Legenda tenisu Hřebec: Nesnášel jsem komunisty. V Davis Cupu jsem nehrál za stát, ale za sebe

Jiří Hřebec po slavném obratu z 0:2 proti Australanovi Tonymu Rochemu v semifinále Davis Cupu 1975
Jiří Hřebec s Pavlem Huťkou, finalisté Galeova poháru pro týmy do 20 let v roce 1969
Tenisová legenda Jiří Hřebec
Jan Kodeš, František Pála, Vladimír Zedník a Jiří Hřebec v přípravě na finále Davis Cupu 1975 ve Švédsku
Jiří Hřebec na pražské Štvanici sehrál památné daviscupové bitvy a pomáhá i následovníkům
Tenisová legenda Jiří Hřebec
Tenisová legenda Jiří Hřebec
8
Fotogalerie
Scarlett Wilková
Tenis
Začít diskusi (0)

„Funkcionářům vadilo, že jsem nosil na krku křížek. Říkali taky, že se mám ostříhat. Strašně mě štvali. Docela dost jsem si dovoloval a procházelo mi to. Ale když mi vzali pas, zhroutil se pro mě svět. Rozhodl jsem se, že emigruju,“ vypráví bývalý tenista Jiří Hřebec pro Paměť národa. Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu >>>

Narodil jsem se v září 1950 v Teplicích. K tenisu jsem přišel přes ségru Marcelu. Byla starší, měla mě hlídat. Nevěděla, co se mnou, tak mě brala s sebou, když chodila za kamarádkami, které hrály tenis. Někdo mi tam půjčil raketu. Takže jsem už jako devítiletý kluk mlátil míčkem do zdi. Pak si mě všimnul pan Lukáč. Nebyl žádný velký tenista, ale uměl to. Ukázal mi, jak na to, a začal se mnou hrát.

Tehdy tenis nebyl tak populární jako dnes. Nescházelo se tam moc lidí, jen několik rodin.

Asi po třech měsících pan Lukáč řekl, že jsem šikovný a že mě přihlásí na turnaj. Museli jsme se ségrou doma říct, že na tenis chodíme, máma ani táta to do té doby vůbec nevěděli. Tak sestra přiznala, že místo, aby se o mě starala, bere mě za kamarádkami. Museli jsme to říct, protože pan Lukáč chtěl, ať si na zápasy seženeme bílé tričko, trenýrky a tenisky.

Rozsekané rakety

Táta býval fotbalista. Netušil jsem, co na tenis řekne. Jenže začal být nadšený. Nakoupil knížky a rozhodl, že mě bude tenis učit.

Tak jsme jeli na ten turnaj a já tam dokonce vyhrál zápas. Táta se pak do tenisu úplně zbláznil. Začal mi dokonce platit hodiny u paní Holečkové. Její manžel byl daviscupový hráč, ale utekl do Ameriky, takže se o něm tady nepsalo. Paní Holečková fungovala strašně dlouho, zemřela před pár lety, bylo jí přes devadesát. A byla dobrá, její metody platí dodnes. Sám je pořád jako trenér využívám.

Táta mi koupil dvě rakety z Austrálie. Podle mě za ně dal celou svou měsíční výplatu. To bylo šílené, nedaly se tady tehdy sehnat. A já je zlomil. Obě jsem rozsekal vzteky. Myslel jsem, že mě táta zabije. V tomto směru ze mě radost opravdu neměl.

Býval jsem divoký. Máma říkala, že jsem si jako dítě třeba lehnul na zem a kopal nožičkami. Vzala mě kvůli tomu k doktorovi a ten jí poradil, že když začnu vyšilovat, má vzít proutek a sekat mě s ním přes lýtka.

Ségra byla v tenisu taky dobrá, dokonce lepší než já. Jenže přišla ve dvaceti do jiného stavu a s hraním měla konec.

Hrál jsem živelně

Časem jsem trávil na tenise celé dny. Přišel jsem ze školy, hodil tašku do rohu a šel hrát. Neučil jsem se dobře. Dodnes si pamatuju, že když jsem vyhrál mistrovství republiky, hlásili to ve škole rozhlasem, ale ředitel dodal, že jsem byl potrestaný za špatné chování.

Hrál jsem třikrát v týdnu, živelně. Po pár letech jsem odešel z Letné a začal hrát za Panoramu, tam byl závodní tenis lepší.

Chodil jsem na zeměměřičskou školu, ale kvůli tenisu mě z ní vyhodili. Abych mohl hrát za Rudou hvězdu, babička se kvůli mně přestěhovala do Prahy. Začala tam dělat domovnici, dostala za to byt, a tím pádem jsem u ní mohl bydlet. Oni s dědou kvůli mému tenisu úplně změnili svůj život. Táta to měl promyšlené. Říkal, že Rudá hvězda má krytou halu, takže budu moct trénovat i v zimě, a tak všechny ostatní předběhnu. A měl pravdu.

Rudá hvězda nám pak s tátou dala místnost, kde jsme bydleli. Byla to v podstatě kancelář. Táta bohužel umřel, takže se mých největších úspěchů nedočkal.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Začít diskuzi

Doporučujeme

Články z jiných titulů