Ve filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, v němž se hrdina vrací proti proudu času do 20. let a setkává se s Ernestem Hemingwayem, zaznívá z úst velikána sentence: „Válka je pro všechny hrozná. Všichni mají strach, ale ti, kteří propadnou náruživosti, se přestávají bát.“
Mohlo to být řečeno i trochu jinak. Místo náruživosti mohlo zaznít i posedlost, což by bylo rovněž blízko mému pocitu. Podstatné je, že náruživost je to slovo, které jsem potřeboval k tomuto článku.
Půjdu, stejně jako Allen, proti proudu času a vzpomenu si na své jinošské období, kdy jsem býval mizerný gymnaziální student. Hrál jsem ale náruživě volejbal, byl jsem jím posedlý, kašlal na školu a měl velice špatný prospěch. Osvícení kantoři mě nechali prolézt. Říkávali mému otci, že alespoň něco dělám pořádně, a dívali se jinam, když mi psali známku.
Nakonec se vše obrátilo, mně se v hlavě rozsvítilo, a léty pěstovaná vášeň mi pomohla solidně studovat na vysoké škole. Byl jsem kantorem na významném brněnském gymnáziu a měl jsem dokonce svého času našlápnuto na kariéru vysokoškolského učitele.
Jdu ovšem s proudem času dál směrem k přítomnosti, a ejhle paralela: když mého syna, dnes reprezentačního nahrávače, chtěli na gymnáziu v Innsbrucku vyhazovat ze školy pro špatný prospěch a posléze i na gymnáziu v Příbrami nechat propadnout, byl jsem již vybaven, vzpomenuv si na svou story. Vysvětloval jsem kantorům svůj příběh a orodoval za svého syna. Nechte ho alespoň projít, hraje náruživě volejbal, uvidíte, ono se to otočí.
Otočilo se to... Na gymnáziu v Bratislavě, kde posléze studoval coby hráč VKP Bratislava, už ho ředitel chválil, a vysokou školu vystudoval rovněž. Co chci říct? Že sázím na náruživost, zvláště u mladých lidí.Někdy je paradoxně pro vývoj mladého člověka stejně důležitá jako jeho studijní úspěchy.
Jestliže jsem tady použil příklad svůj a svého syna, jistě nikoliv proto, abych vyzýval k pardonování studijní nedbalosti a znevažoval úlohu vzdělání. Bezpochyby mnoho mladých provádělo náruživě svou činnost a vedle toho výborně studovali. Jen se přimlouvám za náruživé mladíky, kteří jinak působí dospělým starosti svým školním prospěchem.
Ano, vím, všestrannost především, to je velmi moderní heslo. Jednostrannost se odsuzuje. Propaguje se americký model: dobrý prospěch, dobrý sportovec. Rovněž připouštím, že ten, kdo projeví vůli a cílevědomost při studiu, projeví ji pravděpodobně i ve sportu. Ale pozor, vůle a cílevědomost není všechno.
Jde taky o snění, o představy, o euforii po výhrách, o špatné nálady po prohrách, které musí mít sportovec čas prožít, aby připravoval i své srdce, nejen tělo a mozek.
Ihned přeskočit od sportu ke studiu, když se to hodí, ono to vypadá bohulibě, ale... Dělat jednu věc pořádně a zaníceně má pro mě jistou příjemnou vůni. Náruživí sportovci jsou právě ti, které hledáme a nemáme. Brazilci jsou náruživí ve fotbalu i ve volejbalu, a proto působí uvolněně.
Jako bývalý trenér mohu říci, že vedle mnoha kladných vlastností našich nejlepších hráčů, které jsem vždy rád a opakovaně vyzdvihoval, jsem cítil nejednou absenci toho, o čem je dnes řeč.
Byli to kvalitní hráči, dobře trénovali a rádi reprezentovali svou vlast. Často jsem se však nemohl zbavit dojmu, že některým chybí náruživost nebo posedlost. Ne každému jednomu hráči, ale jako by nám trochu chyběla celému národu.
Jistě, národ od Bílé hory masakrovaný a decimovaný, se stále znovu a znovu zvedá k novému sebeuvědomění. A proto, podporujme náruživost, zanícenost, posedlost, vášeň!
Tyto vlastnosti nás převedou i přes dílčí nezdary a problémy a jsou zdravé pro duši. Jak na to? Jistě má kdekdo vlastní recepty. Ten můj zní: Buďte sami náruživí a posedlí v tom, co děláte. Je to neuvěřitelně nakažlivé.
