jim to svědčí. Já taky tělo dokážu pořádně rozhýbat, ale snažím se vyvarovat extrémů. Třeba dřív jsem se věnoval parkuru, zvedal jsem činky s velkými váhami. Ale pak jsem to začal na sobě pociťovat. Ozývala se záda, chytily mě plotýnky. Není úplně dobrý, když člověk zvedá půltunový pneumatiky. Ale nějak jsem odběhnul od toho běhání…“

Ještě něco chcete dodat?
„Mám kámoše, s nimiž vlastníme hospodu, nebo spíš takový výčep, kteří běhají fakt hodně. Třeba jeden uběhne sto padesát kilometrů a vyžívá se v podobných úletech.“

To by vás nejspíš nelákalo…
„Zatím ne. Ale kdo ví, třeba někdo vymyslí nějaký přístroj, který vám doplní veškerou kloubní želatinu a budete moct podobný věci dělat dalších sto let. (smích) V tom případě bych do toho šel. Jinak se spíš šetřím, popojíždím na tréninky v nejrůznějších elektro vozítkách. Dokážu si dát pořádně do těla, ale v jiných situacích. Dělávám explozivnější věci. Nejradši vůbec mám, když při cvičení můžu mít záda na zemi. Je mi to příjemnější.“

Když zůstaneme u běhání, dlouhodobě spolupracujete s PUMOU. Co vám to přináší?
„Mě PUMA baví tím, že věci, které vyrábí, nejenom mega dobře vypadají, ale jsou i fakt funkční. Tím, že až tolik neběhám, se v tom tolik nevyznám. Ani jsem netušil, kam až technologie dospěla. Nedávno jsem si obul boty Nitro a musím říct, že to bylo fakt super! Hodně řeším otřesy. Ale v těchto botách mi vůbec nevadí, není to takové peklo. Bota je dokonale udělaná, je lehounká a skvěle nárazy odráží. Je to fakt super.“

Takže využíváte právě funkční řadu PUMA Fit?
„Díky naší spolupráci se mi dostávají pod ruku, tedy v tomhle případě pod nohu, nejrůznější modely. V případě běhu jsou to boty PUMA Nitro. A musím říct, že jsou většinou fakt dobrý. Pokud jde o fitko, mě baví řada PUMA Fit, která skvěle pracuje s potem. Člověk se v tom cítí dobře, nelepí se, i když dělá něco náročnějšího. PUMA mě baví dlouhodobě, tuhle značku jsem měl rád ještě předtím, než jsme začali dělat spolu. Vždycky mě bavily barvy i celkový design. Takže jsem mega spokojený.“

Zmínil jste, že máte rád, když se při běhu dostanete do flow. Tedy do situace, kdy člověk podává ideální výkon, aniž by o tom moc přemýšlel. Jak takový stav vypadá při koncertu?
„Je prvních pár songů, kdy se snažím napojit na lidi, získat si jejich pozornost. Někdy to jde hned, jindy to chviličku trvá. Když se to potom podaří, je to paráda. Kamkoliv se podívám, najdu tvář, která mi absolutně rozumí. Lidi zpívají songy se mnou, kapela hraje neuvěřitelně. Takže si to užíváme společně. Řekl bych, že je to taková magie. Opravdu krásný pocit.“

Kolik vás takový koncert stojí sil? Jak jste po něm fyzicky unavený?
„Docela dost. I po těch hodinových.“

Jak se to projevuje?
„Můžu říct zážitek z toho posledního, což bylo v Ostravě, v rámci Hip Hop žije. Byl to nádherný koncert. Po hodině jsem skončil, všude okolo hrozně moc lidí, kteří chtěli podpisy a fotku. Ale já jako bych v tu chvíli neexistoval. Musel jsem si sednout na lavičku, kámoš, který mi dělal manažera, držel lidi o něco dál. Já jsem jenom seděl, měl jsem sklopenou hlavu, byl jsem totálně vyřízenej. A to jsem zpíval jenom hodinu! Ale dal jsem do toho úplně všechno. Sto procent energie. Hapjnul jsem se na maximum, taky jsem potom podle toho vypadal. (smích) Jediný moment, kdy jsem se mohl nadechnout, bylo, když jsem nechal zpívat lidi. Přišlo mi, jako bych měl uběhnout za hodinu maraton. Byl jsem vyřízenej.“

Takže téměř tři hodiny v O2 areně vás budou stát ještě víc sil.
„Proto taky teď makám, jak se dá.“

