Dvacetiletý Fantiš sfouknul svíčky. Myslel při tom na Baník?
ROZHOVOR | Ačkoliv je mu teprve dvacet let, má na svém kontě už téměř osm desítek prvoligových startů. Přesně 77. Své dvacetiny oslavil docela nedávno. V neděli. A když sfoukával svíčky z dortu, měl prý přání, které nechce nahlas vyslovit. Dá se tušit, že si ostravský fotbalista Antonín Fantiš přál, aby Baník nesestoupil z ligy.
Do Baníku jste přišel v osmnácti letech jako velká vycházející hvězda. Teprve v této sezoně se ale začínáte výrazně prosazovat. Nečekal jste, že to přijde přece jen dřív?
„Myslím si, že jsem toho vzhledem k tomu, že mi teď bylo teprve dvacet, stihl už docela dost. Nemám se určitě za co stydět. Jasně, že někdo může říct, že už jsem mohl být třeba někde jinde, hrát venku a podobně. Já to tak úplně necítím. Myslím si, že není vůbec špatné, že ve dvaceti letech hraju skoro pravidelně ligu. A navíc v takovém klubu, jakým je Baník Ostrava. Vážím si toho, stačí si vzpomenout, jak mizerně mi bylo ještě nedávno. Na podzim.“
Kvůli zranění, třísel, kvůli nimž jste musel na operaci?
„Ano. Ta třísla mě trápila už v průběhu mistrovství Evropy devatenáctek, kde jsem toho moc nenahrál. Pak už se ta bolest nedala vydržet vůbec a musel jsem na tu operaci jít. Když jsem se pak vracel, cítil jsem, jak mi to na hřišti nejde. To mě hrozně trápilo.“
| Nepříznivý osud Fantiše |
| Mladý fotbalista neměl na růžích ustláno již od dětství. Rodiče se mu brzy rozvedli a on zůstal sám jen s matkou. Ta se potýkala s velkými finančními problémy a peníze vydělané fotbalem Tondovi často brala.
A co víc. Otec na něj kašlal a dokonce seděl ve vězení, protože na syna neplatil alimenty. Fantiš se tak raději odstěhoval ke své babičce. „Tonda neměl doma často co jíst, proto šel ke mně,“ prozradila Fantišova babička, u níž našel klidné zázemí a mohl se soustředit jen a jen na fotbal. |
Na jaře jste až na jednu výjimku nastoupil pokaždé v základní sestavě, vstřelil jste dva ligové góly, k tomu dva góly v zápasech Poháru České pošty. Daří se vám. Ale Baníku vůbec ne. Jak tohle období prožíváte?
„Je to hodně rozporuplné. Přesně jak jste to popsal. Konečně se na hřišti cítím lépe. Dokonce tak, že se nebojím udělat kličku, což předtím nebývalo. Ale co je to platné, když nám to s Baníkem pořád zdaleka nejde tak, jak bychom chtěli. Dokážeme zahrát dobře, ale neumíme to potvrdit. Hlavně doma. To nás hrozně štve. Všechny.“
Vyslovil jste si, třeba tajně, u příležitosti svých dvacetin nějaké konkrétní přání?
„Ta velká oslava s rodinou mě ještě čeká. Po utkání s Duklou zajedu domů a tam to oslavíme s přítelkyní i babičkou.“
A taky maminkou?
„Jo, za tou taky zajdeme. A taky za sestrou.“
Ale teď tedy k tomu přání…
„Když jsem sfoukával svíčky na dortu, který jsem už dostal, na jednu věc jsem moc myslel. Doufám, že se mi vyplní.“
Na co? Aby se Baník zachránil v lize?
„Neřeknu. Tím bych to zakřiknul. Taková přání se nesmí prozrazovat, jinak se nevyplní.“
Pomyslel jste taky na to, jak dlouho ještě chcete hrát českou ligu, než se vydáte za vysněným zahraničním angažmá?
„Už jsem říkal, že nemám kam spěchat. Když budu ještě dva tři roky hrát ligu, a třeba v Baníku, kde se mi líbí, může mi to jen pomoct. Co bude potom, se uvidí. Teď jenom doufám, že si udržím výkonnost, abych byl pro Baník platný. To je základ všeho.“
