Má za sebou třetí misi, nejméně úspěšnou. Zatímco v Liberci a reprezentační jedenadvacítce jeho metody hráči přijali, ve Spartě s nimi mentální trenér Dragan Vujovič narazil.
„Tři nejstarší, Berger, Řepka a Blažek, mi řekli, že to nepotřebují. Přitom právě ti nejstarší to potřebují nejvíc,“ říká Vujovič, jenž minulý týden společně s trenérem Lavičkou a asistentem Zachem na Letné předčasně skončil.
Vaše předchozí štace v Liberci i u „lvíčat“ dopadly úspěšně, proč ne ta sparťanská?
„Víte, nezastavoval bych se na posledním týdnu, kdy přišly porážky. Ty by přišly stejně, to je nevyhnutelné. Říká se – úspěch je mizerný učitel, porážka skvělý. Pokud jsme ale ochotni se měnit. A právě součást mentálního tréninku je, že hráči pochopí, jak je důležité měnit návyky, které jsou omezující. My jsme se ale ani nedostali do bodu, abychom je to naučili. Skončilo to rychle.“
Padaly názory, že mentální trénink rozděloval kabinu Sparty, že to byl jeden ze zásadních problémů, proč to nefungovalo…
„Neřekl bych, že to rozdělovalo kabinu. Ta je buď sjednocená, nebo ne. A já můžu říct, že kabina v Liberci nebo v jedenadvacítce, to byla radost.“
Ve Spartě to tedy haprovalo? Někteří mentální trénink odmítali?
„Od začátku se vytvářela atmosféra, že ve Spartě to nebude akceptované. I od vás novinářů. Vycházely články, že to hráči budou odmítat, což, myslím, nepřispělo ke konstruktivní atmosféře.“
Média však vycházela z reality, bylo pravděpodobné, že to tak dopadne.
„Setkal jsem se s tím, že po úvodní části, která končila herním kempem v Rakousku, za mnou přišli tři nejstarší hráči Berger, Řepka, Blažek a řekli, že mentální trénink nepotřebují, že je to spíš pro mladé hráče. Jenže právě oni ho potřebují víc než mladí! Protože jeho součástí je relaxační cvičení, starší hráči jsou citliví na zranění, tělo už není výkonné, jak bývalo. Ukazovalo mi to na malou ochotu na sobě pracovat, chtít se naučit něco nového. A také to změnilo celý koncept. Trénink je zaměřen i na sjednocení týmu. A najednou vidím, že nejstarší, kteří by měli být nejmoudřejší, nejsou schopni vnímat celý obraz.“
Nečekal jste takovou odezvu?
„Ne. Vždy spíš očekávám, že člověk pochopí, že mu to pomůže. Říkal jsem si – vždyť oni pořád mluví v novinách o nějakých dekách, že měli blikance a nevím co všechno jiného, a když jim pak nabídnu nástroje, kterými jim můžu pomoct, tak je to pro ně přece něco cenného. Když místo mentálního tréninku budou hrát na pokoji počítačové hry, přinese jim to nějaký růst nebo lepší fotbal? Nepřinese.“
Věřil jste, že Řepka vás bude, kvůli dlouholetým problémům s disciplínou, naopak spíš vyhledávat?
„Jsme bytosti návyku. Je otázka, zda jsou tak silné, že majitel řekne, bylo by to možná skvělé, ale kdo ví, jestli mi to pomůže. Bylo zajímavé slýchávat od některých hráčů – já tomu nevěřím.“
Jak jste reagoval?
„Čemu máš věřit? Nepřicházím se žádným náboženským kontextem, máš aspekt fotbalu fyzický a mentální a pokud jsi opravdu profesionál, trénuj fyzicky i mentálně. Nemusíš ničemu věřit, dělej to s chutí a po sezoně uvidíme, jaké jsou výsledky. A pak tomu můžeš věřit, nebo ne. Přirovnal bych jejich reakci k prvňáčkovi, který dorazí před školu a rozhodne se, že do školy chodit nebude, že tomu nevěří. Zkrátka za výmluvou ,nevěřím tomu´ si lze dosadit jednoduchou interpretaci – ,nejsem ochoten na sobě pracovat´.“
Hráčů, kteří mentální trénink nepřijali, bylo víc?
„Byli tři, co to avizovali na začátku.“
Vyslali tím negativní signál ostatním spoluhráčům?
„Určitě, pak jsme pokračovali skupinově už bez nich.“
Přemlouval jste je, aby stanovisko přehodnotili?
