Na životní triumf Martina Koukala se bude mezi sportovními novináři vzpomínat jako na symbol nebetyčné ostudy našeho stavu. Koukalův triumf na bruslařské padesátce v závěrečný den světového šampionátu 2003 ve Val di Fiemme byl tak nečekaný, že téměř všichni čeští žurnalisté pod tlakem finančních úspor vyrazili domů předčasně. A doma jim pak padaly brady.
O lyžařské kariéře Martina Koukala tahle historka něco vypovídá. Sám při včerejším loučení s dráhou profesionálního lyžaře mluvil o tom, že nejlépe závodil, když se od něj čekalo málo. Každý jeho úspěch byl vlastně maličko překvapivý.
Ve Val di Fiemme byl ještě příliš mladý. O dva roky později v Oberstdorfu měl za sebou zoufalou sezonu poté, co se jeho tělo nesrovnalo s předchozím výstupem na osmitisícovku Čo Oju, ale vybojoval bronz z týmového sprintu. A jeho vrcholný kousek přišel na olympiádě ve Vancouveru, kde v boji tří štafet o dvě medaile zkušeně zhodnotil situaci, nehnal se za Norem Northugem a naopak si za bronzovou odměnu vychutnal Francouze Jonniera.
Koukal stále znova překvapoval proto, že jeho silnou stránkou nebyla dlouhodobá stabilita, kterou dodnes okouzluje Lukáš Bauer. Jistě, občas se propadl dolů, ale nemělo by se zapomínat, že na vrcholných závodech byl většinou vždycky zase ve formě. A to i tehdy, kdy to nakonec necinklo. Možná životní formu měl na MS 2007 v Sapporu. Chvíli po startu skiatlonu, kde mohl i vyhrát, se mu ale v prudké zatáčce pod nohy připletly dva ležící soupeři. Místo zlata tak musel na operaci ramene.
Byl to vykuk, který miloval taktické hrátky ve finiši. Když se blížil cíl, aktivoval se jeho přirozený cit vyznat se v tlačenici, správně se rozhodovat, včas ušetřit síly a útočit v pravou chvíli. V cíli pak často nasadil svůj pověstný rošťácký úsměv. Jako by říkal: Vždyť já jsem věděl, že na ně zase vyzraju…
Jen reprezentační finiš mu úplně nevyšel. Před třemi a půl lety na slavném Holmenkollenu v mixzoně strhal koncepci vedení disciplíny. Mluvil zpříma a tvrdě. Pak přišla rychlá reprezentační rozluka a celkově rozpačité angažmá v dálkových bězích.
Na Koukalova slova z Osla o krizi českého běžeckého lyžování je třeba stále myslet. Už jenom proto, že zatím nebyla vyvrácena. A také proto, že brzy může přijít čas, kdy by se Koukalovy názory mohly disciplíně znovu hodit. Z původní zlaté generace už je ve stopě jen Lukáš Bauer a české lyžování si nemůže dovolit nechat jeho loučící se hlavní představitele stranou.
Související články