Pokud jde o sport, vynikáte především v brazilském jiu-jitsu, tedy bojovém sportu, v němž jste se dokonce stal před lety mistrem Evropy. Stále se tomu věnujete?
„Jasně. V zimě jsem měl poslední závody, byl jsem druhý na mistrovství Kanady, což je super, protože tam je hrozně moc dobrých zápasníků. Mají v zámoří stovky škol, ve kterých působí skvělí učitelé. Soutěžil jsem už ve fialových pásech, což je vlastně profesionální úroveň. To stříbro mě moc potěšilo. Je to super výkon.“

Co plánujete dál?
„Pořád pravidelně trénuju, i když nechci momentálně jezdit na žádné závody, protože mě čeká v O2 areně ten koncert.“

Nechcete se zranit?
„Většinou se nic nestane, ale nikdy nevíte. Můžete být někde ve finále, ruku necháte v souboji trochu dýl, protože to nechcete vzdát, věříte, že to zvládnete. A může se něco přihodit… Každý zápas je extrémně těžký, protože se jede podle pavouka, takže máte vždycky jenom jeden pokus. Kdo prohraje, končí. Kdo chce zlato, musí všechno vyhrát. Vím, jaký jsem, jak moc chci vyhrávat, takže jsem nechtěl riskovat. Další zápasy přidám až po koncertu.“

Ben Cristovao při tréninku
Ben Cristovao při tréninku

Jak to kloubíte se zpíváním?
Přeci jenom v obojím už jste na profesionální úrovni, takže to asi nejde lehce zvládat… „Tréninky mám v týdnu, koncerty jsou o víkendu. Takže to takhle spolu krásně pasuje. Díky jiu-jitsu jsem ve formě, kterou pak, jak už jsem říkal, použiju i při zpívání. Je to skvělý. Při tomto sportu jsou zápasníci většinou v pozici vleže na zádech, což je extrémně dobré na posilování břicha. Právě to je z pohledu zpěváka podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Je to o tom, jak dobře umí držet bránici. Prostě je to pecka. Vzájemně se to doplňuje.“

Trošku to odlehčíme. Hvězdy jako vy mívají při koncertech bodyguardy. Potřebujete je vůbec?
Nebo si všechno vyřídíte sám? „Párkrát už jsem si poradil. (smích) Když někdo byl agresivnější nebo naběhl na pódium. Opatrně takového člověka položím na zem a počkám, než přijde někdo z ochranky. Nic dalšího nedělám, nikdy jsem nikoho nepraštil. To nejsem já. Ale jo, dokážu se o sebe postarat. Ale obecně při koncertech jsou potřeba lidi z ochranky, protože když přijdou tisíce lidí, člověk sám tam nic nezmůže.“

Stalo se vám, že na vás někdo machroval?
„Jo, občas jo. Někdy v přátelském duchu, někdy je to o tom, že si ostatní chtějí něco dokazovat. Párkrát se něco takového přihodilo, ale díky tomu, že trénuju skoro každý den už skoro sedm let, tak vím, že to funguje. Dokážu si poradit. Člověka položím na zem a je klid.“

Ránu byste ale nikomu nedal? Z úcty k vašemu sportu? Jde o bojové umění s prvky samurajství…
„Ano, je to tak. Nedávno jsem byl v Brně, byli tam nějací sekuriťáci před klubem, hecovali mě. Šel jsem kolem. Takže jsme dali jen tak z hecu sparingy… Většinou jsou to chlapi, kteří dělají MMA, kde jsou také prvky brazilského jiu-jitsu. Takže jsme si trochu zablbnuli.“ (smích)

Co vůbec říkáte na MMA?
„Na začátek musím říct, že lidi, kteří to dělají, obdivuju. Protože se potkávají s úplně jiným spektrem problémů a zranění. Takže kdo chce dělat tenhle sport, musí mít obrovskou kuráž. Musí si opravdu stát za tím, že to chce dělat. Protože ať člověk chce, nebo ne, stojí ho to část jeho zdraví. Kdo chce být dobrý, nemůže dojít k nějakému úspěchu, aniž by měl spoustu krvavých šrámů nebo si něco zlomil. A může jenom doufat, že se nestane něco horšího. Třeba že by hrozilo permanentní poškození mozku nebo hlavy.“

Někdy je to opravdu drsné, až za hranou…
„Údery bývají tvrdé. To je tím, že jsou povolené zásahy loktem, kolenem. Může se zasáhnout i hlava. Takže s tím přichází úplně jiná energie, kterou musí mozek umět utlumit a zpracovat.“

