Sparťan Tomáš Řepka bude vody fotbalové scény pořádně čeřit i v následující sezóně. V rozhovoru pro Sport nařkl slávisty Šmicera a Vaniaka, že charita v Motole je pro ně jen dobrou reklamou! Že jim vůbec nejde o nemocné děti! Čtěte celý rozhovor!
Pětatřicetiletý sparťanský kapitán Tomáš Řepka odpovídal v rozhovoru narovinu a tvrdě, tak jak ho lidé znají... V poslední části rozhovoru se pořádně opřel do charity v podání Slavie!!!
Je pro vás další ligový ročník něčím rajcovní, jak říká s oblibou trenér František Straka?
„Určitě ano, každá sezona má něco do sebe. Obzvlášť v mém případě, protože nevím, která bude ta poslední. Motivaci mám pořád.“
Podílí se na tom i změny, jimiž prochází Sparta?
„Vidím, že na Spartu chodí noví a noví a pro mě, v uvozovkách, čím dál mladší hráči. Musím se s tím vždycky nějak vyrovnat, podle nich poznávám, jak stárnu. Některých kluků, co jsou v mužstvu, bych pomalu mohl být táta. Káďi (útočníka Václava Kadlece) tedy určitě. Mám doma zhruba o rok a půl mladší dceru... Snažím se s těmi kluky držet krok a furt si dokazovat, že na to ještě mám, to mě stále žene dopředu. A samozřejmě i cíl pozvednout Spartu zase tam, kam patří. Každý rok mluvím o tom, že tenhle klub by měl hrát o titul a o poháry a v nich hrát dál a dál. Neopakovat sezony, které byly, abychom do nich jenom nenahlédli a nevypadli.Mění se i prostředí na stadionu, to je dobré pro lidi.“
V jakém ohledu je s teenagery kolem vás těžké držet krok? Máte nějaké styčné body?
„Žádný. Žádný. Oni mají svůj život, své zájmy, jsou odlišná generace. Já jsem byl úplně jiný, když jsem byl mladý. Vůbec se to nedá srovnávat. Já už jsem měl v té době dítě...“
Jak si zvykáte na muziku, kterou pouští v šatně?
„Těžko. Zvykám si na to, učím se ji poslouchat – když jsme na soustředění, beru si od těch dvacetiletých kluků nějaké písničky, půjčují mi je. Ale to se opravdu nedá poslouchat.“
Takže hip hop vás nebere?
„Je to všechno takový... Černá muzika mi moc neříká. A tu mou jim půjčit nemůžu, protože by se mi smáli. To je jako doma, dcera poslouchá to samé co oni. A když jí řeknu, co se líbí mně, to znamená spíš rock, nebo když vidí, co jsme dřív nosili na sobě, a kouká na naše svatební fotky, tak se nám směje. Prý co jsem to měl za vohoz...“
Znamená pro vás něco, když nová posila z Rakouska Niklas Hoheneder říká, že by chtěl být jako vy?
„Je to příjemný. Myslím, že každý fotbalista má rád, když někdo něco takového řekne. Navíc když je to cizinec a přijde do klubu, ve kterém hrajeme spolu. Tyhle věci vnímám, budu se snažit, abych mu co nejvíc pomohl. Když budu mít možnost, rád to udělám. Doufám, že k nám zapadne co nejlíp.“
Chtěl byste mít někoho, o kom byste řekl, že jste ho fotbalově vychoval, i když asi mnoha lidem při téhle představě vstanou na hlavě hrůzou vlasy?
„Já ani nemám tu možnost, protože za dobu, co jsem ve Spartě, se v ní vystřídalo asi devět stoperů. S každým to vždycky bylo hrozně krátké období. Snad nejdelší dobu jsem hrál, matně si vybavuju, s Vaškem Drobným. Samozřejmě bych chtěl někoho takového mít. Vím, jaké to bylo dřív, pamatuju si na Pepu Chovance, Jirku Novotného... Ale dneska na to není čas. Podle mě by spolu stopeři měli hrát co nejdéle, pokud do toho nevleze zranění nebo něco takového.“
Kdo měl v minulosti nejblíž k tomu, aby šel ve vašich stopách?
