Marek má Spartě co dát, říká Matějovský starší. Z bráchy má nervy
Záložník Josef Matějovský nebojuje o ligové body, když ale fandí svému bratrovi Markovi ve Spartě, je to o zdraví. Teď si ale může užívat. Sparta získala double a on je šťastný. „Pořád jsem Markovi říkal, že to přijde. A přišlo,“ směje se pětatřicetiletý šéf i hrající kouč FK Slavoj Stará Boleslav, který hraje středočeskou I. B třídu. V neděli se postaví Sparta v lize Mladé Boleslavi, klubu, kde oba bratři Matějovští hráli. To zase budou nervy...
Vždycky tvrdil, že se bude živit jako fotbalový profesionál. Tohle přání zabrzdila vojna a potom i dvakrát přetržené vazy v koleni. Válí proto jako amatér, ale fotbalu si užívá. „Jsem největší bráchův fanoušek,“ říká pyšně Josef Matějovský a vzpomíná na dobu, kdy jako malí kluci spolu kopali do míče a hráli si na slavné fotbalisty. „Markovi se to povedlo, moc mu to přeju,“ dodává.
Úspěchy a neúspěchy svého bratra hodně prožíváte. Jak těžké to pro vás bylo, když Sparta čekala tři sezony na mistrovský titul?
„Byl jsem z toho vážně špatnej. Čekání sparťanů na titul bylo velký. Brácha schytal hodně kritiky. Leckdo si to spojoval právě s ním, protože byl v tu dobu kapitánem. Ale já jsem věděl, že to není jen o něm. Fotbal nehraje jeden člověk a věřil jsem, že titul se Spartou nakonec získá.“
Někdy jste už ale mohl zapochybovat, končila mu smlouva…
„Čas se krátil, to je pravda. Už se začalo spekulovat, jestli zůstane. Byly tam námluvy s Mladou Boleslaví i se Slavií. Já mu jen říkal: Brácho, jsi dospělej, ale do Slavie snad nepůjdeš. To samé tvrdil táta. Ale kdyby šel, tak bych mu zase fandil. Říkal jsem mu, že je profík, ať maká a dodrží smlouvu, že to přijde, protože Sparta nastavila správnou cestu a jeho doba přijde. Myslím, že jí má pořád co dát. Má myšlenku, snaží se dávat finální přihrávky, a když zkazí, tak je to nejvíc vidět. Přihrávku dozadu umí dát každej.“
Jenže kritika se svého času stupňovala a podepsala se i na vašem zdraví. Jak to tehdy bylo vážné?
„Všechno jsem to prožíval. Nešlo jen o kritiku bráchy. Byly nějaké problémy kolem místního fotbalu, měnilo se tu vedení, i v práci jsem toho měl víc. A tím, jak jsem nervák, tak tělo řeklo dost. Vylétl mi tlak, zkolaboval jsem a poležel si dva dny JIPce.“
Vše se rozvířilo po zápase Sparty v Jablonci, který váš bratr rozhodl gólem. Po utkání se neradoval a vysloužil si za to hodně kritiky. To byla pro vás všechny hodně těžká chvíle, že?
„Brácha nikdy nefiltroval rodinné problémy přes média. On po utkání řekl: Kdo by byl rád, že nehraje. Já bych byl taky nasranej, kdybych nehrál, a dal bych to najevo. Chápal jsem ho, ale ta nálada a pocity byly převážně kvůli mně. Volal mi, věděl od rodičů, že mě odvezla rychlá a nejsem na tom dobře. Pak mi i přiznal, že vlastně den před zápasem skoro nespal a konzultoval s trenérem, zda má vůbec nastoupit.“
Jak jste to prožíval vy? Vnímal jste, co se děje a pod jakým tlakem se Marek ocitl?