Vy jste si MMA vyzkoušel někdy?
„Jo jo. Absolvoval jsem jeden trénink, při kterém jsem vlastně objevil grappling (způsob boje na zemi – pozn. autora) a jiu-jitsu. Takže jsem taktně přešel právě k tomu. Protože mi jiu-jitsu dávalo větší smysl. I z toho důvodu, co dělám vedle sportu. Že zpívám. K tomu nutně potřebuju nos, pusu, zuby, takže jsem to vzal pragmaticky.“

Nedivím se. Protože kdybyste šel na koncert po MMA, lidé by vás ani nemuseli poznat.
„No právě. Potom by mohli chtít vrátit peníze, protože tohle si neobjednali.“ (smích)

Znáte se s Jiřím Procházkou nebo Karlosem Vémolou, nejznámějšími českými MMA zápasníky?
„Dá se říct, že s oběma. S Vémolou spíš okrajově. Víme o sobě, občas se potkáme na nějaké akci. S Jirkou Procházkou jsme měli dokonce jeden společný trénink, a bylo to super.“

Děláme rozhovor do sportovního magazínu plného inspirace. Takže nemůžeme zapomenout ani na pestrou škálu vašich dalších aktivit. Stále ještě jezdíte na snowboardu?
„Zrovna nedávno jsme si s jedním kamarádem dávali takové opakovačky toho, co ještě umíme. Byli jsme v Laaxu ve Švýcarsku.“

A co jste zjistil?
„Že ještě něco zvládnu.“ (smích)

Čemu dalšímu se věnujete?
„Obecně mám rád prknové sporty. Ať už je to windsurfi ng, kitesurfi ng, wakeboarding, longboard, onewheel… Když to shrnu, tak když mám pod sebou prkno, jsem spokojený.“

A v rámci snowboardu jste se věnoval čemu?
„Primárně jsem jezdil freestyle, v tom jsem vyhrál mistrovství republiky. Jedním ze soupeřů byl i Martin Mikyska (známý jako Mikýř, bavič a youtuber – pozn. autora). Jezdili jsme stejné závody. Mám pocit, že český šampionát vyhrál rok po mně.“

Co tedy říkáte na Ester Ledeckou?
„Mám z ní obrovskou radost! My jsme spolu dokonce začínali, jezdili jsme ve stejném týmu. Burton snowboard school team. Znám nejenom Ester, ale i jejího bráchu Jonáše. Ester si pamatuju z doby, kdy byla děcko, neměla ani metr. Zažili jsme spoustu krásných zim, trénovali jsme, mám na to jenom krásné vzpomínky. Ještě s Vláďou Polívkou (herec, syn Boleslava Polívky – pozn. autora). On byl taky skvělý snowboardista.“

Ledeckou tedy znáte výborně.
„Jo jo. Díky ní jsem si zkusil i snowboardcross. Tu disciplínu, jak pošlete dolů čtyři frajery a čekáte, kdo bude první v cíli a přeskáče to nejrychleji. Dokonce jsem byl třetí na mistrovství republiky.“

Ona to skvěle kombinuje i s lyžemi. Už tehdy na nich taky válela, že?
„My jsme všichni věděli, že má obrovský talent. Hlavně na rychlost.“

Jak se to projevovalo?
„Nikdy se nebála. Pamatuju si, že i když jsme byli o dost starší než Ester, tak jako dneska vidím, jak kolem nás vždycky prolítla taková malá kulička. Celá sbalená. A šusem! My jsme si říkali: Sakra, co to je? Potom jsme se jí ptali: Hele, proč to děláš? Proč jezdíš pořád tak strašně rychle? Vždycky odpověděla: Já to mám ráda! Nikdo jí nedokázal od toho odradit. A vidíte, nakonec se ukázalo, že je to dobře…“

Vy jste také měl rád rychlost?
„Jo, ale ne tak moc jako Ester! (smích) Na snowboardu mě spíš bavily cviky, skákání. Nepotřeboval jsem jezdit stovkou… Rychlost mě baví třeba na motorce, nebo když skáču s padákem.“

Nezmínili jsme ještě kolektivní sporty. Prozradíte, komu fandíte?
„Ty jo, nechci si udělat moc zle, takže musím odpovědět nějak diplomaticky! (smích) Řeknu to takhle. Když jsem byl mladej, hodně jsem sledoval hokej. Sbíral jsem hokejový kartičky.“

