V deseti letech přišel o levou ruku. Někomu by se zhroutil svět, ale on si užívá života. Frčí naplno a nehodlá přibrzdit. Rozhodčí Jiří Říha z Úpice na Trutnovsku se při rozhovoru nemazlí se slovíčky, pálí ostrými. Nevyhne se žádné z otázek. „Nevím, proč bych se měl měnit. Často mám jiné názory než ostatní, mnohdy se to druhým nelíbí, ale já jsem na to hrdý,“ zdůrazňuje s tím, že má tři životní lásky – fotbal, dělání dětí a metalovou hudbu. „Současnou manželku znám od tří let. Miluju ji a fotbal, to víme všichni.“
S tím, že přišel o ruku už jako malý kluk, se dokázal porvat. Do života ho vrátil fotbal. A on teď bez známky ironie říká, že je to dar. „Když už se to muselo stát, tak jsem vděčný, že právě mně, a ne třeba bráchovi, který u toho taky byl. Dokázal jsem si s tím poradit a nepřekáží mi to,“ překvapí bezprostředností. To, že nemá ruku, ho prý jen vyburcovalo. Snaží se být ve všem nejlepší.
Přijdete o ruku a řeknete, že je to dar. Nebojíte se toho, že si teď lidé zaklepou na hlavu?
„Já to beru jako dar. A teď to nemyslím obrazně. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem ten dar začal umět používat. Já jsem od přírody soutěživý typ, chci být ve všem dobrý, ne li nejlepší, a tohle to ještě umocnilo. Tak jsem se dostal i k chlastu. Říkal jsem si: Jsem sice bez ruky, ale jsem drsnej. Když vy dáte tři piva, tak já šest. To bylo až scestné. Mentalita se ale naštěstí vyvíjí a po mnoha letech jsem pochopil, že to můžu mít jako motor ve věcech, které jsou bohulibé.
Jak to myslíte?
„Dělám věci, které jsou rozumné a naplňují mě. Nehledě na to, že hned poznám, jaký člověk je. Každý nějak reaguje, někdo dělá, že ten můj problém nevidí, někdo zírá. Nevadí mi to, že lidé zírají, já bych koukal taky. Když někdo přijde a zeptá se, tak je to člověk podle mého gusta. Nejlepší jsou v tomhle směru děti a jejich reakce, to by jim člověk někdy dal pětikorunu. To dospělý člověk neumí. Falešný pocit lítosti, ohledů, to není nic pro mě. Fotbal je krásný sport, co zvedne sebevědomí a dá vás do latě. A pak je tu jedna hodně podstatná věc. Mám za to důchod. Komu přistane na účtu dost podstatná částka za to, že nemá ruku? To je nádhera.“
Zmínil jste pocit falešné lítosti. Přijde mi, že o tu vážně nestojíte. Jako fotbalový rozhodčí si vyslechnete spíš drsné věci, ne?
„Žádný hrozný zážitek, kdy by třeba hrozila inzultace, nemám. Neberu jako problém, když se chtějí lidi vyřvat, ať mi vynadají do černejch sviní a bezrukých hajzlů. Když pak ten člověk přijde domů, je vyvztekanej, pohladí ženu a vezme dítě na zmrzlinu, tak proč ne. Mně ty urážky neublíží.“
A trefují se do chybějící ruky?
„No jo, to se nabízí. Na začátku jsem to řešil, teď si řeknu, že je to nejjednodušší, co ten člověk může použít, a když nemá na nic víc, mám mu mít za zlé, že je hloupý?“
Prý se snažíte i vy sám v určitých situacích hendikepu využít. To mi řekněte jak?
„Jsou chvíle, kdy jsem rád, že ruku nemám. Rozhodčí používá všechny zbraně, které může, a záleží, jak to umí. Hráči se v souboji srazí, jeden dostane do hlavy a spadne. Kolem další řvou, že to bylo na červenou kartu. Já hráči na zemi ukážu pahýl a řeknu: Hele, kolik vidíš prstů? A ostatní se zarazí, přestanou faul řešit. Vidím, jak jim škubou koutky, pak se začnou smát a směje se třeba i hráč na zemi. Pak vidím, že je vše v pořádku. A oni si řeknou: Ten rozhodčí, to je borec.“
Jenže diváka tak snadno neutišíte…
„Jednou na mě fanoušek po faulu spustil: Ty uplacenej! Tak jsem si říkal, co s tím, hlavně ať to nezvlčí a nechytnou se další. A on pokračoval: Ty bezrukej hajzle, utrhnu ti i tu druhou.“
V tu chvíli to asi bylo peklo, že?
„Právě naopak. Věděl jsem, že to bude v klidu. Přišel za mnou faulovaný hráč a začal se mi omlouvat, že je mu to trapný. Toho diváka ostatní seřvali, vrhli se na něj, jak se to chová. A od té doby byli domácí fandové na mé straně. Já jsem ukázal, že jsem nad věcí.“
Najde se vůbec něco, co vás při fotbale vytočí?