„Když dal Marek v Jablonci gól, měl jsem radost. Na přístroje za sebou jsem radši nekoukal, jestli mi to zase vylítlo. Ležel jsem na lůžku, koukal na internet, kde ho spousta fanoušků po utkání odsoudila. Tak jsem tam napsal komentář, že se neradoval proto, že brácha leží v nemocnici. A pak vyšlo v novinách, že mi selhalo srdce, že jsem měl infarkt, ale tak hrozné to nebylo. Bylo to nejtěžší období i pro mě – konec roku, listopad. Fakt jsem se necítil dobře. Marek mě po utkání nechal v klidu, volali jsme si druhý den, tak jsem mu gratuloval. On to měl těžké, pořád nevěděl, zda s ním Sparta prodlouží smlouvu. To se změnilo až na konci roku, postavil se za něj trenér Lavička, a Marek na Letné zůstal. To se mi ulevilo.“
Vypadá to, že všechno prožíváte víc než bratr. Nebo jste si v tomhle směru podobní?
„Prožívám to všechno s ním, ale je pravda, že jsme úplně rozdílní, co se týče nervů. Já to prožívám daleko víc, i ty zápasy. Jsem nervák, i ve škole jsem byl. On měl čistší hlavu, nic moc si z toho nedělal. Když jsme jeli na reprezentaci v Německu, kde tehdy Marek hrál, a porazili Němce 3:0, tak já jsem z toho zápasu měl nervy. A on naskočil, dal gól a perfektně si to užil. Bral to tak, že je to fotbal a je to přirozená věc. Přitom je ve Spartě pod enormním tlakem, takový nebyl ani v Anglii. Kdo to nezažil, neuvěří.“
Byl jste se na Marka v Anglii podívat?
„Dvakrát na zápase a potřetí při stěhování. Akorát jsem neměl štěstí, když jsem šel na zápas, tak nevyhrál. Dokonce jsem se tam potkal s asistentem trenéra reprezentace Šilhavým, co jezdil bráchu sledovat. On mi říkal, že byl na dvou zápasech. První Marek nehrál a druhý zápas prohráli.“
Jak jste s bratrem stihl oslavit vysněný titul?
„Ještě jsme to nestihli. Snad bude čas po sezoně, i když on peláší na dovolenou s rodinou. Když jsem zjistil, že Plzeň klopýtla, tak jsem mu jen napsal: Zdravím mistra a gratuluji. Ani jsem nebouchnul šampaňské.“
Oslavy se asi plánovat moc nedaly, když Sparta o den dřív prohrála v Teplicích…
„Seděl jsem tehdy v klubovně na Slavoji ve sparťanském dresu po našem utkání. My jsme vyhráli a já čekal oslavu. Tehdy to nevyšlo a já byl obrovsky zklamaný z fanoušků. Vedení pro ně dělá maximum a pak se najde pár trotlů a jeden z nich po trenérovi hodí dýmovnici. To je vrchol stupidity.“
Mimochodem, jak je to s vaším vztahem ke Spartě?
„Odmalička jsme jí s tátou fandili, ale já hlavně držel palce klubu, kde hrál brácha. Takže, když byl v Mladé Boleslavi, tak jsem nemohl fandit Spartě, to nešlo. Teď jsem velký sparťan a prožívám to.“
Spartu čeká v následující sezoně cesta pohárovou Evropou a možná i Liga mistrů, což budou pořádné nervy. Dovolí vám lékaři tyhle zápasy sledovat?
„Za prvé chci říct, že si moc přeju, aby se to povedlo. Byl jsem třeba na Liverpoolu, to byl ohromný zážitek. Podobný zápasy bych chtěl zažít. Ne všechny, peníze jsou omezené, ale určitě bych si nějakou lahůdku vybral. A co se týče zdraví, tak beru prášky. Bude to bez problémů.“
Zmínil jste, že jste povahou rozdílní. A co fotbalově? Oba hrajete v záloze…
„Nikdy jsem nebyl technický typ, jsem silový. Hecuju to kolem sebe, se soupeřem, s rozhodčími. V naší soutěži si ale musí člověk dávat pozor. Za to, co někdy řeknou hráči sudím ve velkém fotbale a projde jim to, bych mazal ze hřiště s červenou kartou. V lize jsou tolerantnější.“
Jak vlastně vypadaly vaše fotbalové začátky?
„Mrskali jsme každý den fotbálek mezi bytovkami. Byl tam písek a prach. Lidé, co bydleli dole, nám nadávali. A taky nám občas spadl balon k někomu do obýváku a nechtěli nám ho dát. Musel pro něj jít táta. Tak jsme si s bráchou říkali: Kéž bychom jednou hráli někde ve známém klubu, a ti lidé, co nám nechtěli balon dát, by v hospodě říkali - tihle kluci kopali u nás u baráku. Ty známe.“
Co se stalo, že vám to s profesionálním fotbalem nevyšlo?
