Hokejista Janecký má v Pardubicích nástupce. Ale ve fotbale
Staršímu nejdřív nadávali, že je na ledě líný a málo bruslí. Ale pak se do něj celé Pardubice zbláznily. O tohle se teď pokouší mladší. Velký talent zdejšího fotbalu a vyhlášený rychlík nasázel v divizi za béčko už sedm branek, k tomu se prosazuje ve druhé lize. Naproti sobě právě sedí legenda Otakar Janecký a jeho 21letý synovec Josef, kterému strýc neřekne jinak než „Pepíno“.
„Řekni, že chceš hrát za Barcelonu,“ pošťuchuje Otakar Janecký synovce, jenž katalánskému fotbalu fandí. Ale to hodně předbíháme. Josef Janecký teprve po minutkách koštuje druhou českou ligu. A ještě před rokem hrával dokonce pardubickou I. A třídu v Přelouči.
Právě tady se ale fotbalový rozmach mladého útočníka nastartoval. Narodil se do sportovní rodiny. Všude kolem samý hokej, fotbal nebo volejbal. S rodiči v Přelouči pořád bydlí, tady se dal taky na fotbal. A v jediném ročníku pak nastřílel ve 26 zápasech 31 gólů!
„To je obrstřelec, co?“ vyhrkne Otakar. „Ta sezona se mi povedla. Dá se určitě říct, že pro mě byla zlomová,“ přiznává talentovaný fotbalista, jinak trochu nemluva. O legraci se mezi nimi stará hlavně ten starší, ostřílenější.
Hned po povedené sezoně k Josefovi přiletělo laso z Pardubic. Neváhal ani chvíli a teď je tu zaháčkovaný jako poloprofesionál. „Hlavně neříkej, kolik bereš,“ našeptává mu strýc.
Na život mu to prý ale zatím stačí. Kromě fotbalu nedělá nic, vystudoval obchodní akademii, půlrok na to vzdal Vyšší odbornou školu v Čáslavi.
Má zkrátka čas na sobě makat a taky se vídat se slavným strejdou.
Když se Josef narodil, hrál Otakar už rok ve Finsku. „Skoro jsme spolu nebyli. Jen když přijel o letních prázdninách. Vzpomínám si, že jsme se za ním byli v mých šesti letech podívat do Helsinek na čtrnáct dní,“ vybavuje si „Pepíno“. „Jo! To jsem asi zrovna dával góla,“ vypadne z Otakara.
Josef jen pokrčí rameny. Neví. Strejdovým hokejem se nechal unášet až po jeho návratu do extraligových Pardubic v roce 2000.
„Tehdy jsem to docela prožíval. Radoval jsem se z každého strejdova gólu, četl jsem o něm články v novinách. Tehdy hráli dobrej hokej,“ chválí synovec.
Zato Otakar se na synovce ještě podívat nebyl. Prý přijde, až bude hrát mladý první ligu. „Aby ses dočkal,“ ušklíbne se Josef. „Já už se toho nacestoval dost. Jsem rád doma. Ale až mi trenér zavolá, že Pepíno jde do základu, proč bych nepřijel? Přece nebudu jezdit na stadion, abych ho viděl hrát patnáct minut,“ popichuje s úsměvem slavný strýc Josefa.
Ten už se ale v základu objevil. V nedávné dohrávce s Varnsdorfem. Prohrálo se 0:1. A mladý Janecký byl před utkáním pěkně nervózní. Přitom už má za sebou i první druholigovou trefu. Na podzim se prosadil v Ďolíčku s Bohemians 1905. Pardubice ale padly 1:3.
Možná si v Praze všimli, že jim dal gól synovec hokejového machra. Možná taky ne. „My to nikde moc netroubíme,“ vykládá Otakar.
Kdo Josefa zná odmala, ví, že je spřízněný s pardubickým sportovním idolem – jeho táta je Otakarův bratr. „Ostatní se ptají, jestli nemám něco společného s Otou Janeckým. Takhle vyzvídali někteří spoluhráči a trenér taky. Řeknu, že jo, a víc to neřešíme,“ vysvětluje Josef.
Proč taky? Vždyť si uhlazuje svou fotbalovou pěšinku a ve stínu slavného hokejisty se mu nelíbí. Ale pozor, bruslit umí. „Vždyť je Janeckej!“ upozorňuje strýc.
Synovec očima Otakara Janeckého
„Hlavně děda tlačil Pepína do fotbalu. Často si s ním kopal na zahradě. Ale to ještě nikdo nevěděl, že jednou bude takhle šikovný. Jasně, bylo na něm už odmala vidět, že to s míčem umí, a taky mu všichni přáli, aby to dotáhnul vysoko. A třeba to dotáhne ještě výš. Musí na sobě ale makat, musí chtít sám. Přeskočil z Přelouče tři úrovně, což je obrovský skok. Srovnává se s tím a ještě nějaký čas bude. Ale jsem přesvědčený, že na to má.“