„To nevím. Nedokážu to posoudit, odpovědět by měli kluci, se který jsem nastupoval. Něco si ode mě vzali, četl jsem třeba rozhovor s Tomášem Sivokem, který řekl, že mu to dalo hodně – a to jsme spolu hráli krátce, možná čtyři měsíce. Ale i já si od toho druhého něco vezmu, pořád se mám co učit.“
Vážně?
„Určitě. Nemyslím fotbalové věci, ale hlavně komunikaci. Pochopit myšlení spoluhráče vedle sebe, aby byla souhra dokonalá. Na stoperech hodně záleží, jde o to, aby mě ten druhý cítil a já cítil jeho. To není automatické, musíte se to učit pořád, protože každý hráč má jiný cit pro hru a jinak se pohybuje. Dát to dohromady není jednoduché.“
Sedmnáctiletý útočník Václav Kadlec vzpomínal, jak jste mu ukazoval, jakým způsobem se má postavit proti obránci a podobně. Baví vás učit ho tyhle finty?
„Určitě. Nevím, jestli mu dávám rady do života, protože je ještě malej, ale dělím se s ním o věci, které by se mu mohly hodit ve fotbale. Co si z toho vezme, to je na něm. Jsou kluci, kteří to, co jim říkám, pochopí a berou to, a ti, kteří mají svou hlavu. Mají na to právo, já jim to neberu. Ale já, když jsem byl mladý, jsem ty starý vždycky poslouchal a něco jsem od nich pochytil. Vaškovi do hlavy nevidím a lámat ho, přemlouvat, to není můj styl. Když mi poví: Mně to nic neříká, nemám s tím žádný problém. Ale on se snaží, má všechno před sebou. Jednou to bude velkej fotbalista.“
Když se ho snažíte ovlivnit, projevuje se při tom cosi jako otcovské pudy?
„To ne. Právě že já jsem doma úplně jinej. Hrozně hodnej. To říká i moje žena, děti vychovává jenom ona. Já na ně mám špatnej vliv, protože jim všechno dovolím. Dceru jsem za patnáct let zbil jen jednou. Co se týče syna, všichni říkají, jak se v něm vidím, jak má úlevy, že mu všechno dovolím. Dcera to vnímá taky, já jsem pak nespravedlivej a už to jede...“
Na konci roku 2008 se zdálo, že pomýšlíte na odchod do zahraničí. Prožíval jste slabou chvilku? Frustraci z nepovedené půlsezony?
„Na tom nebylo vůbec nic pravdy. Lidi to špatně pochopili. Já jsem řekl, že kdyby ta možnost byla a byla by zajímavá i pro Spartu, tak bych o tom uvažoval. Ale nebylo to postavené tak, že bych chtěl odejít. To v žádném případě.“
Necítil jste se tehdy vyhořelý?
„Nechtěl bych dělat práci, která už mě nebaví a na kterou nemám. Toho se nechci dožít. Samozřejmě je těžký zvednout ruku a říct: Stop! Konec! Už to nejde. Ale myslím, že jsem soudný. Kdyby mě v každém případě napadlo, že mužstvu už nemám co dát, že si mě tady, v uvozovkách, dělají prdel, lidi se mi smějou, samozřejmě nedopustím, abych odešel jako nějakej zbitej pes. Žena mi říkala, že jsem měl skončit, když jsme se Spartou udělali double. Ale to bylo před dvěma lety, co bych dělal? Pocit, že bych měl skončit, zatím nemám.“
Nakolik je pro vaši jistotu, že jste stoprocentně ve hře, kapitánská páska? Vám na ní ve Spartě hodně záleží, že?