Podpisy ne?
„To ani ne. Spíš jenom kartičky. Některé byly zlaté, jiné třeba ve tvaru lapačky, takže nebyla žádná sranda se k nim dostat. Některé byly hodně drahé.“

V televizi jste sledoval NHL?
„To jo. Protože jak se dařilo hokejistům, tak se dařilo kartičkám… Měl jsem rád Pittsburgh, Rangers, Anaheim. Nebo jsem hltal Colorado, když za něj hráli Joe Sakic, Peter Forsberg nebo Patrick Roy. Nebo si pamatuju, jak Wayne Gretzky hrával za Rangers, to byla paráda.“

Co vás na kolektivních sportech baví?
„Je nepředstavitelné, kolik v tom musí být pokory, pochopení. A spolupráce od všech lidí v týmu. Aby ostatní přijali, že někdo udělal chybu, zbytek na něj nesmí být naštvaný. Ale musím říct, že mám obecně raději individuální sporty. I kvůli tomu, že tam jede člověk hlavně sám za sebe. Když udělám chybu, můžu za to jenom já. Není to o tom, jestli někdo špatně poskládá tým… Pak je těžké se dostat jinam, kde to funguje, zabere to spoustu času. Což jsem nechtěl obětovat. Protože čas, který tady na světě máme, není neomezený.“

Pokud jde o stravu, stále jste vegan? A úspěšně to kombinujete se sportováním?
„Ano, tak dlouho, jak profesionálně dělám brazilské jiu-jitsu, tak jsem k tomu vegan. Právě, abych lidem ukázal, že nedochází k tomu, že bych měl nedostatek proteinů. To není téma, to jsou jenom bláboly… Jsem vegan už šestým rokem a nemyslím si, že bych to měl nějak měnit. Pro mě je to stejné, jako kdybych teď měl začít jíst psy. To je asi pro vás nepředstavitelný extrém, že?“

Sice vegan nejsem, ale chápu, jak to myslíte.
„Říkám to i proto, že znám spoustu jiných zvířat, která jsou mnohem inteligentnější než ten nejchytřejší pes, kterého můžete znát.“

Která máte na mysli?
„Pohybuju se hodně na farmách, znám to prostředí. Mluvím o tom se spoustou lidí, kteří pracují se zachráněnými zvířaty z farmářského průmyslu. Jsou to prostě osobnosti. Ať už je to kráva nebo prase. Nedovedu si představit, že bych takovou bytost snědl.“

Takže se snažíte k tomuto životnímu stylu zlákat více lidí?
„To není o tom, že bych někoho lákal. To není to vhodné slovo. Ale považuju za správné dávat lidem vědět, že není potřeba jíst zvířata. Protože z fyzického hlediska toho zvládám víc než běžná populace, a žádné maso k tomu nepotřebuju. Jsou i jiné projekty, do kterých se zapojuju.“

Co třeba?
„Když jde o planetu, o množství vody. Což jsou obrovsky důležitá témata, kterými bychom se všichni měli zabývat.“

Jste úspěšný jak ve světě sportu, tak showbyznysu. Jak to mixujete?
„Naopak mi přijde, že je krásné to kombinovat. Vždycky si v tom jednom odpočinu od toho druhého. Jsem perfekcionista. Takže jsem schopný se maximálně ponořit do sportu, rvu to až na hranu. Pak mě zase muzika vrátí zpátky. Celý showbyznys je celý pestrý, barevný, můžu v něm vypnout. Zajdu na nějakou párty, pobavím se. V tu chvíli jsem víc umělec. A když cítím, že je toho zase moc, tak se vrátím do sportu, dám si pár zajímavých závodů. A tu svoji hlavu pošlu zase někam jinam.“

Takže ideální spojení.
„Přesně tak. Ten život díky tomu mám pestrý a barevný. Neříkám, že je špatně, kdybych byl jenom zpěvák, nebo zápasník. Je super, když se někdo naplno věnuje jednomu oboru. Ale přijde mi, že je to na život škoda dělat jenom jednu věc…“

Kdo je Ben Cristovao?
Je mu 35 let (narozen 8. června 1987 v Plzni). Známý také jako Benny Cristo, vlastním jménem Ben da Silva Cristóvao. Český zpěvák, textař, sportovec i herec. Reprezentoval na Eurovision 2021, finalista SuperStar (2009), věnuje se rovněž aktivně sportu (mistr Evropy v jiu-jitsu, mistr republiky ve snowboardu).

sportalive.cz
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud