Slavia v komunistickém skanzenu, kde řve lev. Město paradoxů, pamatují Vrbu
PŘÍMO Z RAZGRADU | Křižování Evropou přivedlo Slavii na místo, kde se zub času zakusuje do veskrze přísné socialistické panelákové výstavby. Kde je pár metrů od stadionu zoologická zahrada se řvoucím lvem a kde je chudoba základním pojivem života místních obyvatel. Vítejte v Razgradu, v komunistickém skanzenu.
Z Varny je to do Razgradu přes sto kilometrů. Akce s předem objednaným autem krachla po pár minutách výstupu z letadla. Půjčovna má zavřeno, centrála v Sofii neumí problém vyřešit.
Beru taxi, za dvě stovky bulharských leva mě dostane až na hotel připomínající dělnickou ubytovnu. Všude je ale čisto, personál ochotný. „Odkud jste,“ ptá se řidič Christo. Když zjistí, že z Česka, hned začne klábosit o fotbale. Černo More Varna je jeho klub. Hned se pochlubí víkendovým vítězstvím v derby se Spartakem. „Ludogorec hraje se Spartou, že,“ hrdě tasí fotbalové znalosti. Když opáčím, že s největším rivalem Slavií, usměje se a mávne rukou. Nedá mi to, a zjišťuju, zda zná Pavla Vrbu, bývalého trenéra Ludogorce. „Jo, vím o něm, ale moc si ho nepamatuju. Byl tady krátce, takže asi špatný, že jo,“ rozesměje se.
Pravda, Vrba nevydržel ani rok. Hovor pak ustane. Blížíme se k Razgradu, asfaltovou cestu lemují lány vysušených zčernalých slunečnic, chudí podomní prodejci s ovocem a polorozpadlá obydlí spíchnuté z rezavého vlnitého plechu. Na zemi se povalují odpadky. Bída tříská do očí.
Jsme v Razgradu. Počítat paneláky s šedivou oprýskanou omítkou je zbytečné. Jsou jich stovky. Komunistický režim vykonal na místní architektuře své. Slavia se ubytovala v hotelu Cartoon, který se tyčí nad městem, a z nejvyššího patra je luxusní výhled na celou aglomeraci. Od východu se po monumentálních schodech dostanete přímo na centrální náměstí, kde má obchod bulharská legenda Christo Stoičkov. Ano, právě tam si v úterý Jindřich Trpišovský pořídil fotbalový míč.
Náměstí dominuje mešita Ibrahima Paši, kousek od ní pouliční umělci zpříjemňují světovými hity horký den, lidé vysedávají v kavárnách, kioscích. Den líně běží. Jakmile ale uhnete do bočních ulic, zavalí vás všudypřítomná chudoba. Domorodci mají v očích smutek a beznaděj. Jednu z mála radostí jim dělá fotbalový Ludorogorec.
Silný majitel a plejáda cizinců
Už třináct let po sobě terorizuje bulharskou ligu. Do klubu i infrastruktury sype peníze místní farmaceutický magnát Kiril Domušcijev (majitel firmy Huvepharma), mimo jiné čestný občan amerického státu Nebraska.
Z Razgradu, který koupil v roce 2010, vytvořil továrnu na úspěchy. Zrekonstruoval stadion, postoupil do nejvyšší soutěže a v sezoně 2014/15 se klub senzačně dostal Ligy mistrů. Stejně tak o dva roky později. Vzhledem k silnému majiteli si Ludorogec může dovolit nakupovat v Jižní Americe, na soupisce má čtyři Brazilce, také Nizozemce, Švéda, Nora, Portugalce, Švýcara, Španěla… Hráčů s bulharským pasem je jen pár. Všichni cizinci mají vytvořené dokonalé zázemí, žijí v relativním přepychu, v místních vilách pro bohaté. S bídou Razgradu se přesto setkat musejí.
Procházka z centra k Huvepharma Areně trvá zhruba deset minut pěšky. Stojí v kopci a přes vysoké letité borovice se ukáže, až když stojíte pár desítek metrů od ní. Pod stadionem je místní putyka. V poledne zavřená. Venku zapíchnuté čtyři zelené slunečníky, barvu už dávno vypálilo slunce, za barem se tyčí šedá neobydlená pětipatrová betonová kostka… Za chvíli jste u stadionu, přímo naproti přes ulici je malá zoologická zahrada, kde noc protíná řev lva, přes den děti obdivují jelena, kozy, krocany a pár dalších zvířat. Opodál parta dělníků cosi buduje, u silnice se povalují krumpáče a elektrické řetězové pily. Kontrast s moderním stadionem nemůže být větší.
Ve městě paradoxů Slavia startuje pouť ligovou fází Evropské ligy.
