Na kurtu bavil. Nejen precizní hrou, ale i typickou roznožkou. Před pětadvaceti lety ovládl Australian Open ve čtyřhře s gentlemanem Stefanem Edbergem, v roce 1998 získal titul i v singlu. Petr Korda, 53letá tenisová legenda, má zdatného pokračovatele, syn Sebastian (20) už zatápí na dvorcích favoritům. Dcery Nelly (22) a Jessica (28) zase září jako profesionálky v golfu. O tom všem někdejší světová dvojka vypráví v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium. Čím ho inspiroval Ivan Lendl? A co říká na Rogera Federera?
V minulých týdnech probleskly světovými médii titulky ve stylu: Nejlepší sportovní rodina planety! „Jsem na děti obrovsky hrdý, ale nikdy jsme je do ničeho netlačili. Samy si našly svoji cestu,“ říká Petr Korda. Spolu s manželkou Reginou, za svobodna Rajchrtovou, někdejší úspěšnou tenistkou, předali potomkům vzácné sportovní geny.
S interview chvíli váhal, ale nakonec se do inspirativního povídání s chutí pustil. „Rozhovory nemám moc rád, myslím, že jsou pro sportovce, a ne pro rodiče. Já už jsem přestoupil do té druhé kategorie,“ reaguje vítěz deseti turnajů na okruhu ATP.
Dřív úspěšně vedl Radka Štěpánka, teď trénuje syna Sebastiana. Příběh mimořádně úspěšného sportovního klanu popisuje do telefonu ze svého amerického domova na Floridě.
Je to pár týdnů, co skončilo Australian Open. Vy jste ho vyhrál ve dvouhře i ve čtyřhře, pořád je srdeční záležitostí?
„Na tenis se dívám obecně moc rád. Ale když se hraje v Melbourne, je to pro mě o to zajímavější. To přiznávám.“
Debla jste ovládl v roce 1996, to už je čtvrt století…
„Kurňa, to už jsem hodně starej! To je v pytli… (smích) Možná se dostávám do pozic, v nichž se pohybovali velikáni, kteří pro mě byli vzorem, když jsem ještě hrával. Jako pan Laver, pan Kodeš. Nechci říct, že jdu v jejich šlépějích, ale přeci jenom věk člověk nezastaví.“
Čtyřhru jste vyhrál s vyhlášeným elegánem Stefanem Edbergem. Jak na něj vzpomínáte?
„Byl neodmyslitelnou součástí mojí kariéry. Hráli jsme spolu asi čtyři roky. Z hráče s kamenným výrazem se stal můj skvělý spoluhráč, který mi na kurtu dával high five, smál se… Měli jsme dobrý vztah. V Austrálii bylo tradicí, že jsme si dvacet minut před zápasem dávali povinné kapučíno, ale po něm už jsme se neviděli. To jsme si jeli každý vlastní blues. Na večeři jsme byli jednou. Právě po našem titulu.“
Tam se dokázal odvázat?
„Byl to moc příjemný večer. Odehráli jsme krásné zápasy, hodně jsme se nasmáli… Měl jsem možnost nablízko poznat grandslamového vítěze, moc mi to dalo. Ale musím říct, že jsme spolu až tolik netrénovali, spíš jsme jenom hráli zápasy.“
Turnaj se vám tehdy povedl skvěle.
„Dá se říct, že jsme soupeře deklasovali, prohráli jsme jenom dva sety. Stefan už v tu dobu věděl, že končí kariéru, na všech turnajích mu dávali dary na rozloučenou, lidé mu aplaudovali. Tohle byl jeho poslední velký titul. Moc jsem si vážil, že jsem u toho mohl být. Pro mě to byl první grandslam, který jsem vyhrál, a zpětně vidím, že to byla zkušenost, která mně dodala sebevědomí i o dva roky později. To už jsem získal titul i v singlu. Nastoupil jsem do finále poměrně klidně, zvládl jsem to, nenechal se rozhodit důležitostí toho momentu. Pomohlo mi, že jsem měl něco odehráno. Vyjma té čtyřhry už jsem předtím byl i ve finále French Open. Zkušenosti jsem zúročil.“
Co všechno jste od Edberga, jenž měl za sebou šest grandslamových titulů ve dvouhře, odkoukal?
„Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl nakouknout do filozofie, kterou mu předával trenér Tony Pickard. Ten vedl i mě. Jenže Stefana měl pod sebou od nějakých sedmnácti let, což jsem mu, v uvozovkách, mohl závidět. Nic proti tátovi nebo panu Zedníkovi, ale Stefan obrovsky profitoval z toho, co mu Tony předával už od mládí. Dal mu něco, co mně se podařilo získat až ke sklonku kariéry.“
Na kurtu vystupoval vždycky jako gentleman, jeho tenis byl velmi uhlazený.
„Těžko by se našel někdo, komu by se jeho hra nelíbila. Měl výborný pohyb, skvělý přechod na síť. Dokázal i projevit emoce. Když to shrnu, měl všechno, za co by lidi dneska zaplatili, aby takového hráče mohli vidět.“
Kdo další vás tenisově ovlivnil?
„Když vyrůstáte, každý na vás má nějaký vliv. Ať chcete, nebo ne. Za mého mládí byla éra Kodeš – Hřebec. Pan Kodeš vyhrál tři grandslamy, vždycky jsme jeli někam, kde se přes anténu dala chytit německá televize, abychom ho mohli vidět. Moc jsme mu fandili. Jirka Hřebec, kterému dodneška říkám strejdo, na mě udělal mimořádný dojem hlavně tím, jak hrál v Davis Cupu. Byl to hráč, kterého národ miloval. Potom nemůžu nezmínit éru legend, které vyhrály týmovou soutěž v roce 1980. Byla to začínající doba Ivana Lendla, od kterého jsem se učil.“
A ve světovém tenisu?
„Na mě zapůsobili vždycky leváci. Ať to byli John McEnroe nebo Jimmy Connors. Je fajn vidět tenis z druhé strany… Měl jsem možnost vstoupit na kurt i s panem Laverem, čehož jsem si hrozně moc považoval. Sledoval jsem ale i soupeře. Musíte se naučit, v čem jsou dobří, kde mohou mít slabiny, které můžete využít. Starší generace vždycky měla můj respekt. Zajímala mě historie nejenom československého tenisu, ale i světového. Držím se zásady, že čím více toho člověk ví o historii, tím lépe může nakládat se svojí kariérou.“
Zmínil jste Ivana Lendla. Čím vás nejvíc inspiroval?
„Jak se stal jedním z nejvýznamnějších světových tenistů. Stejně jako Martina Navrátilová. U Ivana jsem obdivoval hlavně jeho zarputilost. Znám ho velmi dlouho, bylo mi asi sedm, když jsem mu sbíral míčky na Slavii při kvalifikaci na Galeův pohár. Jemu mohlo být tak patnáct šestnáct. Je úžasné, kam to potom dotáhl. Tohle musí každý ocenit a dát Ivanovi obrovský kredit.“
Najde se někdo, kdo za vámi přijde a řekne: Jé, pane Korda, já jsem vám v mládí sbíral míčky!
„Stalo se to párkrát. Je to krásný, ale zároveň si říkám: Kurňa, ten čas hrozně letí.“
Na kurtu jste se nebál projevovat emoce, i to k tomu patří.
„Vždycky jsem se snažil chovat slušně, podle pravidel i tenisové tradice. To ale neznamená, že jsem se nikdy nerozčílil a netřísknul s raketou. Nebyl jsem svatý. Ale podívejte se – už kdysi jsem řekl, že když si na vás lidé zaplatí lístek, chtějí něco vidět. Když jdete na kurt, jste jako herec, který dává do role kus svého já. Vždycky jsem chtěl tenisem ukázat, kdo jsem. Nejenom to, jak ho mám rád, co mu dávám, jak ho prožívám.“
|
Věk: 53 (23. ledna 1968 v Praze) Profesionální kariéra: 1987-2000 Celkový výdělek: 10 448 900 dolarů Držení rakety: levé Poměr zápasů ve dvouhře: 410-248 Poměr zápasů ve čtyřhře: 234-160 Tituly ve dvouhře: 10 Tituly ve čtyřhře: 10 Zápasy v Davis Cupu: 42 Nejvyšší umístění na žebříčku: 2. (únor 1998) Největší úspěchy: 2x vítěz Australian Open (čtyřhra 1996, dvouhra 1998), 2x finále French Open (dvouhra i čtyřhra 1990), vítěz Grand Slam Cupu (1993), vítěz prestižního turnaje super 9 ve Stuttgartu (1997) |
Jak to myslíte?
