Posílili se v second handu, ale v derby má Slavia šanci, věří Bosák
Sparťané si užívají svěží povětří na vrcholu, slávisté dýchají hnilobný zápach sestupových močálů. První se těší z velké konkurence v kádru, druzí spíš shánějí posily ve fotbalovém second handu. Tak vidí situaci obou „S“ před sobotním 280. derby komentátor České televize Jaromír Bosák, jenž každý týden publikuje své postřehy v deníku Sport.
Tak už je to zase tady, čas dospěl k dalšímu velkému pražskému derby. V sobotu večer bude popsána nová, dosud čistá stránka české fotbalové historie. Pravda je, že před výkopem tentokráte neplatí, že mače mezi Spartou a Slavií nemají favorita. Pohled na tabulku je totiž velmi výmluvný. S velmi mírnou nadsázkou se dá říci, že mezi rudé a červenobílé se zatím vejdou všechny ostatní ligové celky.
Sparťané si užívají svěží povětří úplně na vrcholu, slávisté dýchají hnilobný zápach sestupových močálů. Jedni mají starosti s tím, komu dát ve velké konkurenci šanci v základní sestavě, druzí na poslední chvíli shánějí aspoň nějaké nové tváře, které by měly udělat mužstvo alespoň trošičku silnějším, aby nebylo při dalších utkáních za otloukánka v klaunském kostýmu.
Záměrně jsem nenapsal posily, protože slávistický hon na nové zaměstnance se mi jevil jako procházka po second handech. Ale budiž, už moje babička říkala – proti gustu žádný dišputát.
I z výše zmíněného je jasné, že přísná logika věci by velela odhopkat do nejbližší sázkové kanceláře a s veselým úsměvem položit na dřevo pořádný balík a nasměrovat ho na výhru Sparty. Jenže – našinec musí mít pořád na mysli, že fotbal sám o sobě je s logikou poněkud na štíru a klidně by mohlo něco podobného platit i po osmé večerní.
Plzeň už porazili, tak proč ne Spartu?
Upřímně, čekali byste na jaře, že „sešívaní“ dokážou vyhrát v Plzni útočící na titul? Já ne a přece se narodilo velké překvapení. Proč by se nemělo něco podobného přihodit i tentokrát? Jakkoliv počet pravděpodobnosti mluví úplně jinak. Naštěstí se fotbal ani za pomoci nemodernějších komputerů nedá vypočítat, namáčknout do jednoho vzorce plného konstant bez jakýchkoli proměnných.
Jako člověk, který není fanouškovsky vázán ani na Spartu ani na Slavii, jsem vždy s velkým pobavením sledoval, s jakými emocemi museli zápasit příznivci obou táborů. Ať už před utkáním, během něho nebo po něm.
Leckteří s vypětím všech sil odolávali infarktu, mrtvičným stavům, podléhali návalům euforie takového rázu, jaký dokážou navodit jen výtažky mexických kaktusů, běhali si k lékařům pro antidepresiva nebo řádně prolili hrdlo na oslavu vítězství případně v rámci tryzny po bolestivém neúspěchu.
Mezi zástupci obou skupin mám řadu kamarádů a jejich vzájemná setkání nad mázem piva, plná špičkování, narážek a urážek na fotbalové cti byla určitě lepší náplni večera než Televarieté nebo v pozdějších letech třeba Superstar. A nebylo to zaviněno jen zvýšenou iontovou disbalancí, jak se tak občas při podobných sedánkách přihodí.
O pitomcích s cihlou
Pokud jde o fanouškovskou přízeň, jsou na tom lépe sparťani. Vztah jejich fanoušků k týmu a ke klubu je i díky posledním výsledkům v normálu. Proč se také čílit se čtyřbodovým náskokem na prvním místě, že? Naopak, slávistická obec je v absolutní většině na majitele, funkcionáře i hráče mírně řečeno pořádně nabroušena.
Tím nemyslím pitomce s cihlou, kteří napadli autobus po návratu ze zápasu z Jablonce a pak pospíchali domů, aby je máma nehubovala, že už měli být v posteli. Ti nestojí ani za jednu řádku navíc – pokud nejde o řádky ve formuláři o trestním řízení. Ale pro nejvýše postavené muže ve slávistické hierarchii by mělo být vážným varováním, že silně znechucena je i velmi umírněná část vyznavačů červené hvězdy v bílém poli.
Těžko se jim divit. Pokud by navíc měla Slavia padnout v derby nějakým výraznějším poměrem, laicky řečeno dostat nakládačku jako třeba od Mladé Boleslavi, asi by vzalo rychle za své i křehké příměří sjednané v týdnu mezi hráči a kotlem. Na každý pád, dnešní měření sil mezi „železnými“ a „věčnými“ bude nadmíru zajímavé z mnoha pohledů. Těch krátkodobých i dlouhodobých. Nevím jak vy, ale já si ho hodlám užít…“
