Kvůli neustálým zdravotním potížím se rozhodla před pár měsíci ukončit kariéru. Biatlonu ale sbohem nedala. Naopak, ze závodnice se stala expertkou a reportérkou v české verzi Eurosportu. „Přitom platí, že trefit pět terčů je stále horší než se nepřekecnout. Já jsem vždy ráda povídala,“ žertuje Barbora Tomešová. A sklízí chválu nejen z řad českých závodníků.
Nehlodá to ve vás, že jste se rozhodla skončit?
„Tím, že jsem přišla za trenéry já a byla zpětná vazba, že si to můžu rozmyslet, jsme skončili velmi dobře. Objetím. Teď si i ty podniky užívám víc, než když jsem závodila. Je to neskutečně emotivní, protože fandím všem holkám. Atmosféra mě vždy strhne, ale zpátky mě to netáhne.“
Jaké bylo první komentování?
„Rozpačité. Jak jsem odešla z biatlonu a začala se věnovat něčemu jinému, tak jsem koukala na první závod smíšené štafety a najednou si nebyla schopná vybavit pravidla. Až tak hluboce se mi to podařilo vytěsnit. Postupně se to ale vrátilo a začaly mi naskakovat příběhy, jež se závodníky máme, nebo i tratě. Dochází mi, že toho vím hodně ze zákulisí a můžu to předávat dál.“
Když jste byla osobně v Novém Městě na Moravě, jak na vás ostatní reagovali? Bacha, Bára?
„Sama jsem si říkala, co řeknou, jestli se mnou třeba nepromluví. Ale většinou se smáli a brali to pozitivně. A poměrně pozitivně reagovali i zahraniční závodníci. Po tiskovce a dopingovce si se mnou asi dvě minuty povídal i Martin Fourcade, což bylo to příjemné.“
Byl překvapený, na jaké straně vás najednou vidí?
„Ano, ale reagoval neskutečně pozitivně. Když mě při tiskovce viděl, nejdřív se zarazil, ale když jsem ho žádala o rozhovor, říkal: To jsem nevěděl, že pracuješ pro Eurosport. Tak já mu vysvětlila, že je to česká verze, a on, že tedy jednu větu. Tím, že se ale známe deset let, tak svolil ke dvěma a nakonec jsme si povídali asi dvě minuty. Určitě je obrovská výhoda, že to prostředí znám.“
Nicméně, nevybavují se vám během přenosu i určité příběhy? Oslavy na konci roku třeba?
„Něco tam je. To se ovšem vždy usměju a řeknu si, že tu historku musím nějak učesat. Třeba oslavy s bratry Böovými. Abych ale k nim byla fér, tak jsem kolikrát na té party byla s nimi.“
Hlídá se i člověk, aby nebyl během komentování příliš tvrdý?
„Já mám spíš druhou tendenci. Že jsem měkká a dělám jim alibi, protože se do toho dokážu vcítit. I u té Lůci (
Charvátové
), která když dostala v Pokljuce štafetu na prvním místě a pak to zkazila. Říkám si, že až to vyjde, bude to pecka, ale asi se k tomu potřebuje ještě dostat a vyzrát.“
Jaké máte reakce z českého týmu na své komentování?
„Zatím jsme se ještě s Ondrou Rybářem o tom nestihli bavit, ale tím, jak trenéři tak často nechválí, tak ani sportovci moc nechválí. Spíš beru jako podporu to, co mi řekl
Michal Šlesingr
. Řekl mi totiž: Mluvíš celkem smysluplně. Takže to jsem vzala jako kompliment.“
A lákalo by vás třeba si zkusit celý přenos samotná?
„To nevím, protože jsem zjistila, že k tomu sportu mám trochu jiný vztah než komentátoři, a pro mě jsou důležitější jiné věci. Oni komentují to, co se děje, a já si všímám těch detailů. Pro mě jsou důležité mezičasy, střelby a komentátoři se to snaží dělat pro diváky, kteří třeba nejsou z oboru, a snaží se jim to předat, aby to pro mě bylo srozumitelné. Zatím mě to ale hrozně baví.“