„Nechal jsem jim dveře otevřené, kdykoli za mnou mohli přijít. Tady je to ale také otázka moudrosti. Jako nejstarší hráč bych měl chápat, jak důležitá je síla kolektivu. A kvůli tomu, že na začátku mám nějaký postoj a myslet si o tom svoje… Myslím, že pro týmovou jednotu, kdy hráči spolu dělali mentální přípravu, by to z jejich strany nebylo velké obětování. Jedná se přece vždycky o vyšší zájem. Na druhou stranu ale byla spousta hráčů, kteří to pozitivně přijali. Kisel, Kladrubský, Kozáčik, Vacek, Kučera, Matušovič a jiní. Hodně mě mrzí, že jsem nemohl spolupracovat s Pavlem Horváthem, který musel odejít, přestože je to nejlepší záložník v Česku. Zažil jsem ho jen pár dní, než odešel do Plzně, byl fantastický svým přístupem. Moc nám chyběl.“
Nevycítil jste, že když mladší hráči viděli postoj vůdce kabiny Řepky, zdráhali se za vámi chodit?
„Nevycítil. Ale už se tam podobné myšlenky mohly objevit. Někdo si třeba řekne, máme přípravu s Draganem, ale já bych si mohl hrát na pokoji hry jako oni. Automaticky to přináší negativní vliv.“
Neměl jste nutkání to zabalit?
„Chtěl jsem pracovat dál kvůli Víťovi Lavičkovi, kvůli hráčům, kteří jsou ochotni na sobě pracovat. Těch byla nadpoloviční většina. Tréninky pak probíhaly skupinově, jindy na pokoji. Jen se trošku vrátím, v předchozí otázce jste použil slovo vůdce. Ten ale ve Spartě není. To je někdo, kdo si umí všimnout, když něco nefunguje, umí hráčům na hřišti říct, co mají pozměnit, umí je pochválit a dát jim důvěru. A umět je namotivovat. Ti nejstarší hráči ve Spartě lídry nejsou. Bohužel ve fotbale potřebujete lídra jako sůl. Proto jsme si chtěli nějakého vypěstovat.“
Snažil jste si k Řepkovi najít cestu?
„On v určitém okamžiku vyjádřil zájem o individuální plán. Nabídl jsem mu, že pokud zapracuje, může se posunout k pozici lídra. Když bude hráčům říkat nejen co ho naštvalo, ale současně jim poskytne návod, jak to udělat správně a vyjádří jim důvěru. Pak by pro něj udělali všechno.“
A co na to on?
„Že prý to tak dělá. Tak jsem mu řekl, že to nedělá. Ale jeho postoj jsem respektoval, bral jsem ho jako fakt. Myslím, že celkově byl mezi námi korektní vztah.“
Když přišel Řepkův výstup v kabině po zápase v Liberci, neříkal jste si, že to je velký průšvih?
„Podle mého názoru to negativní vliv na tým nemuselo mít, hráči ho znají dlouho, vědí, jakým způsobem se vyjadřuje, že to neumí jinak. Pak to také s Víťou probral, omluvil se, svým způsobem toho litoval.“
Řepka v televizním pořadu Uvolněte se, prosím uvedl, že se jej spoluhráči bojí. Co vy na to?
„Neviděl jsem ten pořad. To bych ale rozhodně nehodnotil jako dobrý prvek. To je jako otázka: mají se děti celý život bát rodičů? To přece není dobrá výchova. Respekt ano, ale aby se bály? Mnohokrát jsem mu říkal, že on je tam táta. A ten, že se potřebuje nejen naštvat a zrazovat dolů svým komentáři, ale také vyjádřit důvěru. A jestli toto udělá, tak ty děti potom kvůli tátovi zahynou, na hřišti za něj nechají všechno. Ale za tátu, který se jen naštve a umí seřvat a urážet? To pak jen sklopí hlavu, podívají se do trávy a zablokují se.“
Třeba Kučera, kterému nevyšly poslední zápasy?
„Na Štěpána se nahrnula neopodstatněná kritika.“
Někteří se podivovali, že když s ním pracujete, proč se nezvedl?
„Tak to přece nefunguje. Až skončí sezona, podívejme se, jak si vedl, ale takhle? Dokonce bych i řekl, že Kučera nehrál poslední zápasy tak špatně, jak se psalo. Když si člověk udělá analýzu, tak zjistí, že hrál rovnocenně špatně Řepka, možná i hůř. Víte, Štěpán je strašně citlivý kluk, skvělý člověk. A když ví, že se na trenéra z klubu tlačí, aby nehrál… Já říkám, že pokud takový hráč rozetne dlouhodobě důvěru, tak se to mnohonásobně vrátí.“
Věříte, že pokud byste zůstali, šlo by to nahoru? Nebyla ale situace už tak neúnosná, že se muselo něco stát?
„Myslím, že kdyby tam byla trpělivost a dala se důvěra... Tým otáčí výsledky, když se dává důvěra v případě, kdy se nedaří.“