„Zápas, který fanoušek vidí, je jenom pomyslný vrchol ledovce. Jenže to ostatní, co je pod vodou, už lidi nevidí. Jak vás to bolí, kolik to stojí odříkání, někdy i slz. Je spousta dní, kdy vás to štve. To všechno se ve vás projeví právě na dvorci. Tam vstoupíte nahecovaný a povíte si: Jdu do toho! Vezměte si, jak hrával Štěpec (Radek Štěpánek). Z jeho pojetí člověk jasně viděl, co tomu dává. Lidi prostě potřebují emoce. Dodneška třeba lidi narážejí na moji roznožku.“
Je pravda, že vás proslavila.
„Já tím nechtěl dělat nic špatnýho. Ale prostě se mi to líbilo. Vynikající herec Tomáš Holý, kterého jsem měl moc rád, ji předváděl ve slavných filmech Jak dostat tatínka do polepšovny nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku. Tím mě inspiroval, tak jsem to taky udělal. Chtěl jsem lidem ukázat, že se tenisem bavím. Navíc ze mě díky tomu spadlo trošku napětí. Tenis je plný nervů, občas si potřebujete odfouknout.“
O tenise dokážete poutavě dlouho vyprávět. S kým, vyjma rodiny, ho nejraději rozebíráte?
„Pořád ho rozebírám s Tonym Pickardem, kterému je 86 let. V poslední době jsem hodně v kontaktu s Andrem Agassim, předtím jsme toho strašně moc nažvanili s Ráďou (Radkem Štěpánkem). Tenis mě stále baví. Neříkám, že je to věc, která mě drží při životě, ale jsem rád, že jsem pořád u něj. Navíc se mi vrací i příjemné dřívější vzpomínky.“
Je fajn, že jste nakonec na rozhovor kývl. Rád jste četl myšlenky velikánů, kteří vás mohli ovlivnit, teď jste v jejich pozici…
„Doba je jiná. Dneska hráči o historii moc nevědí. To je velká škoda. Musím říct, že mě to někdy až šokuje.“
Jak to myslíte?
„Střetávám se s tím všude po světě. Jak mladá generace ví málo o tenise, o pravidlech. Nemluvě o historii. Když se někoho z těch mladých zeptáte, kdo to byl Boris Becker, Stefan Edberg, tak osmdesát procent z nich nebude vědět. A to se vůbec nebavíme o ještě dávnějších ikonách.“
I v Česku už spousta mladších neví, že jste vyhrál grandslam a dlouhé roky se držel v absolutní špičce.
„Nejsem tady od toho, abych si oprašoval svoje jméno, ani tento rozhovor nedělám proto, abych se nějak připomínal. Mluvím spíš obecně. Mrzí mě, že ani sami hráči o historii svého sportu moc nevědí. Vždyť v minulosti je hrozně moc schovaného. Bylo by fajn, aby věděli, kdo to byl Lew Hoad, Rod Laver nebo Harry Hopman, velikáni australského tenisu. Nebo i toho amerického, československého. Nastávající generace by měla vědět, kdo jim prošlapával cestu.“
Podobně mluví i Ivan Lendl nebo Jaromír Jágr. Kdo chce být úspěšný, musí znát historii svého oboru.
„K tomu se přidávám. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký pedant, ale podle mě je to důležité. Když jsme se bavili se Sebastianem o tom, že by chtěl hrát tenis, tak největší zelenou ode mě dostal, když ke mně přišel a zeptal se, jestli vím, kdo vyhrál první US Open. Odpověděl jsem mu: Bylo to někdy kolem roku 1880, ale kdo to mohl být? On na to: To je chyba! Sebi mě správně upozornil, že první US Open vyhrál v roce 1968 Arthur Ashe, protože předtím to bylo americké mistrovství. V tu chvíli jsem si v duchu potvrdil, že mu k tenisu musím dát posvěcení. Protože on ho nejenom chce hrát, ale zároveň se o něj zajímá. A to bylo pro mě velmi důležitý.“
To měl v sobě odmala?
„Když ještě hrál hokej, ráno se probudil a věděl všechno o zápasech NHL. Kdo dával góly, kdo přihrával, kdo chytal. Stejné je to s tenisem. ATP vydává takovou brožuru, v níž je přehled všech hráčů. Jak hráli, jakou mají bilanci, co vyhráli. On to vždycky poctivě čte, zajímá se o to, ví toho mnohem víc než já. Tohle může být element, který vás žene dopředu.“
Byl byste rád, kdyby za pár let fanoušci v Česku znali víc vašeho syna nebo úspěšné dcery, než vás?
„Byl bych rád, kdyby se to bralo takhle:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