„Jsem nervák, co je schopný vystupovat za jízdy z auta. Vytočí mě neopodstatněná kritika delegáta, když je někdo chráněný a třeba místo neuspokojivého hodnocení dostane dobré. To mě žere a vadí mi to. Protlačování oblíbených. Třeba delegáti mi vyčítají, že s hráči moc mluvím. Ale já jim rád řeknu, co pískám. Když se upísknu, tak se omluvím. Vím, že oni hrají zadarmo, ve svém volnu, tak proč bych jim kazil neděli. Jen se to nesmí stát desetkrát za zápas, to už k smíchu není. A taky mě štve, že se stane, že sotva přijde rozhodčí na hřiště, už je pro fanoušky č…k. Je tu averze. Byly tady aféry, jasně. Jestli je to kvůli předsedovi FAČR nebo místopředsedovi, OK. Ale můžu za to já, jako krajský rozhodčí? Jsem ču… už jenom pro to, že mám na sobě odznak FAČR?“
Kluby ale směrem k vám takhle neuvažují…
„Kamkoliv jsem v kraji přijel, tak mě rádi viděli. Ani mě neznali jménem, říkali: Přijel ten bezrukej rozhodčí, to bude férový. To je pro mě odměna. Fotbal mám rád, pískal bych ho i zadarmo. Je jedno, jestli žáčky nebo Ligu mistrů. Pískat a běhat musíte všude stejně. Teda pro mě to tak je.“
Na hřiště nastupujete někdy jako hlavní, jindy jako asistent. Kdy je to pro vás složitější?
„Pro mě je frustrující být na lajně, protože ukazuji nepředpisově. Divně se točím, doprovázím to slovně. Nevýhodou je skrytá signalizace při červené kartě. Musím si dát praporek do podpaží a pak zaklepat. Jenže to pak není skrytá, to všichni vidí. V tom nejsem stoprocentní, někteří delegáti mi to i promítali do známky. V mém provedení je signalizace dokonalá, ale ne předpisová. S tím nic nenadělám.“
I proto teď dobrovolně jdete z kraje pískat na okres?
„Nemám rád klidné vody. Pro mě je logický vrátit se zpátky a tlačit něco před sebou. Rád si naložím a pak jedu jak buldozer. Samozřejmě nesplním všechno, ale člověk by si měl naložit víc, aby dostal sto procent výkonu. Jezdit v kraji bez zápalu a toho šimrání nemělo cenu.“
Vypadá to, že si roli rozhodčího užíváte. Kdy vás poprvé napadlo, že jím budete?
„Fotbal jsem hrál odmalička, a že bych se stal rozhodčím, mě nenapadlo tak do jedenatřiceti let. Ale kolem fotbalu se točí celý můj život. Dokonce v době, kdy jsem úrazem přišel o ruku, byla moje první procházka za fotbalem. Skoro jsem zapomněl chodit. Moje máma dostala geniální nápad, dovedla mě k hřišti, kde se furt hrál fotbálek. To bylo jediné, jak mě dostat ven, začal jsem se strojit. To ale nebylo všechno.“
Kdy ještě vám fotbal pomohl?
„Po úrazu jsem měl na ruce bambuli. Mámě v nemocnici říkali, že nemůžu vstávat a že to hrozně bolí… Jednou za mnou přijela a málem jít trefil šlak. Jak nám pořád někdo nosil čokolády, tak jsme si s kamarádem ze staniolu udělali kouli. A ona mě našla ve chvíli, kdy jsem kopal tou koulí na kámoše. Fotbal se mým životem prolíná jak červená nit. Hodně mi dal a nic mi nevzal.“
Prý jste ani teď na hraní nezanevřel a založil jste fotbalovou jedenáctku. Je to pravda?
„Je. Založil jsem RFC. Původně to byla rozhodcovská fotbalová jedenáctka, teď je to spíš fotbalový klub rozhodčího. Koupil jsem pro tým dva míče a pak i patnáct dresů.“
To z vás musí mít vaše žena radost. Co na to říkala?
„Když něco chci, tak se neptám. A žena? Dresy pere, poskládá do tašky.“
A co na zápasy s takovým týmem říkají vaši soupeři?
„Nejdřív nám dávali najevo, kdo jako vlastně jsme. Pak jsme i dostávali na zadek. Postupně kvalita rostla. Letos jsme dva turnaje vyhráli a jednou byli třetí. Mám tam divizní hráče, fotbalisty z krajského přeboru. Rozhodčí to jsou z osmdesáti procent. Teď bych rád udělal turnaj týmů složených z rozhodčích.“
A kdo by vám takovou akci pískal?
„Myslel jsem si, že Dáša Damková.“
To míříte hodně vysoko…
„Jinak to nejde. Užívám si života. Každý den se probouzím s vděčností a pokorou, která snad nemá ani hranice. Děkuji za každý den. Každému bych přál, aby se měl aspoň z půlky tak, jako já.“
|
Jiří Říha Věk: 42 Pozice: rozhodčí Stav: ženatý (potřetí), má čtyři syny. Matěje (5), Filipa (7), Kryštofa (9) a Jiřího (18). Ten už píská na okrese. Mohla za to trafostanice Když bylo Jiřímu Říhovi deset, vyrazil si s kamarády ven zakopat. Míč vlétl do trafostanice a on se pro něj vydal dovnitř. Tam jej zasáhl proud. Ze zranění se dal sice dohromady, vše přežil, ale přišel o levou ruku. „Kopali jsme si s bráchou a dalšími kluky o trafostanici a povedlo se nám trefit rozbitým oknem míč dovnitř. Venku pršelo a já tam vlezl, říkal jsem si: Přece nepřijdeme o balon. Elektrický oblouk mě přitáhl, trefilo mě to – 35 000 voltů, to není jako ze zásuvky. Život mi zachránilo asi to, že jsem už v deseti hodně běhal a měl silné srdce, které to ustálo. Hlavní, co z toho plyne, je, že se mají poslouchat rodiče. Stalo se mi to totiž v době, kdy už jsem měl být patnáct minut doma.“ |
