O létání a borovičkách

fejeton michala pavlaty Dřív se mi zdávaly nádherné sportovní sny. Uměl jsem létat v tělocvičně až u stropu, kde byly zavěšené kruhy a pozoroval, jak tělocvikář vysvětluje vyspělé žákyni Kotyzové základy cvičení na bradlech a pak se s ní ukrývá na zbytek hodiny do švédské bedny. Technika mého létání byla stejná, jako když se šlape voda. Jen s každým dalším odrazem jsem se dostával výš a výš, prolétl jsem střechou, přehoupl se přes dráty vysokého napětí a letěl podkrkonošskou krajinou až tam někam dolů k mořským břehům, za chvíli jsem se snášel na stadion Realu Madrid, který jsem znal z fotografie, a najednou jsem byl v šatně a převlékal se do dresu národního mužstva. Byli tam ještě Andrej Kvašňák, Franta Veselý, Tonda Panenka. Pak přišel nějaký oficír a přivedl kluky z Dukly. Pluskal s Masopustem si povídali s Rudou Kučerou a v koutku šatny seděl Šafránek a hrál na housle. Kustod mi dal tričko s číslem jedenáct. Protestoval jsem, že jsem zvyklý hrát pravé křídlo. "Ty nebudeš hrát, budeš jenom kopat rohy," pravil kustod a měl pravdu. Kopal jsem za nároďák ve snu rohy mnohokrát. Z levé strany pravačkou. Góla jsem nikdy nedal. O tom se mi ani nezdálo. Ale Českou republiku jsem přece jen reprezentoval. Za minulého režimu byl jsem dlouhá léta členem Střediska vrcholového pití na Praze 1, pak jsem svou působnost rozšířil na území celé Prahy. Za vrchol své reprezentační kariéry považuji mezistátní utkání v pití borovičky v Bratislavě. Kapitánem našeho teamu byl herec Josef Větrovec, který tu slovenskou smršť vydržel jen proto, že byl (jak mi sám řekl) "zocelenej koncentrákem". Domácí kapitán Vlado Müller, známý mladším čtenářům především jako hajný Horyna, razil heslo: "Triezveho ma nedostanú," já měl bojový pokřik: "V tomhle státě je strach vystřízlivět." Větrovec coby komunista to nerad slyšel, ale toleroval to. V průběhu boje jsem si uvědomil, že na tohle nemám natrénováno. "Slováka neprepiješ," řekl mi tehdy Emil Horváth mladší, když jsem odpadl ke konci prvního poločasu. Ráno po utkání jsem se vzbudil a měl dvě hlavy, přičemž ta vnitřní byla větší než ta viditelná. Sešel jsem v mrákotách dolů do hotelového baru. Tam v čistých bílých košilích, oholení a navonění stáli kapitáni obou mužstev a pili borovičku. "Pane Müller, vy jste furt ožralej, jak to děláte," zeptal jsem se s obdivem. "Niesom opitý, som iba pod vlivom alkoholu, to som vždy," pravil bard a otočil do sebe panáka. "Já bych to nevydržel," povídám. Vlado Müller se na mě podíval jako hodný medvěd a zeptal se, kolik vážím. "Já vážím 68 kilo, ale to je číslovka, která se teď nesmí říkat, tak já uvádím 69." "Uvádzaj si, čo chceš, ale keď nemáš 70 kilogramov nemožeš vobec piť." A bylo to. A tak už dávno nereprezentuju. Nedělám to už ani rekreačně. Chodím brzo spát a v noci kopu rohy za národní fotbalové mužstvo. Z levé strany pravačkou. Foto popis| O autorovi| Autor je fotbalovým fandou a hercem Činoherního klubu