Koubek o „cejchu“, Berbrovi i plánech: V létě skončím. Jsem náročný, ne ras
Po třech letech klidného života v kladenských lesích se vrátil na minové pole. Nováčka z Hradce Králové vytáhl Miroslav Koubek po podzimu na sedmé místo FORTUNA:LIGY. Mozek mu funguje náramně, tělo rovněž, přesto sedmdesátiletý trenér vyhlašuje definitivní konec košaté kariéry. „Nikdy neříkej nikdy, ale po sezoně zavřu knihu,“ vystřelí překvapivou informaci. I proto, že trpí srdeční arytmií. „Beru dva prášky denně, ale jinak o diagnóze nevím.“ V obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium mluví také o brankářském cejchu, práci s daty i „impresáriovi“ Berbrovi.
Dlouhou dobu o vás nebylo slyšet. V létě jste však obdržel nabídku z Hradce a zase naskočil na kolotoč. Chtělo to v sedmdesáti letech osobní odvahu?
„Začnu trochu zeširoka. V Kladně žiju ve skvostné lokalitě, přejdu silnici a jsem v lese. Chodím na procházky, jsou zde cyklostezky, krásné prostředí pro sportování. I tohle bylo jedním z témat rozmýšlení, zda toto opustit a vrátit se do válečné vřavy mezi šrapnely, granáty, nášlapné miny… Hodně jsem to zvažoval a musel se přemlouvat.“
Udělal jste dobře?
„Po mém předchůdci Zdenko Frťalovi jsem přebíral mužstvo dobře připravené, trénované a sladěné. I to byl jeden z aspektů, proč jsem do toho šel. Věděl jsem, že nebudu pracovat se špatným materiálem. Takže ano, jsem rád, že jsem se rozhodl nabídku přijmout.“
V jednom z hodnotících komentářů v deníku Sport zaznělo, že jste se vrátil ve velkém stylu. S Hradcem jste po podzimu na velmi nečekaném sedmém místě. Obrali jste Slovácko, do kouta zahnali Spartu. Máte příjemné pocity na duši?
„Četl jsem to. (usmívá se) Až mě to zarazilo. Bylo tam zmíněno, že jsem byl téměř odepsaným mužem. Ale já jsem byl rád odepsaným. Nikam jsem se netlačil. Návrat nebyl mojí vizí, motivem. Vůbec ne. Natož ve velkém stylu. Pokud je ale moje práce v Hradci hodnocena kladně, jsem tomu samozřejmě rád. Ano, zadařilo se, ale stále jsme teprve v polovině cesty. Ještě to bude složitá mise.“
Měl jste obavy, zda po třech letech mimo branži budete na každodenní práci stačit? Neurazte se, na mysli máme především váš věk.
„Ano, tato myšlenka mi vklouzla do hlavy. Fyzický pocit je pro mě důležitý. A ten byl dobrý, a stále dobrý je. I když… Přiznám se, mám srdeční arytmii. Vše jsem konzultoval s lékaři kardiology, návrat mi povolili. Beru dva prášky denně, o nemoci ani nevím. Cítím se skvěle. Jsou různé typy arytmie, nicméně s mojí diagnózou mohu trenéřinu plnohodnotně vykonávat. Aspoň takové bylo sdělení doktorů. Navštívil jsem lékaře reprezentace pana Krejčího, byl u dalších čtyř kardiologů. Chtěl jsem znát jejich názor. To bylo rozhodující. Vím, že mám handicap, malé břemínko.“
Děkujeme za upřímnost. Musel jste na základě diagnózy upravit přístup k práci?
„Ne. Jedu úplně stejně jako v padesáti. Stejný mód. Nemusím se v ničem omezovat. O nemoci vůbec nevím. Tak to s arytmií někdy bývá.“
Snažíte se potlačovat stres? Intuitivně se mu bránit?
„Nikdy jsem nebyl klidný typ trenéra. Jsem bouřlivák. U lajny koučuju, stojím. Vypětí se dostavuje. Do zápasu přenáším emoce. A víte co, po utkání se cítím lépe než před ním. Vyventiluju se a připadám si skvěle. Bez ohledu na výsledek.“
Naše taktika není soupeře řezat
Jak jste si zvykl na návrat do denního rytmu, na detailní přemýšlení o fotbale?
„Potřeboval jsem týden. Zahřát motor. Ten dieselový, navíc dřívější výroby, se