„Strašně. Strašně, strašně moc. Protože to vnímám tak, že kapitán v tomhle klubu je něco víc. Možná tomu lidi nebo ostatní hráči nerozumějí, ale být kapitánem ve Spartě je něco víc než za ní hrát. Je to větší zodpovědnost. Já to mám prostě rád, mně se to líbí.“
Když vám disciplinární komise po excesu při zápase v Teplicích zakázala vykonávat funkci kapitána, cítil jste se ochuzený?
„Určitě. Necítil jsem se snad degradovaný, ale říkal jsem si: Oni asi opravdu věděli, kam sáhnout a jak mě potrestat. To byl pro mě možná největší trest. Sedm zápasů, které jsem nemohl hrát, pro mě bylo menším utrpením než nebýt patnáct měsíců kapitán. Pan Károlyi (bývalý předseda disciplinární komise) věděl, jak na mě... To mě dostal. Na tomhle si dal záležet.“
Poté, co Alexander Károlyi v čele disciplinární komise skončil, už takové problémy možná mít nebudete...
„Zaplaťpámbu! Za-plať-pám-bu, že už ten človíček je pryč... Když jsem se to dozvěděl, byl jsem šťastnej. Po dvaceti letech ten pán konečně pochopil, že už toho bylo dost. Nikdo horší už snad po něm přijít nemůže.“
Jak těžce nesete, že Slavia vyhrála poslední dva tituly? Už se mluví o její nadvládě.
„Nadvláda, nadvláda... Počkejte, o tom se přece po dvou letech, kdy vyhrála titul, nemůžeme bavit. To já neberu.“
Problém je v tom, že Spartě se to už osm let nepodařilo...
„Ale Sparta udělala pětatřicet titulů – a Slavia tři! Kdybychom měli srovnat všechno, tak o nadvládě mluvit nejde. Poslední dva roky jsou na tom líp a existuje víc důvodů, proč tomu tak je, ale tohle je přitažený za vlasy.“
Ale není vám to přece jedno, ne?
„Není mi to jedno. (rychle) Samozřejmě že ne. Ale někdo ligu vyhrát musí. Holt ji teď vyhrála Slavia, předtím to byl Liberec, Ostrava... My jsme ji předtím vyhráli dvakrát, před deseti lety šestkrát. A taky se nemluvilo o nadvládě Sparty. Novináři tyhle věci prezentují, jak se jim to hodí, takže teď vládne Slavia. A já jí to svým způsobem přeju, ať si to užijou, protože už to třeba dlouho trvat nebude...“
K titulu v ročníku 2007/08 jste slávistům pomohl sám, když jste se závěru sezony nechal hloupě vyloučit. I slávistický trenér Karel Jarolím řekl, že jste byl trojským koněm...
„Po bitvě je každý generál, no jasně.“
Vyslechl jste si kvůli tomu hodně narážek?
„Ne. Horší to bylo v tom, že jsem kluky nechal ve štychu už ve druhý minutě a museli to odkopat celý o jednoho míň..Jestli pan Jarolím vypráví, že jsem byl trójský kůň... Nakonec to zařídil on, abch se nechal vyprovokovat, aby to tak dopadlo... (ironicky) To ne. Měli jsme čtyřbodový náskok, mohli jsme vyhrát nad Ostravou a jet v posledním kole do Liberce za úplně jiných podmínek. Lidi mi to dávali za vinu, nakonec jsem to i přijal. Bylo mi spíš líto, že mě hodili přes palubu. Jestli na jednom chlapovi stojí to, jestli Sparta udělá titul, tak je to smutný. Je to známka, že něco není dobře.“
Na střet s útočníkem Alešem Bestou, kterému jste hodil míč do obličeje, jste nedoplatil sám, odnesl to vlastně i Michal Bílek, který Spartu po ztrátě naděje na titul opustil. Cítil jste za to odpovědnost?
„Já už jsem říkal, že jo. Bral jsem to na sebe, neříkám, že to ode mě byla dobrá věc. Samozřejmě jsem udělal chybu, která se neměla stát. Ale pořád jsme to ještě mohli otočit.“
Nedávno jste se dostal do pranice při utkání žáků, za které hrál váš syn Tommaso, zastal jste své manželky. Udělal byste to i tehdy, kdyby opravdu řekla rasistickou nadávku?