„Cítil jsem, že mám našlápnuto. Vždycky jsem se chtěl živit fotbalem a na škole to i prezentoval. Táta s mámou z toho byli nervózní, když chodili na třídní schůzky a profesor jim o tom říkal. Jenže to nevyšlo. Tehdy se chodilo na vojnu a já musel na rok narukovat. Na přijímač přijel trenér Plíšek a trenér Pechanec a přemlouvali mě, abych jezdil i dál do Mladé Boleslavi. Ale zařídit to nešlo. Do vrcholového fotbalu jsem se těžko vracel. Hrál jsem za Brandýs v divizi a poté za Xaverov, kde jsem si udělal poprvé koleno. Přetržený vazy byly začátek konce. Následoval návrat do Staré Boleslavi, kde jsem si prošel všechno od okresu do krajskýho přeboru a zase vazy ve druhém koleni. Teď kopeme B třídu.“
Jaký byl váš největší fotbalový úspěch?
„S Mladou Boleslaví jsme v poháru porazili Spartu 1:0. Tu trénoval Chovanec, proti nám hrál například Svoboda, Obajdin, Řepka. Já jsem naskočil na šest minut, ale zážitek to byl obrovský. Rozcvičoval jsem se a přiběhli malí kluci, ať jim podepíšu kšiltovku. Tak jsem jim říkal, to tě maminka doma pochválí... Byly tam čtyři tisíce lidí a byla to senzace, kterou nikdo nečekal. Ale Marek už mě dávno překonal.“
Až jednou Marek skončí ve Spartě, zkusíte ho přemluvit a zahrajete si spolu za Starou Boleslav?
„Určitě bych si to přál, bylo by to pěkný. Brácha je na tom zdravotně relativně dobře, může hrát vrcholově třeba ještě čtyři roky. To nevím, zda budu hrát já. Možná by to šlo za starou gardu, jen nevím, zda bychom na něj měli peníze (směje se). Ale my jsme spolu kopali i za dorost ve Staré Boleslavi a trénoval nás táta. Pak brácha strašně vyrostl a prosadil se. Moc mu to přeju.“
Stihne se Marek přijet podívat na váš zápas?
„On se sem dostal na jeden zápas na podzim. Je to složitý, víc jezdím na Letnou já. Tři roky jsem jezdil pravidelně, když to šlo, ale dost zápasů se kryje. Měli jsme čtyři permanentky – já, táta, můj šéf a jeho syn. Do čtvrté sezony jsme je nekoupili, že musíme něco změnit. A Sparta udělala titul. Když teď bude hrát doma s Jihlavou a bude dostávat pohár, tak bych u toho moc chtěl být, ale máme ve stejném čase zápas. Snad to vyjde a přeložíme utkání.“
Fungujete jako šéf malého klubu. Je ve fotbalovém prostředí výhodou jméno Matějovský?
„Sehnat peníze do fotbalu je obecně složitý. Jméno tolik nepomůže. Je obdivuhodné, jak se v B třídě držíme. Hráči si financují většinu věcí sami a za to si jich moc vážím. Někdy jsem na ně moc přísný a mám velké nároky, ale to jsem prostě já – chtěl bych pořád vyhrávat. Když ale řeknete Matějovský ve fotbalovém okruhu lidí, tak zbystří a aspoň si vás vyslechnou a hned vás neodpálkují. Když děláme turnaje pro děti a řeknu Matějovský, fotbal FK Slavoj Stará Boleslav, tak se většinou domluvím.“
Zkoušejí vás soupeři nastartovat nějakou hláškou směrem k bratrovi?
„Když mě chtějí vyhecovat, tak po mně jdou a rýpnou si do bráchy. On mi říká: Neber si to tak, hoď to za hlavu. Jenže když je naběhlá žíla, tak se to krotí těžce. Občas jsou lidi zlí a říkají nesmysly. Po titulu ale spíš lidi volají, zda nemáme podepsaný sparťanský dres. Až budou poháry, to budou kamarádi všichni:“ (směje se)
