Obří síla Slavie: když nemůže základ, naskočí lavička. Luxus, ví Trpišovský
Kouká na hřiště, a třeba se nervózně kouše do rtu. Pak se ale ohlédne přes rameno, jak za ním sedí nadržené komando, a v trenérovi Jindřichu Trpišovském se rozhostí klid. Čtvrtinu všech ligových branek Slavie obstarali střídající hráči: jen na jaře stoupá tento poměr zejména díky Matěji Juráskovi a Micku van Burenovi na více než 55 procent. „Jakmile Slavia střídá, zápas se láme,“ ví David Horejš, trenér Jablonce, který si přesně touto zkušeností se svým mužstvem prošel.
Slavia sice není žádným týmem druhých poločasů, o čemž svědčí poměr vstřelených branek v prvním a druhém dějství – 29 a 31 – má ale přímo hromovou sílu utkání v jeho pozdější fázi zvrátit. Vyplývá to pochopitelně z celkové šíře kádru. Další výhodou je taky možnost pěti střídání, která může ještě víc rozevírat výkonnostní propast mezi favority a outsidery.
Z šedesáti gólů, které Slavia v sezoně soupeřům nasázela, jich patnáct zařídili střídající hráči. To dělá významných 25 procent. Už ze zásady tedy kouč Jindřich Trpišovský ví, že minimálně ve čtvrtině případů je jeho střídání efektivní.
Ještě mnohem drtivější jsou ale červenobílé „aktivní zálohy“ na jaře. Z devíti
