Urážení kouče Košic Jána Kozáka zažil František Komňacký na vlastní kůži. Došlo k němu před čtyřmi lety, kdy s Ružomberkem získal double. Byť šlo „jen“ o slovní útok, byl to pro něj šok. Protože půl roku před ním si s Kozákem připil na tykání.
Co se tehdy stalo?
„My jsme v Košicích vyhráli, musím říci trochu šťastným gólem po střele asi z 35 metrů do šibenice, a vůbec jsme v zápase nebyli lepší. A Janko Kozák to prostě nezvládl. On byl vždycky divoch, až bych řekl trošku blázen. Na tiskovce se opřel do našeho klubu, do mě osobně také. Já jsem to bral spíše s úsměvem a nadhledem.“
Co řekl konkrétně vám?
„Spíše říkal něco v tom smyslu, že jsme nic nehráli, že je Ružomberok dědina, u čehož jsem se trochu usmíval, takže mu pak vadil i můj úsměv. Ptal se mě, jestli jsem pedagog a podobně, úplně přesně si na to už nevzpomínám. Ale pamatuji si, že po tiskovce na mě asi čtvrt hodiny čekal na chodbě.“
Proč?
„Já jsem tam měl ještě nějaké rozhovory, jak to po tiskovce bývá. A viděl jsem, jak tam stojí. Občas jsem se jeho směrem podíval. Asi neměl žádný jiný důvod, než že čekal na to, až skončím. Možná mi chtěl něco říct. Omluvit se asi sotva. Spíše by tam došlo k nějakému fyzickému kontaktu, ale to samozřejmě nevím.“ (usměje se)
Jak to dopadlo?
„Poněvadž ten rozhovor byl poměrně dlouhý, přišlo mi, že za tu čtvrthodinku vychladl u okna a jako by ho to celé přešlo. Po skončení rozhovoru tam už nebyl. Možná by celá záležitost nějak pokračovala, ale netroufám si říci, v jakém smyslu.“
Měl jste obavy?
„Že bych se bál? To ne. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že v tom okamžiku musím být připravený na cokoliv, abych nebyl nějakou agresí či něčím podobným zaskočený a abych se dokázal bránit.“
Dotkl se vás jeho útok?
„Nějakou zášť jsem vůči němu necítil, chápal jsem to jako určité emotivní vyjádření a výraz toho, že prohrál zápas. Ale vím, že fanoušků Ružomberku se to docela dotklo a celkem mu to pak při našem zápase dávali najevo. Dokonce myslím, že neseděl ani na lavičce, ale byl někde v zázemí v nějaké kanceláři.“
Omluvil se vám později?
„Ne ne ne, to nikdy. To není jeho styl. Myslím, že tohle byl takový první vážnější útok, který se dostal do tisku. Potom měl pár konfliktů i s Přemkem Bičovským a s Pavlem Vrbou. Ale z jeho strany nějaká omluva nikdy nezazněla. A přitom my jsme spolu asi půl roku předtím hráli přípravný zápas, po kterém mě vehementně zval na půl deci...“
Povídejte.
„Asi na deset minut jsme si sedli do takové hospůdky, než se kluci osprchovali. A ve velice příjemné atmosféře jsme si pokecali. Proto pro mě byla jeho pozdější reakce naprosto nepochopitelná a v tom okamžiku mě jeho nenávistný vztah vůči mně i Ružomberku dost překvapil, protože jsem si myslel, že jsme od posledního setkání, kdy jsme si připili na tykání, víceméně kamarádi.“
Co si tedy o tom celém myslíte?
„Je to asi trochu nemoc. Já jsem mu to i naznačil, že by se měl léčit. Tehdy jsem měl i strach o jeho zdraví. Protože jak se na něj potom nahrnuli reportéři a jak televize chodí s tím osvětlením, prali to do něj ze dvou metrů, on se potil, teklo z něj, byl celý brunátný. Upřímně jsem měl strach, aby po tak vypjatém zápase nedošlo k nějakému zdravotnímu kolapsu.“
Myslíte, že je jeho chování důsledkem stresů, které kouč na lavičce prožívá?
„Stoprocentně. Nikdy jsem totiž neslyšel, že by měl problém v civilu, když není pod stresem zápasu. Podobné vášně a projevy agrese vždy vyvstaly, pokud vím, jen na pozápasových tiskovkách, kdy ještě stres neodezní. A nepříznivý výsledek se určitě kolikrát podepíše na tom, jak reagujete a co řeknete. To je ale věc, kterou nezvládal. A stávalo se mu to opakovaně.“
Opravdu myslíte, že by se měl léčit?
„No, řekl bych, že už skoro ano. Jako trenér je určitě schopný a šikovný. Košice dostal poměrně vysoko. Mám ale pocit, že se ho nikdo nikdy neodvažoval nějakým způsobem trestat nebo jeho chování odsuzovat a už vůbec to asi neudělal majitel, u kterého má zastání.“
Jak to?
„Držel ho tam třeba i v době, kdy neměl první trenérskou třídu. To byla další taková věc, kdy se choval poměrně arogantně k trenérům, kteří tu nejvyšší kvalifikaci měli a on ne. Přesto řídil mužstvo a několik let vůbec neuvažoval o tom, že by si licenci udělal. Netroufal si na něj ani svaz, a i novináři ho brali jakousi celebritu a člověka, který ve fotbale mnohého dosáhl. Pokud vím, nikdo jiný na Slovensku se takhle nechová. Ale k nějakému exemplárnímu trestu nikdy nedošlo, což by se asi jinde v Evropě nestalo.“
Jak byste ho za poslední incident potrestal?
„Už bych ho na lavičku nepustil. Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak takový člověk by se nesměl na trenérské lavici objevit. Ať dělá jiné zaměstnání, které bude klidnější a které ho nebude dostávat do takových situací. Když už i fyzicky útočí, tak je to už skutečně nemoc a jako každá nemoc se musí léčit. A určitě se nemůže léčit na trenérské lavici.“
Cítil jste, že nemá rád Čechy?
„Cítil jsem to. On to potom snad i přiznal, ale v tom našem konfliktu, nebo spíše jeho výlevu, protože já se do toho v podstatě nezapojil, na strunu nacionalismu nehrál. Ale bylo jen otázkou času, kdy si vezme do úst i tohle. Mnohým to nezní až tak odpudivě či nenormálně, protože cizinci samozřejmě berou práci slovenským trenérům, takže pro některé sportovní funkcionáře to mohlo být i sympatické, že nahlas řekl něco, o čem oni možná mluví jen v zákulisí.“
Potkali jste se pak někdy spolu?
„Ne. Nebyla příležitost a samozřejmě ani důvod. Párkrát jsem hrál proti mladému Jankovi Kozákovi. To je naopak vynikající a pohodový chlapec, až mi ho bylo trochu líto, že mu jeho táta dělá takovou nepříjemnou a negativní reklamu, protože to je kluk samá legrace a samý úsměv. Ten by se nikdy podle mě k takové věci ani nesnížil.“