„To, co jsem udělal, byla normální reakce. Přirozená. A tím to končí. Není dál co rozebírat. A je úplně jedno, jestli žena někoho urážela, nebo neurážela, jestli začala, nebo ne. Jde o princip. Jestli to osmdesát procent lidí v týhle zemi najednou nepochopí a dvacet procent to neřeší, tak jo a znovu říkám: Nemám důvod někomu cokoli vysvětlovat. Kdyby se to stalo ještě jednou, udělám to znovu. A zase. Furt. A je mi úplně jedno, jestli o tom někdo napíše a vytáhne lidi, kteří budou vyprávět story, i když u toho vůbec nebyli, dá se to do zpráv. Je mi to úplně ukradený, abych vám pravdu řekl. A jestli si mysleli, že mě tímhle rozhodí: Zajímavý je, že je na uměle vyvolávaný tlak vždy na konci sezony, i když si možná někdy naběhnu sám. Je klid a zničehonic Bum! Rána. Parkuju autem na chodníku, hned to jde do hlavních zpráv. Upřímně: Já se bavím. Bavím. A beru to i z jiného pohledu.“
Z jakého?
„Bulvární novináři na mě nemají páku. Nikdy mě nedostanou. Neví, jak na mě. Nemáte šanci mě dostat. Neublížíte mi ničím. A když už nic neměli na mě, zkusili to na ženu, která z toho byla samozřejmě vyřízená, hotová, nemohla spát. Měla z toho nervy: Budou si na mě ukazovat lidi na ulici, že jsem rasistka... Já jí říkám: Prosím tě, devadesát procent českých lidí jsou skrytí rasisti, ale všichni budou proti tobě? Přitom to bylo úplně jinak. Kdybych u toho nebyl já, ale Pepa Novák, tak to nikdo neřeší.“
Tak to je jasné. Jenže je logické, že se na vás soustředí pozornost i mimo hřiště.
„V pořádku. Nemám problém s tím, když mě chytnou, že dělám něco špatně. Foťte mě. Ale musí to mít hlavu a patu. Ne že jedna babka povídala.“
Nepodléháte tak trochu teorii spiknutí novinářů? Třeba k tomu, abyste zaparkoval auto na chodníku vás nikdo nenutil.
„Já tomu rozumím. Dneska parkují miliony lidí na chodníku. A já zaparkoval jen proto, abych mohl vyzvednout malýho ze školy. Bylo to na dvě minuty. Nejsem schizofrenik, žiju normální život jako ostatní.“
Nakolik si uvědomujete, že to váš syn Tommaso bude mít s příjmením Řepka hodně složité?
„O tom se bavíme doma. A na to ho připravuju. Nevím, jak to bude mít. Myslím si, že to bude mít těžký. Můžu mu to vysvětlit, říct, o co jde, ale žijeme v Česku...“
Těšíte se přesto, až jednou budete sedět na tribuně Sparty a on bude na trávníku?
„Samozřejmě. Bylo hezký, když jsme hráli po tom incidentu na Admiře a lidi vyvolávali jeho jméno. Bylo by to pro mě to nejvíc. Ale... Já takhle daleko nemyslím. A malýmu nevidím do hlavy. Nevím, jestli nedělá fotbal jenom pro to, že je to můj syn, že jsme ve Spartě. Pro mě je důležitý, že chce chodit na tréninky, že ho to baví a je mezi těmi kluky rád. To je pro mě důležitý, víc mě nezajímá.“
Mělo pro vás význam, když se k vám veřejně přihlásil moderátor Jan Karus, který vás pozval do svého pořadu Uvolněte se, prosím?
