PŘÍMO Z RUSKA | Po měsíci se vrátil zpět na Sibiř. Až si z něj dělali legraci, že přijede jako poslední, protože obecně teploty v minusových stupních hůře snáší. „No, je tu větší kosa než na ME v Ťumeni. Tady je to konečně Rusko,“ usmíval se Jaroslav Soukup po včerejším tréninku před SP v Chanty Mansijsku. Do akce půjde v pátek ve sprintu.
Jak reagujete, když teď po vašem příjezdu na střelnici zaznělo: A je tady yetti.
„Cože? O yettim jsem ještě neslyšel, ale mám problémy s rukama, nohama, ty zmrznou hned. A teď se tady ještě trochu peru s rýmou, takže jsem zabalený, dávám si na to pozor. Není to jednoduché, ale už jsem si zvykl, ač kolikrát necítím prsty na střelbu.“
Jaké to tedy je když biatlonista necítí prst na spoušti?
„Už jsem to nějak odhadl. Poznám, kolik toho musím zmáčknout a při nejhorším čekám kdy to vystřelí. Docela to ale jde.“
A co pověstný sibiřský vítr?
„Přemýšlím jak to říct slušně. Není to nic jednoduchého na tu naši střelbu a dokáže s tím udělat pěkné cavyky. Není to jednoduché, hlavně stojka, tam je to těžké se srovnat a najet na terč. U ležky když fouká stabilně, tak se nacvaká, ale taky tu třeba není stabilní vítr. Na to si člověk musí dávat každou ranou pozor.“
Jak se vám tak v Chanty Mansijsku líbí?
„Už to Rusko docela znám jsem tu asi podvacáté. Město je klasické Rusko, velké s vzhledově hezkými stavbami, ale detaily nejsou vždy optimální. Snaha ale je a mají rádi biatlon, takže dokážou stadion a věci kolem připravit.“
A navíc se zdá, že dělají vše ve velkém. Mají hodně místa, že?
„To je takhle všude. Nikde jsem ale ještě neviděl, aby byl krásný hotel udělaný vevnitř do detailů. Vždy je to dělané na krásu, ale ta preciznost tam moc není.“