„Samozřejmě jsem byl rád a potěšilo mě to. Ale nevím, co to znamená, že se ke mně někdo přihlásí. Spousta lidí mi radila: Udělej normálně osvětu. Udělej transparenty, choď s nimi po Praze a říkej Já jsem jiný, než si myslíte. Ale já jsem takový, jaký jsem. Kraus je asi stejný typ jako já. A já bych se zase hlásil k němu. To jsou lidi, jako byl na Spartě Martin Abraham. Všichni o něm vyprávěli, jakej to byl magor, ale on magor není. Je to prostě blázen do fotbalu, je trošku svůj, svérázný, ale každý jsme nějaký. Každý v něčem vybočuje. Do toho pořadu jsem taky šel, protože jsem chtěl Krause poznal osobně. A jsem rád, že to proběhlo.“
V televizním studiu jste působil klidně. Znamená to, že z takového vystoupení nejste nervózní?
„Ale já jsem byl nervózní... Byl. Ono to pak z televize není poznat, ale tam se trápíš hodinu a půl. Pořád jsem byl na špičkách, čekal jsem, že bude nějaký zájezd, ale nebyl.“
Jak jste ze sebe nervozitu setřásl?
„Dal jsem si nahoře na baru asi čtyři panáky, abych byl v pohodě. A bylo to super. Navíc tam se mnou byla dcera a ta mě taky povzbuzovala. Bylo to dobrý.“
Byla účast v takovém pořadu naprostou výjimkou?
„Určitě.“
A není to škoda, protože byste se mohl ukázat v jiném světle?
„A měl bych to dělávat? To je právě ta osvěta. Řeknu ti jeden příklad, jaký jsem. Chodím do nemocnice v Motole. Chodím tam za dětmi, byl jsem tam i s Patrikem (Bergerem). Věděli jste o tom? Nevěděl o tom vůbec nikdo. Nemám potřebu, abych byl jako Šmicer a další, aby najednou byly fotky a záběry v televizi, jak je Slavia v Motole. Těm lidem nejde o děti. Já to nedělám kvůli popularitě a proto, aby se říkalo: On ten Řepka nebude tak špatnej.“
Řekl bych, že zrovna Vladimíru Šmicerovi v tomhle křivdíte...
„Řekl jsem jen příklad, myslím tím Slavii, Čarodějě (přezdívka Martina Vaniaka) a spol., že tam jdou a najednou je to všude. My jsme s Patrikem měli velkou besedu, úplně stejně jako oni, a nikdo o tom nevěděl. A nikdo nám nenařizoval: Běžte tam v tolik a tolik hodin, budou tam novináři a kamery a budete ze sebe dělat blbečky. Takhle bych tam nikdy nešel.“
Na co se vás vlastně děti ptaly?
„Padaly všelijaký otázky. I štiplavý. Třeba na karty – jestli vím, kolik jsem jich dostal. To je ještě dobrý. Sedli jsme si, pokecali a dětem to udělalo radost. Bylo to hezký. V pohodě. Super.“
Co se vám na takových návštěvách nejvíc líbí?
„Ten pocit, že jsem něco udělal, aniž bych se někde prezentoval a využil děti z Motola, abych ze sebe dělal něco, co nejsem, a lidi mě vnímali jinak. Dělám to pro ty, kterých se to týká, a ne pro televizní zprávy. Bavím se o tom snad už deset let: Jestli mě mají lidi zaškatulkovaného jenom proto, že jsem na hřišti rapl, ať mají. Osvětu dělat nebudu!“
Vladimír Šmicer a Martin Vaniak se v motolské nemocnici s malými pacienty nechali vyfotit... • Foto slavia.cz
Co ještě ve Sport Magazínu na téma „Gambrinus liga“ najdete?
- druhý díl exkluzivních samolepek ligových hvězd
- Slávistické kaufy: jak trenér Karel Jarolím vyrábí z neznámých tváří posily za desítky milionů
- Moje šumná Ostrava: oblíbená místa Maria Ličky, symbolu Baníku
- Soupisky ligových týmů, změny v sestavách, osobnosti
- Tři otázky pro trenéry, komentář Pavla Horvátha
- odhad síly 16 mužstev Zdeňka Ščasného
- Termínová listina 2009-10: rozpis podzimu plus program reprezentace
- Kvíz: co víte o hvězdách minulé sezony?
